DŘEVENÝ ŠOSÁK 76

Psát originálně a hledat nová témata v trampské tvorbě - to je hlavním cílem a snahou trampské literární soutěže o Dřevěného Šosáka, kterou opět uspořádala T.O. Slaboši. Letošního hledání se zúčastnilo 37 psavců, kteří poslali 47 básní a 27 prozaických příspěvků.

Asi polovička originalitu postrádala, ale i ze zbylé půlky bylo co vybírat. Zaujala zejména tvorba psavce a písničkáře Sinta z Hradce a Johnyho z Prahy.

Výsledky byly vyhlášeny 7.února na kempu Slabochů v Oderských vrších.Večer u ohně zahájili kamarádi z Brd Žebroun a Houla položením věnečku z chvojí na hranici. Vzpomenuli tak kamaráda Irčana, který před léty vedl trampskou rubriku v Obraně lidu a zemřel právě 7.února. Do dalšího programu zasáhli téměř všichni účastníci ohně. Četly se vítězné práce - vlastní i jiných autorů. Kdo uměl, hrál a zpíval ( nejvíc Balcar), velkého vypravěče jsme objevili v Punťovi. A taky se rozdávaly ceny. Titul „ Mistr Šosák“ získal Johny za báseň „Perpetum“, Dřevěného Šosáka za poezii získal Kazatel básní „ Začátky a konce“ před Ilkou a Slzou. Stejnou cenu v próze získal Sint za povídku „ Zbytečná cesta“ a i třetí místo povídkou „Jmenoval se Windy“. Druhý byl Johny.

Letošní Šosáky vyřezávali Vlk a Vlčice z Valašského Meziříčí ( loni Jogi z pořádající osady).

Rádi bychom požádali kamarády, kteří by nám chtěli pomoci vyřezat Šosáky další, aby napsali.

HANS SLABOCH ( Mladý svět 12/1976)

KOUSEK MÍSTA NA TOMTO SVĚTĚ

Tři stanice jízdy tramvají, hodina cesty vlakem a jsem zde. Na malém nádražíčku, jehož oprýskaná stěna a vybledlý nápis „ Městečko u Křivoklátu“ ujišťuje, že jsem se opravdu dostal ven ze zakouřené a uspěchané Prahy .

Takhle začíná většina mých sobot a nedělí, kdy sluníčko svítí jako v létě a jaro zatím teprve přichází. Už se dá spát pod stanem, a tak jsem opět zde. Úzká pěšina podél kolejí, tři skoky na silnici a vzhůru do zalesněného kopce. „ Křivoklát 7 km“ hlásá turistická značka, ale já ji nepotřebuji. K tomu zřícenému srubu nahoře bych se dostal i se zavázanýma očima.

Dojdu na planinu porostlou vysokou travou. V noci v ní haraší myši, že jde strach. Vbzýhled do kraje mi zakrývají zbytky starého srubu. Prý tu stojí již šedesát let.

A mně je osmnáct.

Za deset minut ležím v trávě a dívám se nahoru. Špičaté vrcholky stromů tam roztínají oblohu na nestejně velké úseky modra. Čas utíká jako voda. Hlad mě přinutí podívat se na hodinky . Bude to oběd nebo večeře ? Zapálím oheň, který slabě konkuruje červenému sluníčku, jež se schovává za obzor. Hraje si s nocí na schovávanou.

Setmělo se. Deka je ještě teplá od slunce a do ruky mě studí vlhká tráva. Cítím se úplně klidný a usmívám se v duchu rodičům, jejichž otázky „ Proč jezdíš sám ?“ nebo „ Co kdyby tě někdo přepadl ?“ vyslechnu pokaždé, když odjíždím. Ale nepřepadne. Noc je krásná a jen dospělí nás naučili se jí bát.

Ráno. Doma tak rychle nevstávám. Balím si věci a obdivuji jaro, jak dokáže zkrášlit již krásnou přírodu. Než se vynadívám, je poledne. Pohladím očima svůj koutek přírody a odcházím. Pod nohama mi praskají suché větvičky.

Nádraží, hluk přijíždějícího vlaku, pískání průvodčího.

Hrudník se mi o něco sníží. Praha. Už v přeplněné tramvaji se těším na příští sobotu.

PETR ( Mladý svět 14/1976)

IVANČENA 76

Za aktivní pomoc při odboji byli 24. dubna 1945 popraveni německými okupanty v Polském Těšíně Vláďa Čermák, Vláďa Pach, Milan Rotter, Quido Němec a Otto Klein. Byli mladí, velmi mladí.

Krátce po válce založili jejich kamarádi na horském hřebenu Ivančena pod Lysou horou kamennou mohylu na věčnou památku statečných chlapců. Od té doby bychom jen těžko spočítali, kolik rukou vyneslo kámen až pod Lysou horu a položilo jej k ostatním. Nejvíc jich přichází vždy v neděli, která je nejblíže datu 24. dubna , aby chvilkou mlčení vzpomněli uprostřed překrásné přírody na ty, kterým slova svoboda, vlast a mír byla hodnotou, za níž byli ochotni položit život.

( HS) ( Mladý svět 15/1976)

PODLE VŠEHO…

Podle všeho mělo nastat jaro, a tak jsme o poslední zimní sobotě a první jarní neděli jeli na 7. vítání jara , které pořádali kamarádi z Jestřábí. Přijeli mnozí zblízka i zdaleka, jenže místo jara přišla zima a sněhová vánice a mráz zajistily podmínky spíš pro zimní táboření. To však ani trochu nevadilo. Poměřili jsme síly v trojboji ( chůze na chůdách, na špalkách a střelba z praku), kamarádky v dvojboji ( hod palicí na cíl a běh s nůší) , u večerního ohně pak zněly hlasy a kytary dlouho k prvnímu jarnímu ránu. A bylo nám dobře, protože tam někde dole u potoka pod vrstvou sněhu už čekalo jaro s plnou tornou dlouhých cest a krásných vandrů.

MEDVĚD ( Mladý svět 16/1976)

ZASEKLÁ SEKYRA

Trampský fotograf Miroslav Kučera-Doktor přinesl do Táborového ohně poděkování všem kamarádům a příznivcům, kteří v březnu shlédli jeho výstavu „ Tulákovo vyznání“ v klubu ZK ČKD Praha. Na jednom z vystavených snímků byla sekyra zaťatá do borovice. Bylo hezké, až dojemné, jak citlivé traperské duše protestovaly proti tomuto záběru. Autor všechny ujišťuje, že strom byl suchý a sám by něco takového nikdy nestrpěl. Jardovi a Standovi z Mladé Boleslavi na jejich dotaz – kam jezdit a nepotkat mastňáky – vzkazuje, že všude se najde zastrčený koutek panenské přírody, o jaké se tulákům v mnoha jiných zemích jen sní. Važte si této skutečnosti a chraňte naši přírodu. Doktor doporučuje se zárukou Šumavu, Beskydy a Nízké Tatry, takových míst je však mnohem víc. Mastňáky obvykle nepotkáte tam, kam je nemohou dovézt jejich koně pod kapotou. Prostudujte vždy pečlivě mapu a předem si už můžete určit, kde je nepotkáte.

( M) ( Mladý svět 17/1976)

Foto: František Heřman