BÍLÝ DŮM

Nemocnice není nic jiného, než velký dům, celý převlečený do bílého, procházíš dlouhé chodby plné ticha a přemýšlíš, za kolik dní asi půjdeš domů. V pátek, když začíná tma opatrně klást své hedvábné prsty na okno tvého pokoje,posedne tě stesk, touha moci jako oni sbalit tele a jít do lesa. Dny utíkají nemožně pomalu a konečně je tady neděle, den, ve který přijde maminka, přinese úsměv, sáček pomerančů a několik očekávaných psaníček od kamarádů.

„ Máte návštěvu“ odříkal bezbarvým hlasem zřízenec u mého lůžka a odťapkal kamsi bílou chodbou. Přišla zřejmě maminka, beru si plášť a spěchám k lavicím , na nichž sedí ti, kdož přijeli navštívit své nemocné. Rozhlížím se a hledám růžový svetřík, nic, otáčím se, v koutě leží teletina zpola zakrytá zeleným batlem, o nos mi zavadila vůně kouře. Hledám někoho, komu ty poklady patří. V rohu jedné lavice sedí můj kamarád dálek. Tulák, který přišel až sem říci své ahoj. Povídáme si a náhle se nemocnice propadá, před očima se vynořuje poslední potlach u jezírka, cítím vůni kaše s borůvkami, všímám si, že drsný traper v černém klobouku má krásné, dětsky modré oči…

Konec návštěv ! Zvedáme se, kamarád odchází a s ním i vůně lesa a ohně. Dnes byl čas rychlejší než vítr, bláznivý a stále někam spěchající vítr. Teď poslušně ležím v posteli a místo poděkování, které uvízlo v hrdle, píši o tom, jak na této planetě onemocněl tramp a musel pro své zdraví do velkého domu, který se jmenuje nemocnice…

BARONKA

( Mladý svět 41/1976)

VYDAŘENÝ MEMORIÁL

Již loni se pokusily osady Ricatado a Údolí ticha navázat na poválečný turnaj v odbíjené a uspořádat první ročník Memoriálu Emana Votruby, člena KSČ, který položil svůj život za osvobození naší republiky. Osm družstev hrálo ve skupinách o postup do finále. Prvenství si nakonec vybojovali hráči TJ Praga před obhájci poháru Hrobníky, třetí skončilo domácí Ricatado, čtvrtý tým pražského Tomosu. Krásný putovní pohár a další ceny třem nejlepším družstvům předala Jiřina Votrubová, žena Emana Votruby. Cenu věnoval i OV Svazu protifašistických bojovníků v Berouně a řada jeho členů přišla vzpomenout na svého kamaráda a spolubojovníka.

JAROMÍR KOŠŤÁLEK ml.

( Mladý svět 42/1976)

TÁBORÁK BEZ OHNĚ

Ráno byl nejprve uspořádán velký nohejbalový turnaj trojek. Na dvou antukových hřištích se o prvenství bilo dvacet družstev, vyhrál nakonec Motorlet. Turnaj uspořádala Osada Zapomenutých společně s tělovýchovnou jednotou Zetor Libeň. Večer byl potlach zmíněné osady. Scéna byla vybudována takto: předně byla postavena pevnost a na druhé straně indiánská vesnice. Všemu dominoval velký měsíc, na který byl promítnut úryvek z westernu. V hledišti stály dvě „ hlídkové věže“ spojené můstkem – pro techniku. Všechny přítomné uvítal šerif osady Jindra Musil a již plynul program jako voda v místním potoku. Na potlach se přišlo podívat více než 1000 diváků. Hráli a zpívali Duo Rex, chomutovský Dostavník, soubor Pytlík, Kamarádi z Kladna, Smolaři, Toronto a další. Dobrá nálada a kázeň trvala dlouho do noci i přesto, že táborák nebyl zapálen.

