Českobudějovické trampské Duo Blanice oslavilo neuvěřitelných 40 let společného zpívání a k tomuto jubileu si nadělilo hezký almanach s názvem Aby nás neodvál čas a stejnojmenné písničkové album. V almanachu dostala prostor k několika slovům celá řada lidiček ze zeleného světa zalomených palců. Tohle je příspěvek Hanky Hosnedlové:

Vzpomínkové matiné pro Rosťu a Helenu

Ačkoliv jsem vyrůstala ve stejné předměstské čtvrti Českých Budějovic jako Rosťa, jen o pár desítek metrů dál, nepamatuji si ho v jiné úloze než jako trampa. Vzpomínám si naprosto jasně, jak jsem ho vídala vyrážet na vandry se staršími kluky, a já mlíčňák školou povinný, protože jsem o nějaký ten rok mladší, jsem mu jen tiše, ale zato ukrutně záviděla. Vždyť v době, kdy vyhlašovali svou první osadu Měsíční svit, mi bylo ani ne čtrnáct. Ovšem Rosťovy trampské zkušenosti mně a mým kamarádům z osady Zlatá kotva přišly velice vhod o něco později, když jsme připravovali náš první potlach na Náhodě a chodili se k Rosťovi domů pro rozumy.

Pak jsme se už potkávali na vandrech, na potlachových ohních, na nádražích či na hudebních pořadech, v nichž Rosťa nezřídka fungoval i jako účinkující kytarista. Dodnes mám například v paměti zakotvený obrázek trojice českobudějovických kytaristů na pódiu vltavotýnské sokolovny, kde vedle Rosti figurovali také Anděl a Lux. Při listování v mém trampském archivu narážím také na slušnou řádku PF, kde se v průběhu času pod Rosťovým podpisem objevuje postupně TO Hvězda jihu, potom Panther a nakonec počátkem 70.let TO Blanice, která zůstala jeho domicilem dodneška. To už se ale k Rosťovu podpisu družil podpis Heleny, kterou mu snad seslal sám trampský bůh Pajda. Nejenže je Helena skvělá kytaristka (kromě toho i houslistka) a zpěvačka, ale díky tomu, že vyrůstala v aktivním trampském prostředí, už odmala nazouvala toulavé boty a pila čaj z jehličí. Pro Rosťu ideální a spolehlivá parťačka, takže nikoho nepřekvapilo, že časem se duo Blanice rozrostlo na rodinnou kapelu, posílenou jejich dcerou a synem.

Vídala jsem je pak jako dvojku i jako rodinnou formaci nejen na trampských stezkách, ale i na pódiích různých měst. Objevují se i na programech vyhlášených českobudějovických trampských večerů pořádaných Karlem Kaymanem Jakešem a později jako hosté v pořadech legendárních Smolařů. Potěšující pro Budějovičáky bylo i jejich zařazení do slavnostního koncertu k 70.výročí v pražské Lucerně. Kdybych měla jmenovat všechny pořady, potlachy, vandry, sleziny a setkání, kde jsem je slyšela hrát, a což teprve ty, kde jsem přímým účastníkem nebyla, vydalo by to nejméně na brožuru.

Ovšem, když už jsem u toho vzpomínání, rozhodně nemohu vynechat Rosťovu a Heleninu spoluúčast na oblíbených Kaymanových pořadech s názvem Trampská abeceda v českobudějovickém Kabaretu U Váňů. Kvitovala jsem s upřímným potěšením, že se po malé pauze, po nečekaném Kaymanově odchodu, Rosťa ujal organizační taktovky a v těchto zaběhaných trampských večerech, kam si zve zajímavé hudební hosty, pokračuje.

Zdá se mi ale neuvěřitelné, že uplynuly už celé čtyři desítky roků od chvíle, kdy stanula po Rosťově boku Helena s kytarou a připojila svůj hlas k jeho. Jejich repertoár zejména staré trampské klasiky se zdá nevyčerpatelný a pořád ještě se rozrůstá. Také Rosťovy kroniky a fotoarchiv jsou hotovými poklady, takže není divu, že mne při sestavování pracovní skupiny pro vytvoření trvalé trampské expozice při Jihočeském muzeu napadlo Rosťovo jméno mezi prvními. A můžu říct, že jsem rozhodně nesáhla vedle.

Rosťa a Helena však žijí především současností a já věřím, že jejich trampské stezky nezarostou ještě hodně dlouho, stejně jako ještě dlouho nezrezaví struny na jejich kytarách. A přitom, jakým tempem čas pádí, bych si měla asi už dneska připravovat povídání k jejich padesátce společného zpívání. Vždyť je to už za pouhých deset let...