Vzkazy

  • Medvědí česnek - recepty

    Medvědího česneku si sice v kuchyni užijeme jen krátce, ale stojí to za to. Možností jak medvědí česnek v kuchyni využít je celá řada. Jako tip přinášíme několik receptů.

    Celý článek...  
  • První jarní životabudič: Medvědí česnek

     

    Roste pouze na jaře a vychutnávat si ho můžete jen necelé dva měsíce. Kromě první jarní energie nabízí medvědí česnek i vynikající léčivé schopnosti. V posledních letech se z něj stal fenomén. Nejenže výborně chutná, ale obsahuje i řadu prospěšných látek. Je bohatým zdrojem vitamínu C a železa. Je to výborný prostředek při chřipce, nachlazení i dalších infekcích. Upravuje vysoký krevní tlak, reguluje hladinu cholesterolu v krvi, zabraňuje vzniku trombózy a zlepšuje průtok krve, celkově posiluje organismus, paměť a imunitní systém, má protiplísňový, protiparazitární a protibakteriální účinek a pomáhá rovněž při dlouhotrvajícím kašli.

     

    Jak ho v lese bezpečně poznat a odlišit ho od konvalinky? V první řadě je dobré vědět, že medvědí česnek v přírodě roste v lužních listnatých lesích či spíše hájích, tedy tam, kde je vlhko a v létě stín. Stejné podmínky k růstu potřebují například i konvalinky a některé áronovité byliny, které jsou však na rozdíl od medvědího česneku jedovaté. Tyto rostliny mají velmi podobné listy, dlouhé, zelené, s podlouhlou žilnatinou. Spolehlivě od sebe rozeznat například rašící listy medvědího česneku a mladých konvalinek je velmi obtížné. Rady typu, že listy konvalinky jsou bez vůně a medvědí česnek má intenzivní aroma, jsou sice pravdivé, ale při sklizni zřejmě nezkoumáte každý list zvlášť. Na to, že je třeba si vůni ověřit, vás musí upozornit jako první oči.

     

    Jak tedy poznat medvědí česnek a odlišit ho od konvalinky?

     

     

    Podle listů:
    • Medvědí česnek: Listy vyrůstají samostatně přímo ze země.
    • Konvalinka: Listy jsou dva a rostou proti sobě a vyrůstají ze společného stonku.
    Podle květů:
    • Konvalinka: Má květ vzhledu klasu s typickou vůní.
    • Medvědí česnek: Má kulovitý květ, který voní po česneku.
    Podle vůně:
    • Konvalinka: Voní pouze květ.
    • Medvědí česnek: Po česneku voní celá rostlina.
    Dále:
    • Konvalinka má oddenek
    • Medvědí česnek cibulky.

     

    Jak medvědí česnek pěstovat?

     

     

    Ve stínu a vlhku Česnek medvědí je náš domácí druh vyskytující se ve světlých bukových lesích. Daří se mu ve vlhké humózní půdě, ale pokud je pravidelně zaléván, roste téměř všude. Na zahradě mu prospívá polostín pod keři nebo pod okraji živého plotu. Dobře se mu daří i na severní straně domu. I když se názory na výsadbu medvědího česneku různí, nejlepší výsledky jsou s pěstováním z cibulek vysazených na podzim. Medvědí česnek se lépe ujímá a roste, neboť využije zimní vláhu. Je to v podstatě stejné jako u pěstování klasického česneku z podzimní sadby. Ale nečekejte zázrak hned první rok. Chvíli potrvá, než se záhon promění v hustý zelený koberec, který v květnu ještě ozdobí krásné bílé květy.
    Listy medvědího česneku se sbírají jen dva měsíce, do doby než začne kvést. Období sběru začíná obvykle v druhé půli března a končí zhruba v půli května. Potom se rostlina zatáhne, a zbytek roku čeká ukrytá v zemi na další jaro.

     

     

      _______________________

     
  • FUSEKLÍCI J. K. Kučery

     

    _______________________

      

    Josef Kobra Kučera

    (1944–2015) byl člověk mnoha talentů, tvůrce i zkušený organizátor. Mimo jiné před více než deseti lety zakládající člen redakce tohoto listu. Dlouhá léta kreslil osobité stripy, jimž říkal Fuseklíci. Ze stránek různých novin a časopisů sdělovali národu svůj osobitý pohled na svět. Některé kresby jsou staré deset, dvacet, možná i třicet let. A přece jsou stále aktuální. Stále promlouvají k dnešku. Stejně jako Kobrovy články. Jak jste si jistě všimli, stojí za to je reprízovat.  (red.)

