Vzkazy

  • Cédéčko s vůní kouře

    Ačkoliv ve chvíli, kdy tento článeček píši (polovina prosince), je CD s dlouhým, ale vše říkajícím názvem „Šedifky a Přeletky: Ze starých zpěvníků“, na světě teprve pár týdnů, ohlasy z různých míst jsou nejen četné, ale i velice příznivé, některé přímo nadšené.

    Celý článek...
Dnes má svátek Zlata Zítra má svátek Andrea

Bill a Charlie Monroe

Dvacáté šesté pokračování rozhlasové Country pohody

Prakticky ve stejné době, kdy se na deskách objevily první nahrávky nejvyzrálejší, nejelegnatnější a navíc v celé historii poslední slavné sestavy ortodoxních vyznavačů tradic americké hillbilly music- dvojice Blue Sky Boys- začal i mnohem pestřejší, ve všech směrech bohatší a pro další vývoj podstatně významnější příběh původně tříčlenné party  Monroe Brothers z Kentucky. V záplavě pozdější glorifikace a oslavných tirád, provázejících každou zmínku o nejmladším z jejích členů - Billu Monroeovi - se většina autorů většinou nedostane k tomu, aby třeba jen letmo tohle rané období zmínila. A přitom je to etapa stejně zajímavá jako léta Billovy triumfální jízdy do nashvilleské Dvorany slávy a v mnohých směrech je nejspíš pro další cestu jednoznačně rozhodující.

„Charlie hrál na kytaru, Birch na housle a tak na mě logicky zbyla jen mandolína“. Naprosto pregnantní vysvětlení jak se v bratrském trojspolku dostal ke svému nástroji nejmladší z osmi dětí William Smith"Bill" Monroe (13. září 1911- 9. září1996). Všichni od nejútlejšího mládí snášeli a nakonec přece jen začali obdivovat jak jejich matka Malissa dokáže krotit housle i tahací harmoniku, stejně jako mistrné smyčcové triky jejího bratra Pendletona Vandaviery (1869–1932). Později mu to Bill vrchovatě vrátil bluegrassovou klasikou „Uncle Pen.

 

V roce 1927 odešli oba starší bratři za prací do průmyslové oblasti státu Indiana a o dva roky později se k nim ve Whitingu připojil také Bill. Přes den pracovali u místní petrolejářské firmy a večer, pokud jim štěstí přálo, hráli na soukromých večírcích. Ale většinou odevzdaně poslouchali přímé přenosy zábavného pořadu „Barn Dance“ chicagského rádia WLS. Později v něm dokonce působili jako tanečníci a dychtivě nasávali omamnou atmosféru dýchající z hudebních čísel dvojic Mac and Bob, nebo Karl and Harty. Ovšem nejvíc je fascinovalo to, že i pouhým zpíváním se dají vydělat stejné peníze jako v promaštěných montérkách. V roce 1934 se konečně rozhodli, že se budou živit jako Monroe Brothers výhradně muzikou. S odstupem let se dokonce zdá, že se jim velice zamlouvalo, že jejich nejstarší bratr Birch se rozhodl  s tím nemít nic společného.

Po premiéře v městě Shenandoah v Iowe zamířili do Omahy ve státě Nebraska. Přes den propagovali na rozhlasových vlnách všelék zažívacího traktu „Texas Crystals“ a po večerech zpívali ve školních tělocvičnách i na svatbách. Odezva na jejich koncerty byla okamžitá a mimořádná. Nikdo nikdy a nikde dřív nejen neslyšel, ale ani nevidět tak dynamické vystoupení jaké s téměř královskou elegancí a lehkostí velmistrů předváděli v jakémkoli prostředí, na jakémkoli pódiu. Navíc hráli svižně, rychle a čistě. Jejich mimořádně vysoko položený dvojhlas sice nehladil jako Blue Sky Boys, nebo Delmore Brothers, ale byl v naprostém rozporu se zvyklostmi výrazově mimořádně exponovaný a naléhavý. K tomu navíc významně přistupoval osobitý styl, jímž Bill Monroe zpracovával zvolený hudební materiál na svoji mandolínu. Dříve to byl nástroj odsouzený pouze k nevýrazným monotónně se opakujícím přiznávkám. Teprve Monroeova virtuozita spojená se schopností hrát rychle a naprosto cílevědomá snaha uplatnit v hillbilly muzice ledabylé bluesové frázování přivedla mandolínu na skutečné výsluní. Nakonec se po kodrcání sem a tam a hraní tam i onde dostali do města Charlotte v Severní Karolíně. Tam přestoupili ke sponzorské konkurenci, v našem volném seriálu už dobře známé a naprosto stejně lidskou hloupost využívající firmě Crazy Water Crystal. V celých USA nebyl v polovině 30. let snad jediný barák, kde by neměla alespoň malinkatý háček. U gramofonové firmy RCA-Victor Bluebird to byl – naprosto stejně jako v případě skupiny Blue Sky Boys - šéfproducent Eli Oberstein.

