Třeboňský rybník Svět

NORMÁLNÍ VŠEDNÍ VANDR

Sešli jsme se na nádraží čtyři ( jindy nás bývá šest) a dohodli se, že pojedeme do Hrádku n.Váhom, kde je zřícenina hradu Témotín. Do Hrádku jsme dojeli ve 22,45. V hostinci už pomalu zavírali, ale šenkýř nám přesto ochotně načepoval kofolu. Dopíjeli jsme, když se k nám přitočil člověk tak kolem 35 roků. Zeptal se, zda bychom jim nepomohli při žních. Zdálo se nám, že má trošku vypito a mysleli jsme, že si dělá legraci,ale slíbili jsme přesto, že v sobotu v šest ráno přijdeme.

Ráno se nám moc vstávat nechtělo, ale když jsme slíbili, šli jsme na místní JZD. Vedoucí už rozděloval práci a byl velice překvapený, že jsme přišli. Myslel si, že trampové jen kradou slepice a sedí v hospodě. Přidělil nás na rozvoz půlmetrákových pytlů pšenice. Pracovali jsme do oběda, ani nám nepřišlo, že už je poledne. Pozvali nás na jídlo do hostince a požádali, zda bychom jim nevyložili ještě dvě fůry. Bylo už šest večer, když jsme skončili. Rozvezli jsme dva a půl vagónu pšenice. Předseda nevěděl, jak se nám má odvděčit, chtěl nám dát peníze, ale my jsme mu řekli, že budeme radši, když trošku změní názor na trampy. Byli jsme unaveni, ale spokojeni, že jsme pomohli při žních a ani nám nevadilo, že jsme nebyli na hradě. Ráno jsme spokojeně a s pěknými vzpomínkami na práci i na lidi odcházeli na vlak. Zase jeden vandr byl za námi.

DOLÍK

S občasným tichým zaklením vrazím do stromu, který jako by naschvál v té zatracené tmě vyrostl náhle přímo přede mnou. Za mými zády žije svůj rušný život dálnice. Chvílemi probleskne mezi stromy zbloudilý paprsek reflektorů, aby se vzápětí les znovu ponořil do neproniknutelné tmy a já oslepen narazil na další kmen. Půda pod mýma nohama se začne svažovat – a najednou jako když utne: dálnice zmlkne, světla zmizí, jsem v dolíku. Konečně. Ještě kousek a už tápu po dveřích boudy, skromně se krčící na dně údolíčka.

Usárna letí do kouta, sekerka , pár špalíků a za chvilku vyskočí v kamnech první plameny. Ohřátá konzerva mizí rychlostí blesku a už se soukám na palandě do spacáku. Ležím se zavřenýma očima a po rušném týdnu vychutnávám ticho. Kousek odtud neúnavně lomozí dálnice, sem dolů však její hlas přes všechnu snahu nepronikne. Vzpomínám. Jak jsem objevil dolík, na první boudu a na chvíle v ní. Dolík nebyl tak tichý, jak se mi původně zdál, občas sem zabloudil nějaký turista, podivil se a zase zmizel ke svému autu u silnice. Zvykl jsem si na takové návštěvy a nebral je na vědomí. Pak se začala do krajiny zakusovat dálnice. Loučil jsem se v duchu s dolíkem, už jsem slyšel, jak jim otřásá lomoz strojů a mrzelo mě to.

Vrátil jsem se. Ani nejde vypsat mé překvapení. Nenašel jsem spoušť, ale svůj dolík – ještě ztracenější, než dřív. Jen noha některého z kamarádů občas najde cestu.

V kamnech vyhaslo, zavrtávám se do spacáku hlouběji. Kousek od lomozící civilizace a přece daleko od ní. Dálnice se stala hranicí mého malého království. Usínám.

LIŠÁK  ( Mladý svět 36/1976)

NEJKRÁSNĚJŠÍ ČTYŘI DNI

Ve středu večer jsem potkala kamaráda, po chvíli rozhovoru se mě zeptal, zda bych nechtěla jet na vodu. V tom deštivém počasí se mi nejdřív moc nechtělo, ale svolila jsem.

Jelo se ve čtvrtek ráno do Třeboně-lázní, odtud autobusem do Staré Hlíny.Řidič se nevraživě díval na náš loďák obřích rozměrů, sešlo se nás totiž šest, a tak jsme toho zrovna nejmíň neměli.