     
Dnes má svátek Stanislav Zítra má svátek Státní svátek

Miloš Majka Čech

Dnes má v Týně nad Vltavou pohřeb Majka Čech, kamarád a inspirátor trampů ze Zlatého klíče, silný duch šedesátých let minulého století (red.)

První červencová neděle byla dnem odchodu Miloše Majky Čecha, známé jihočeské legendy, básníka, výtvarníka, hudebníka a skladatele. Za dva měsíce by měll 87.narozeniny, které už, bohužel, neoslaví.. 

Narodil se 4.září 1929 v Bechyni, se kterou byl jeho život úzce spjat do roku 1970, ale ani po přestěhování do Týna nad Vltavou nedokázal na své rodné městečko zapomenout. Protože nesmírně stál o co nejširší pocit svobody, rozhodl se pro povolání dřevorubce, které mu takovou představu z velké části naplňovalo. Populární základnou pro kontakty zejména s mladými lidmi, například i se studenty tamní keramické školy, byla především bechyňská sokolská plovárna, kde fungoval jako plavčík. Z té doby si ho také většina lidí nejvíce pamatuje. Seznámil se tak například s Karlem Krylem, Mikim Ryvolou a jeho spolužáky, Janem Kačerem, Karlem Příhodou a řadou dalších budoucích osobností. A tady také pořádal nezapomenutelné večery s kytarou, na níž nejednoho z mladých adeptů učil hrát, a písničkami, které skládal, či výstavy obrázků - vlastních i svých přátel. Velice rád také vyrážel do přírody kolem Bechyně, k jeho oblíbeným místům patřila Žitova (často nazývaná Židova) strouha, kde byly hojně navštěvované trampské kempy. A k jeho oblíbeným místečkům patřila i dřevěná chatička uprostřed lesů. 

S tematicky zaměřenými pořady z vyprávění a písniček se prezentoval pak i v Týně, ale rovněž v řadě jiných míst, jezdíval se speciálními programy po školách i se sadou vlastnoručně vyráběných dřevěných píšťal. Specifické byly rovněž jeho výstavy obrázků se zpívaným doprovodem, které připravoval poté přímo v bytovce ve svém vltavotýnském bydlišti. To vše ovšem také díky toleranci a vstřícnosti jeho báječné ženy Jiřiny, která učila na gymnáziu a která mu také pomáhala s překlady písniček a vyprávění do němčiny a francouzštiny, takže je mohl prezentovat i v Rakousku a Francii. Stranou jeho aktivního zájmu nezůstaly ani knihy – a Majkův žánrový rozsah byl skutečně široký. V mé knihovně se skví jeho textová publikace Chansons, Lužnické pohádky či výběr textů Semínka a především kniha s ilustracemi Jindřicha Vydry v silných dřevěných deskách s názvem Důvěrná sdělení. K její realizaci Majkovi pomohli zase jeho synové Přemysl a Svatopluk. 

Majka skládal však nejen písničky ke kytaře, ale i náročné skladby, obvykle s hlubokým filozofickým podtextem, jako např. zamyšlení o Sokratovi, realizované ve spolupráci s Radkem Šanderou, či obsáhlejší hudební projekty mezinárodního záměru. V pozdějších letech pak připravoval komponované pořady rovněž pro týnský klub seniorů. Nevynechal ovšem ani film a video, jejichž pomocí se vracel do minulosti, ale zachycoval i postřehy a dění aktuální, nezřídka vázané na jeho milovaný region. Miloval diskuse, tříbení názorů, získávání nových neotřelých poznatků – určitě i proto vyhradil na rekreačním mlýně Cikar jednu renovovanou místnost pro improvizovaný diskusní klub. Nelze opomenout ani Majkovu další lásku – voroplavbu, kterou před lety propagoval se skutečným velkým vorem i na českobudějovickém náměstí. Jedno z posledních Majkových vystoupení pak bylo spojeno s bechyňskou vernisáží výtvarníka Milana Doubravy, který rovněž patřil k jeho dlouholetým přátelům.