 

Stále platí to co jsem Vám o 30. létech minulého století už dříve tvrdil. Dostat gramofonovou nabídku nebyl v žádný velký zázrak. Gramofonové desky se obecně skoro neprodávaly a jestli se kšeft tu a tem přece jen trochu hýbal záleželo pouze na náhodě a odolnosti distributora vůči alkoholu. Většinou byla minimální. Stejně jako prodej desek.

Bill s Charliem zcela rozumně netrpěli žádnou mimořádnou trémou, když je strejda Eli pozval na zkušební frekvenci. Vlastně se jim tenkrát 17. února 1936  do té mlhy ani moc nechtělo. Ale nakonec do studia v 2. poschodí budovy Southern Radio Corporation v Charlotte přece jen vyjeli. Ve chvíli, kdy nahráli stylově čisté snímky „What Would You Give In Exchange?“, nebo  „New River Train“ celý country svět se najednou dočista změnil. Protože tady zahájila svoji cestu parta, která nadopovala muziku dýchající tradicí novým nábojem, novými nápady a v porovnání s celou předchozí érou doslova neuvěřitelným elánem.

V průběhu dalších dvou let nahráli Monroe Brothers pro katalog Victor na pět tuctů historicky skvělých, ale dnes v jednom zátahu už a bez jediného už panáka sotva poslouchatelných snímků. V roce 1938, po osobních a zejména honorářových neshodách, se hudební kapitola dvojice Monroe Brothers definitivně uzavřela.

 

 

Charlie Monroe (4. června 1903 - 27. září 1995) kočíroval až do 50. let skupinu Kentucky Pardners a Bill Monroe založil v Little Rocku tlupu Kentuckians. Ale brzy poznal, že je úplně mimo, odejel do Atlanty a založil tam první verzi legendárních Bluegrass Boys. Jistý čas s nimi hrál na basu a zpíval i Birch Monroe (16. května 1901 - 15. května 1982).  V říjnu roce 1939 debutovali na scéně nashvilleské Grand Ole Opry,  Bill Monroe tehdy zpíval „New Mule Skinner Blues“, a o pár let později, se téhle muzice začalo říkat  podle státu Kentucky, kde údajně všude roste lipnice luční, a především díky tomu, že se tady narodil Bill Monroe, bluegrass.

 

Foto týdne

„Štěstí je jednoduché.

Dobré zdraví

a špatná pamět."

 

Ernest Hemingway

Jste náš host číslo

6642921

Melanž

  • Jaký je Brňák

    Petr Komárek zvaný Farář z Texasu, USA, má – zdá se – silný vztah k Brnu. Čas od času nám přepošle zasvěcené texty o moravské metropoli. Většinou jsou ty texty vtipné, vyznačují se značným stupněm informovanosti. Dnes poslal následující sdělení:

    Celý článek...  
  • Jak posílat příspěvky na potlach v Texasu

    Ozvalo se nám již několik kamarádů ze zahraničí, kteří chtěli poslat peníze na naše bankovní konto na podporu 10 celosvětovéo potlachu, ae nemohli tak učinit, protože informace uvedené na trampských webových stránkách nebyly úplné.

    Celý článek...  
  • Když je v Texasu vedro, skoro se nedá pracovat

    Další zpráva o přípravách na 10. celosvětový potlach i omylu Country rádia.

    Čas letí jak ten jelen, co je šípem střelen. Sice 10.listopad 2018 se mnohým bude zdát ještě daleko, ale vzhledem k tomu, že klimatické podmínky v Texasu nám dovolují pracovat jen v určitý čas, což jsou dva měsíce na jaře a dva měsíce na podzim, není zase tolik času nazbyt. V létě jsou zde úmorná vedra, ve kterých venku pracují jen ti nejstatečnější (ke kterým my už nepatříme) a i když máme většinou mírné zimy, tak ani v těch se moc pracovat nedá.

    Celý článek...

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Šéfredaktor:
Fedor Skotal
Redakce:
Hanka Hosnedlová,
Lilly Pavlak (Švýcarsko),
Jana Skotalová

Grafika a web: Jana Skotalová

Kontakt:
musicopen@email.cz