STO LET

Letos 12. ledna tomu bude sto let co se v San Francisku narodil Floře Wellmanové nemanželský syn Jack . Záhy po jeho narození se Flora provdala za Johna Londona a Jack dostal příjmení London, pod nímž ho zná celý svět jako oblíbeného spisovatele mladé i starší generace.

Jack London se nedožil vysokého věku – zemřel ve čtyřiceti letech 22. listopadu 1916 v Glen Ellenu. Přesto zanechal ohromné literární dílo. Díky své píli. Nevěřil, že „ víra hory přenáší“, ale že „ dřina je to, co dělá divy“.

Nouzi, hlad a dřinu poznal již v dětství a jinošství. V sedmnácti letech nastoupil jako námořník na loď a plavil se v japonských vodách a u sibiřských břehů. ( Odtud je i jeho první povídka „Tajfun na japonském pobřeží „ odměněná hned cenou.) Po nezdarech a zklamáních v mnoha povoláních si London umínil, že se stane spisovatelem. Tak slavným a honorovaným, jako jeho oblíbený básník a spisovatel Rudyard Kipling. Proto horlivě četl, vzdělával se , studoval na Kalifornské univerzitě, kterou však musel po prvním semestru opustit pro svízelné poměry svých rodičů.

Mnoho poznal na svých toulkách po Spojených státech, Kanadě a Anglii, nejvíc však pro své slavné romány a podmanivé povídky vytěžil na Aljašce. I on podlehl „ zlaté horečce“ , která propukla roku 1897 na Klondyku. Vydal se za zlatem a bohatstvím – vrátil se po roce nemocný kurdějemi a chudý jako dřív, zato bohatý dojmy, zkušenostmi a náměty pro svoje životní dílo. Napsal 152 povídek, 19 románů a tři divadelní hry – kromě mnoha novinářských článků, úvah a proslovů. Splnila se jeho touha stát se slavným spisovatelem. Na rozdíl od Kiplinga však byl proletářským spisovatelem. Zrodil se mezi dělníky, prožil život těch, o nichž psal.

I náš tramping silně ovlivnily Londonovy povídky a romány. Řada osad si z nich zvolila své názvy, mnozí kamarádi své přezdívky, mnoho krásných písní vzniklo po četbě londonovek. Básník Jindřich Dubin vzpomenul kdysi Jacka Londona - „ trampa trampů“ ( konečně i za vžité pojmenování tramp, tramping vděčíme Londonově „Cestě“, která vyšla ve dvacátých letech) těmito slovy:

Hallo, Jacku,

nezáleží na tom , jak dlouho žijeme,

ale jak život prožíváme .

Tys pil z jeho poháru blín i sílu poznání.

Milujeme všechno , cos miloval – život, přírodu,

člověka, zvířata a pravdu.

Ve tvých knihách vždy vítězili lidé silní

tělem i duchem, poctivostí a pravdou.

To by mělo být životním cílem každého z nás.

RUDAN ( Mladý svět 2/1976)

KLONDYKE NA SNĚHU

Dojela jsem do Ostravice v devět večer a hned jsem šla nahoru na Smrk. Hodně lidí zůstalo spát dole , někde v seníku. Dole však ještě nebyl sníh, takže to na zimní táboření moc nevypadalo. Ovšem už po půlhodince chůze se sníh objevil a s ním i silný vítr. Měsíc svítil, že bylo vidět jak za dne. Nahoru jsem došla v jedenáct , nikde nebyl žádný oheň, ani lidi, viděla jsem jen jeden stan. Takže jsem se pověsila do celty mezi dva stromy a spala jsem.

Druhý den byl ruch už od rána. Přicházela spousta turistů, čundráků, semtam i horolezci a hodně malých dětí z turistických oddílů. Jezdilo se na sáňkách i lyžičkách , mnohem víc, než loni a předloni. Jen za dopoledne přišlo 200 lidí, odpoledne jsem to už nesledovala a v neděli, když jsem scházela ze Smrku dolů , pořád ještě někdo vystupoval nahoru.

Počasí bylo na zimní táboření přímo ukázkové – v sobotu v poledne bylo minus devět, večer připadalo trochu sněhu, přituhlo a vítr, který byl v pátek večer, se v sobotu ani v neděli neobjevil. Přespávalo se ve stanech, v hamakách , jen tak na zemi, viděla jsem i jedno iglů, ale mělo střechu z igelitu. Večer se rozhořelo hodně ohňů, objevily se kytary, bendžo, mandolina, housle (!), kazoo a foukací harmoniky, takže bylo veselo.

Tento už devátý ročník zimního táboření na Smrku pořádala TJ Dolní Datyně a bylo to konečně typické táboření se vším všudy – tedy bez oblevy, jaká byla loni i předloni.

SILENCE ( Mladý svět 3/1976)

KOSTÝMOVÝ RAMBAJZ

Malá jihočeská vesnička poblíž Jindřichova Hradce zažila něco, co se hned tak nevidí. Do Kaliště se totiž sjeli kamarádi z celé republiky na tzv. Kostýmový rambajz, který se uskutečnil zásluhou Toulavého zpěváka z Ostravy a T.O. Orlík. Ráz byl určen dobou 15.-18, století , takže v útulném sálku malé hospody se při různých soutěžích vesele bavil žebrák z podhradí s kardinálem, sličná cikánka si dobírala důstojného purkrabího atd. Byla přítomna i skupina historického šermu z Chomutova, takže kordy jen řinčely a celý královský dvůr se zatajeným dechem sledoval líté boje. Kamarádi s kytarami byli neúnavní, a tak menuet a jiné historické tance vládly na parketu téměř do ranního kuropění.

Co dodat ? Snad jen to, že za zdařilý průběh večera je nutno poděkovat radě MNV v Kališti, u které našla tato akce plné pochopení – což také všichni přítomní kamarádi náležitě ocenili.

BOB TRAPPER ( Mladý svět 7/1976)

Foto: František Heřman