Celá dlouhá léta jsem byla přesvědčená, že jeho přezdívka Majka vznikla z anglického Mike – Majk, ale teprve někdy v devadesátých letech mi vysvětlil, že souvisí s jednoduchou říkankou o majce z Alšova špalíčku. Moje vlastní osobní vzpomínky na tohoto svérázného a houževnatého človíčka mají několik fází. Ta první spadá do začátku šedesátých let, kdy jsem Majku poznala na bechyňské plovárně coby blonďatého svalnatého Tarzana s hřívou dlouhých plavých vlasů přepásaných čelenkou. Další setkání byla hodně na vlnách literárních, zejména v devadesátých letech a po přelomu tisíciletí, kdy jsme spolu probírali jeho tvorbu, jeho aktivity, plány, naděje a sny... Byl neuvěřitelně činorodý, stále vymýšlel nové a nové, někdy  idealistické projekty, které však nikdy úplně nevzdal. Pevně věřil v jejich uskutečnění, což ho nabíjelo potřebnou energií pro další kroky. V posledních letech mu ovšem hodně chyběla jeho žena Jiřina. Naposledy jsem se pak s Majkou viděla na Vltavotýnských výtvarných dvorcích před dvěma roky – odcházel ode mne po krátké rozmluvě, opíral se o dvě sukovice, se slibem brzkého dalšího setkání, abychom stvořili delší bilanční článek o jeho nevšedním životě. To se bohužel už nikdy neuskutečnilo...

Ačkoliv Majka zemřel v Praze u svého syna, veřejnost se s ním rozloučila  v kostele sv.Jakuba v Týně nad Vltavou, kde žil víc než čtyři desítky let.

 

Úryvek z Majkovy knihy Chansons:

Jako kdybych já za to mohl, že do mého mozku byla zakleta nějaká nešťastná duše. Jen někdy v noci je od ní pokoj. Jinak stále reptá, honí mě, abych dokázal nějaké zázraky, naříká, co všechno krásného mohlo být, kdybych to nezkazil. Osvědčilo se mi, že ten trapič má rád přírodu, hudbu a zpěv a dobrou společnost. To mám pak od něj klid..

Foto: Jiří Novotný, SUPŠ Bechyně, a archív Hanky Hosnedlové

Foto týdne

 

 

Jste náš host číslo

7147838

Melanž

  • Dubnoví oslavenci II

     

    *22. 4. 1936 - Glen Campbell, americký zpěvák z pomezí popu a country, největší hity měl v 60. a 70. letech. V roce 1958 se stal studiovým muzikantem v Los Angeles. Na desku si ho pozvali Rick Nelson, The Beach Boys, Merle Haggard, The Monkees, Elvis Presley, Frank Sinatra, Dean Martin, The Mamas & the Papas a mnozí další. Glen ovšem čekal, kdy se mu podaří prosadit se jako zpěvák a čas nastal v roce 1967 s hitem Gentle on My Mind a o rok později a I Wanna Live. Od té doby se vyskytoval v televizních show, filmech vedle filmových velikánů a vůbec, dokázal svou kariéru dlouhodobě zužitkovávat, jenže koncem osmdesátých let došlo k problémům s drogami, devadesátá léta byla všelijaká, ale v roce 2002 se znovu octl v hitparádách s remake jednoho svého starého hitu - Rhinestone Cowboy. Ovšem problémy s alkoholem měl i v té době. V roce 2005 byl uveden do síně slávy Country Music.

     

    *23. 4. 1936 Roy Orbison (85 let), americký písničkář, průkopník rock and rollu, který ovšem zasahoval i do jiných žánrů. Více v článku na naší hlavní stránce v den Royových nedožitých narozenin.

     

     

    *25. 4. 1951 Zdeněk Merta (70 let), hudebník a hudební skladatel. S libretistou Stanislavem Mošou napsali sedm původních muzikálů pro Městské divadlo Brno, za partitury muzikálů Babylon a Svět plný andělů byl nominován na Cenu Alfréda Radoka. Od roku 2010 se v Městském divadle Brno hraje šansonový muzikál Nahá múza, který vytvořil se svou ženou Zorou Jandovou, a hudební komedie Ptákoviny (politická satira Jiřího Žáčka na motivy Aristofanovy hry Ptáci). Osmnáct let se v Laterně magice hrálo představení Casanova (scénář a režie Juraj Jakubisko), ke kterému napsal hudbu. V prosinci 2004 uvedlo Divadlo J. K. Tyla v Plzni jeho operetu (libreto Karel Šíp) Ferdinand a v březnu 2005 Státní opera Praha jeho a Mošovu operu La Roulette. V roce 1997 byl spoluproducentem prvního českého uvedení Mše Leonarda Bernsteina na Pražském hradě (dir. C. Richter, rež. S. Moša) - na scénickém uvedení tohoto díla se znovu podílel v roce 2001 na festivalu Moravský podzim a v roce 2016 v produkci Vojty Dyka. Věnuje se také hudbě filmové, v posledních letech spolupracoval na filmech Summer with Ghosts, Hranaři, Probudím se včera nebo Zločin v Polné. Napsal tři knížky – Pražská svatba a jiné erotické povídky, Křížem krážem a Hudba je zázrak. Příležitostně publikuje v různých periodikách. Patří mezi výrazně všestranné hudebníky – mezi jeho poslední aktivity patří autorská i producentská spolupráce se Zorou Jandovou. Spolupracoval také s Hanou Hegerovou, Petrou Černockou a dalšími interprety. 