FRETKA

( Mladý svět 43/1976)

TŘINÁCT BRODŮ

Můj muž i já jsme velcí milovníci Českomoravské vrchoviny. Auto sice nemáme, ale i na dvou kolech se dá dojet do přírody nebo k vodě. Nejvíc se mi líbí okolí Nedvědic n. Pern., kam jsem jako dítě jezdila k babičce na prázdniny. Je to opravdu kouzelný kout. Ráda dělám asi desetikilometrové vycházky do blízkého okolí – Těchnov, Kovářová, Lískovec, Sejček atd. Srnky vám přeběhnou přes cestu nebo pozorujete na louce deset zajíců, jak se pasou a dovádějí jako malé děti. Lidí i aut zde vidíte velmi málo. Také chodíme do Žlebu, to je zalesněné údolí, kde teče křišťálový potůček, bohatý na pstruhy. Když chcete dojít k jeho počátku, musíte se třináctkrát přebrodit. Všude je kouzelné ticho, jen semtam vylétne z houštiny pták a zakřičí. Někdy vystoupíme do prudkého svahu, odkud je krásný výhled do kraje. Je to pravý balzám na nervy. Stačí mít jen oči a srdce otevřené a odměnou si člověk odnáší náruč plnou slunce, čistého vzduchu,vůni maření a borovic.

ANNA

( Mladý svět 44/1976)

MOTTL JUBILANT

Jubilejní večer nestora trampské písničky Jardy Mottla byl uspořádán v pražském Parku kultury a odechu Julia Fučíka. V pečlivě připraveném programu zářili nestárnoucí Setleři, zcela výjimečným stylem zazpívala jednu z novějších Mottlových písní „ Čajovou růži“ naše džezová zpěvačka Eva Olmerová, tradičně dobrý byl Červánek, který s velkým úspěchem propaguje tradiční trampskou píseň, dokonalým přednesem a vtipnými dialogy se představili Kupšovský s Rackem a nejmladší generaci zastupoval Pacifik. Celý večer se vyznačoval nenapodobitelnou atmosférou, vyjadřující kamarádskou úctu, obdiv i skromné poděkování Jardovi Mottlovi, jehož písničky s radostí a potěšením zpívají již tři generace po celé republice.

GRIZZLI

( Mladý svět 44/1976)

OHEŇ

Bylo to hrozně dávno. Pralovec se trmácel tmou, deštěm, blátem, neviděl na krok a zrovna teď ještě zakopnul o nějaký zlomyslný kámen. Kožešina kolem beder ho studila a sekeromlat, který s sebou vláčel z nepodařeného lovu, ho tlačil do ramene. Vědci se dodneška nemohou dohodnout, zda už byl na takové úrovni, aby mohl sprostě nadávat. V podstatě je to jedno – pokud uměl, klel určitě jako pohan. Nepřátelský prales šuměl okolo té shrbené dvounohé bytosti a otevíral svá slizká, mokře zelená chapadla, aby ji pohltil.

Pralovec náhle zpozorněl. Kdesi v té podivné temnotě ucítil kouř. Rázem se narovnal, otevřel doširoka oči a na jeho poloopičí tváři se objevil úšklebek. Kouř znamená oheň, oheň znamená teplo a bezpečí. Zlatý ohníček ! Vyrazil kupředu, aby se po chvíli se slastným zavrčením svalil vedle kamenů, rozehřátých plameny. Byl doma.

A my se dnes divíme, proč nás tolik fascinuje ta prudká okysličovací reakce celulózových, pektinových a pryskyřičnatých látek. Neboť vězte, že hoření není vlastně nic jiného, než primitivní děj exogenní. K čemu je nám ta trocha tepla, štiplavý kouř a oči oslepené plameny ? Jsme přece lidé dvacátého století, máme svoji dokonalou techniku!

Jenže stejně se pak tiše díváme do roztopeného krbu nebo si slastně nasajeme kouř z miniaturního ohniště fajfky. A máme zase po padesáti či statisíci letech pocit těch krásně sálajících kamenů ohně domova.

BALCAR

( Mladý svět 44/1976)