Lužnici jsme sjížděli na pramici, která budila u ostatních vodáků údiv. Nad tím, že byla vůbec schopná plout- Kamarádka Hanka neustále vylejvala ešusem vodu, tím však jen udržovala hladinu v lodi na stejné úrovni – po kotníky. Tato činnost jí vynesla přezdívku Sigma. Po překonání některých jezů počet vylejvajících rostl. Někteří vodáci nám starostlivě radili, jak loď utěsnit. Šokovali jsme je tím, že jsme nejdřív pozorně vyslechli jejich radu, a pak prohodili „…Ale proč, to by přece nebyla žádná legrace !“

Na čerstvém vzduchu se patgřičně zvýšil náš apetit. Jedli jsme všichni z jednoho kotlíku, qaby se omezil počet špinavého nádobí. Byl to zajímavý pohled, když se vrhlo šest lidí na jeden kotlík a každý jedl co mohl, protože podle známého úsloví – Kdo zaváhá…

Vzpomínám na krásné večery u táboráku, které nám zpříjemňovala kytara – tyto chvíle bych nevyměnila ani za barevný televizor. I když jsme se nejdřív všichni neznali, utvořila se mezi námi fajn parta. A to je myslím nejdůležitější pro tyto nezapomenutelné chvíle.

HELA  ( Mladý svět 38/1976)

VÁŽNÁ ZNÁMOST S DŘEVORUBCI

Nalodíš-li se na jakékoliv plavidlo brázdící Slapské jezero, v půli cesty objevíš netušený ráj. Zmizí areály, haciendy, chaty, hausbóty a zalidněné pláže. Jeden břeh lemuje pohoří zvané Rejže, kde se rýžovalo i kutalo zlato. Svědectví podává šest zpola zavalených zlatokopeckých štol.Pohoří je přerušeno malebnou Žraločí zátokou, do níž ústí Čelinský potok , bývalé naleziště slídy. Dominantou protějšího břehu je masiv bílých skal s chráněnou lilií zlatohlavou. Touto přírodní rezervací vede krkolomná Bartůňkova stezka, čtyřleté dílo již zemřelého hajného Bartůňka. Stezka měří 3,5 km a osm vyhlídek nabízí kouzelné výhledy na Žraločí zátoku, Palouček hříchu i na blízkou tisovou rezervaci - 500 m vysoký homolovitý kopec Drbákov. Ve skalních štítech objevíš hnízda výrů a poštolek, občas je vidět černá zvěř, zimoviště tu nacházejí tisícová hejna kachen. Zakotvíš-li u Zátoky suchého klestí – uvítá tě táborový totém. Objevil jsi ráj, tábor u Žraločí zátoky, kde má domovské právo osada Vážná známost.

Sem před časem zavítala část skupiny Pacifik , aby zahrála a zazpívala 150 dřevorubcům ze středních Čech. K vytvoření dobré potlachové atmosféry přispělo i romantické Robinovo vyprávění o dvacetileté historii tábora, umocněné zálesáckými perličkami i zasvěceným povídáním o zvěři a květeně sousedních rezervací. Písničky Pacifiku zněly tentokrát bez záře reflektorů a lesa mikrofonů, ale o to pěkněji a není divu, že se dřevorubci nechtěli loučit. Nakonec je zvedlo jen vědomí, že ráno čekají přebory v dřevařském desetiboji.

Potlach však ani pak neskončil. Pacifik i kamarády z Vážné známosti pozval do svého srubu nestor naší kanoistiky, mistr světa a olympionik Bóža Karlík. A tak po krátké noční plavbě kousek po proudu zněly písničky a povídání dál až do rána.

KAYMAN  ( Mladý svět 39/1976)

MEDVĚDÍ STEZKA 1976

Člověk, který za léta uvykl romantické divočině karpatských pohoří , bývá někdy tvorem nadmíru náročným. Letošní vandr Šumavou se svými dobrými kamarády jsem proto původně cítil jako kompromis svých plánů, jako náplast na volání dálek. Kdo mi tady může nabídnout hluboké kaňony Slovenského ráje, jeho vodopády ? Kde tu uvidím stáda kamzíků ? Jakou protihodnotu za vlčí smečky mi může nabídnout Šumava ?

Pádná a nečekaná odpověď mě zastihla na útěku od civilizovaného moře vody a lidí na Lipně. Dvouvagónový motorový vláček, nazývaný stálými pasažéry důvěrně Šumavská strela, mě odvezl z Horní Plané na druhý břeh přehrady do Ovesné. A kus dál jsem objevil něco, co dalo lekci mým předsudkům. Medvědí stezka se říká místům, kde byl v roce 1856 zastřelen poslední šumavský medvěd. Pozoruhodné skalní útvary, bizarní skalní městečka, husté hvozdy a rozhledy do zalesněných horizontů – taková je naučná stezka, vzorně udržovaná prachatickými ochranáři.

Nespatřil jsem kamzíky, natož fatu morganu vlčí smečky. O rysa jsem ani nezavadil, duch posledního medvěda se mi pečlivě vyhýbal. Zato jsem tu uviděl mnohem méně odpadků a plechovek za celou cestu, než kolik je jich roztroušeno na pouhém jednom kilometru turistických cest v kaňonech Slovenského ráje nebo na svazích Vysokých Tater. Člověk bývá mnohdy tvorem nadmíru náročným. Tak to má být. To je důvod, proč se budu na Šumavu vracet.

RYAN  ( Mladý svět 40/1976)

 

Foto: František Heřman