     

    *26. 4. 1941(80 let) Jan Antonín Pacák, akademický malíř, kreslíř, grafik, ilustrátor, hudebník, multiinstrumentalista; syn architekta, filmového výtvarníka, scénografa a pedagoga na pražské FAMU Jana Pacáka (např. Pyšná princezna, Anděl na horách). Po vyučení keramikem ve Staré Roli navštěvoval Výtvarnou školu Václava Hollara a v letech 1959 -1965 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze – obor nástěnná a monumentální tvorba u profesorů V. Sychry a A. Paderlíka. Od roku 1964 spolupracoval s televizními a filmovými studii, výtvarně se podílel na sedmi animovaných filmech, vytvořil několik audiovizuálních pořadů. Od roku 1965 rovněž pracoval jako grafik a ilustrátor, zabýval se časopiseckou a knižní ilustrací (Hudební rozhledy, Čs. Architekt, Mladý svět, ilustrace k téměř 70 knihám); v letech 1988-1994 byl výtvarným redaktorem v nakladatelství a vydavatelství Mladá fronta (dětský časopis Sluníčko) a zároveň ilustrátorem časopisu Světová literatura (1979-1990). Působil rovněž jako pedagog. Věnoval se i loutkářské tvorbě, návrhům divadelních i filmových plakátů a programů, obalům na hudební a zvukové nosiče, divadelním výpravám a kostýmům, návrhům pro hudební festivaly, výtvarné publicistice (texty a editace textů pro katalogy, recenze v denním i odborném tisku). Uspořádal kolem stovky samostatných výstav a zúčastnil se mnoha výstav společných. V roce 1975 byl oceněn zlatou medailí na XVI. International de Dibuix Joan Miró v Barceloně. Byl členem Sdružení českých umělců grafiků Hollar a tvůrčí skupiny Tolerance. Svými pracemi je zastoupen v Národní galerii v Praze a v dalších veřejných a soukromých sbírkách doma i v zahraničí (zejména Japonsku a USA). J. A. Pacák byl nejen výtvarník, ale i hudebník – multiinstrumentalista: hrál na dechové i strunné nástroje  - flétny (zobcové i příčné), hoboj (vč. Laoského), foukací harmoniku, kazoo, kontrabas, banjo, loutnu, basovou kytaru, autoharfu – a bicí a percussion; veřejnosti byl nejznámější jako bubeník skupiny Olympic (1965 – 1971) se kterou nazpíval i několik písní (Strejček Jonatán, Anděl a já, Bon Soir, Madmoiselle Paris – tato píseň měla mít původně jiný rytmus a aranžmá, Petr Janda nakonec ustoupil Pacákovi a píseň dostala známou valčíkovou podobu), hrál dixieland, jazz, beat, rock, často hrál jako studiový hudebník pro nahrávky skupiny Spirituál kvintet (byl i častým hostem jejich koncertů), léta příležitostně vystupoval s amatérským hudebním sdružením českých umělců-grafiků Grafičanka; o jazzu a beatu připravoval i pořady pro Čs. rozhlas.(Wikipedie)

     

     

    * 30. 4. 1961 Jaroslav Dušek (60 let), je český filmový a divadelní herec. V roce 1980 společně s Janem Bornou založil divadlo Vizita, které je od roku 1985 založeno na čiré pódiové improvizaci. Znám je také díky uvádění slavnostního předávání Českých lvů. Zahrál si v mnoha úspěšných filmech. V roce 2008 obdržel od Českého klubu skeptiků Sisyfos anticenu stříbrný Bludný balvan za „dobré šamanské rady pro každý den“. Dušek byl vůdčí osobností humorného Rádia Mama, kde moderoval autorský pořad Za mozkem, mystifikoval spolu s Jiřím Macháčkem v Přepadení a legendární je i jeho pohádka o zlém Hurdovi plná funkčních vulgarismů v pořadu Držíte nám palce. Mama vysílala také představení Vizity – Další nekonečný svět získal stříbro na prestižním festivalu Prix Futura. Jaroslav Dušek je znám také díky svému alternativnímu způsobu života. Stojí například za stavbou hliněného ekodomu v Jindřichovicích pod Smrkem, vede také svůj denní jídelníček, který se skládá pouze z jediného jídla za den (podle učení Australanky Jasmuheen).

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Marty Newton, Sandy Nosek, Zdeněk Nossberger, Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz