Miloš Majka Čech

Dnes má v Týně nad Vltavou pohřeb Majka Čech, kamarád a inspirátor trampů ze Zlatého klíče, silný duch šedesátých let minulého století (red.)

První červencová neděle byla dnem odchodu Miloše Majky Čecha, známé jihočeské legendy, básníka, výtvarníka, hudebníka a skladatele. Za dva měsíce by měll 87.narozeniny, které už, bohužel, neoslaví.. 

Narodil se 4.září 1929 v Bechyni, se kterou byl jeho život úzce spjat do roku 1970, ale ani po přestěhování do Týna nad Vltavou nedokázal na své rodné městečko zapomenout. Protože nesmírně stál o co nejširší pocit svobody, rozhodl se pro povolání dřevorubce, které mu takovou představu z velké části naplňovalo. Populární základnou pro kontakty zejména s mladými lidmi, například i se studenty tamní keramické školy, byla především bechyňská sokolská plovárna, kde fungoval jako plavčík. Z té doby si ho také většina lidí nejvíce pamatuje. Seznámil se tak například s Karlem Krylem, Mikim Ryvolou a jeho spolužáky, Janem Kačerem, Karlem Příhodou a řadou dalších budoucích osobností. A tady také pořádal nezapomenutelné večery s kytarou, na níž nejednoho z mladých adeptů učil hrát, a písničkami, které skládal, či výstavy obrázků - vlastních i svých přátel. Velice rád také vyrážel do přírody kolem Bechyně, k jeho oblíbeným místům patřila Žitova (často nazývaná Židova) strouha, kde byly hojně navštěvované trampské kempy. A k jeho oblíbeným místečkům patřila i dřevěná chatička uprostřed lesů. 

S tematicky zaměřenými pořady z vyprávění a písniček se prezentoval pak i v Týně, ale rovněž v řadě jiných míst, jezdíval se speciálními programy po školách i se sadou vlastnoručně vyráběných dřevěných píšťal. Specifické byly rovněž jeho výstavy obrázků se zpívaným doprovodem, které připravoval poté přímo v bytovce ve svém vltavotýnském bydlišti. To vše ovšem také díky toleranci a vstřícnosti jeho báječné ženy Jiřiny, která učila na gymnáziu a která mu také pomáhala s překlady písniček a vyprávění do němčiny a francouzštiny, takže je mohl prezentovat i v Rakousku a Francii. Stranou jeho aktivního zájmu nezůstaly ani knihy – a Majkův žánrový rozsah byl skutečně široký. V mé knihovně se skví jeho textová publikace Chansons, Lužnické pohádky či výběr textů Semínka a především kniha s ilustracemi Jindřicha Vydry v silných dřevěných deskách s názvem Důvěrná sdělení. K její realizaci Majkovi pomohli zase jeho synové Přemysl a Svatopluk. 

Majka skládal však nejen písničky ke kytaře, ale i náročné skladby, obvykle s hlubokým filozofickým podtextem, jako např. zamyšlení o Sokratovi, realizované ve spolupráci s Radkem Šanderou, či obsáhlejší hudební projekty mezinárodního záměru. V pozdějších letech pak připravoval komponované pořady rovněž pro týnský klub seniorů. Nevynechal ovšem ani film a video, jejichž pomocí se vracel do minulosti, ale zachycoval i postřehy a dění aktuální, nezřídka vázané na jeho milovaný region. Miloval diskuse, tříbení názorů, získávání nových neotřelých poznatků – určitě i proto vyhradil na rekreačním mlýně Cikar jednu renovovanou místnost pro improvizovaný diskusní klub. Nelze opomenout ani Majkovu další lásku – voroplavbu, kterou před lety propagoval se skutečným velkým vorem i na českobudějovickém náměstí. Jedno z posledních Majkových vystoupení pak bylo spojeno s bechyňskou vernisáží výtvarníka Milana Doubravy, který rovněž patřil k jeho dlouholetým přátelům.

Celá dlouhá léta jsem byla přesvědčená, že jeho přezdívka Majka vznikla z anglického Mike – Majk, ale teprve někdy v devadesátých letech mi vysvětlil, že souvisí s jednoduchou říkankou o majce z Alšova špalíčku. Moje vlastní osobní vzpomínky na tohoto svérázného a houževnatého človíčka mají několik fází. Ta první spadá do začátku šedesátých let, kdy jsem Majku poznala na bechyňské plovárně coby blonďatého svalnatého Tarzana s hřívou dlouhých plavých vlasů přepásaných čelenkou. Další setkání byla hodně na vlnách literárních, zejména v devadesátých letech a po přelomu tisíciletí, kdy jsme spolu probírali jeho tvorbu, jeho aktivity, plány, naděje a sny... Byl neuvěřitelně činorodý, stále vymýšlel nové a nové, někdy  idealistické projekty, které však nikdy úplně nevzdal. Pevně věřil v jejich uskutečnění, což ho nabíjelo potřebnou energií pro další kroky. V posledních letech mu ovšem hodně chyběla jeho žena Jiřina. Naposledy jsem se pak s Majkou viděla na Vltavotýnských výtvarných dvorcích před dvěma roky – odcházel ode mne po krátké rozmluvě, opíral se o dvě sukovice, se slibem brzkého dalšího setkání, abychom stvořili delší bilanční článek o jeho nevšedním životě. To se bohužel už nikdy neuskutečnilo...

Ačkoliv Majka zemřel v Praze u svého syna, veřejnost se s ním rozloučila  v kostele sv.Jakuba v Týně nad Vltavou, kde žil víc než čtyři desítky let.

Úryvek z Majkovy knihy Chansons:

Jako kdybych já za to mohl, že do mého mozku byla zakleta nějaká nešťastná duše. Jen někdy v noci je od ní pokoj. Jinak stále reptá, honí mě, abych dokázal nějaké zázraky, naříká, co všechno krásného mohlo být, kdybych to nezkazil. Osvědčilo se mi, že ten trapič má rád přírodu, hudbu a zpěv a dobrou společnost. To mám pak od něj klid..

Foto: Jiří Novotný, SUPŠ Bechyně, a archív Hanky Hosnedlové