Kdybych Pavla Žalmana Lohonku neznala víc než půlku století, asi bych ani nevěřila, že letos 20.března tenhle poetický a přemýšlivý hledač lásky, krásy a romantiky oslaví kulatou sedmdesátku. Pro mne totiž stále zůstává oním plachým hubeným klukem se zasněným pohledem, i když dneska je z něj folková hvězda a dokonce Rytíř českého folku, jak zní jedno z jeho mnoha ocenění.

A to by asi ani nebyl Žalman, aby se své životní jubileum nesnažil prožít a oslavit  příznačně na pódiích měst a městeček po celé republice, a to samozřejmě společně se svým publikem, které se rekrutuje napříč věkovým spektrem.

Žalmanova narozeninová koncertní šňůra začne předpremiérou už 17.března v Písku, pokračuje přesně na den jeho narozenin v Praze v Lucerně, o tři dny později pak v jeho rodných Českých Budějovicích a končit bude až těsně před Vánocemi. Zahrnuje velké koncerty s rozšířenou kapelou a hudebními hosty a asi sedm desítek koncertů menších, zhruba se stejným repertoárem. V Praze budou jeho hosty například Wabi Daněk, Robert Křesťan, ale také Aleš Brichta, Vašek Neckář, Xindl-X, Mirek Donutil a Samson Lenk v roli moderátora. Na Moravě pak zve třeba Vlastu Redla, Hradišťan s Jurou Pavlicou, Petra Bendeho a další. V menších městech se na jeho narozeninové scéně objeví zejména muzikanti přímo z místa konání. V Budějovicích potom počítá s účastí původního spolu, s Tondou Hlaváčem, Jardou Matějů, Pavlínou Jíšovou, která s ním bude vystupovat ještě v dalších dvou městech, Vojtou Zíchou. O slovní doprovod se má v tomto případě postarat Pepa Štros. Tak vlastně slaví své životní jubileum celý rok a s dlouhou řadou blízkých přátel, ať už z řad folkových muzikantů, či jiných žánrových okruhů.

„Rozhodně nechci, aby to bylo nějaké sentimentální rekwiem. Mám kulaté výročí a rád bych si tak společně s publikem udělal příjemný, pohodový večer,“ hovoří o svých narozeninových plánech Žalman.

Součástí všech těchto koncertů je křest, a to hned křest dvojitý. Týká se jednak nové knihy s názvem „70 jar písniček a povídání“ a jednak autorského alba s titulem „Cestující muž“ s 15 zbrusu novými písničkami. Knížka je sestavená ze 70 písniček, doprovázených Žalmanovým mírně nadhledovým povídáním, sestaveným ze vzpomínek z muzikantského dění i ze soukromí, z upřímných zpovědí, životních postojů a názorů. Literární úpravy se opět ujal Honza Hlaváč, ilustracemi pak knihu doprovází Josef Bruckmüller, Žalmanův spoluosadník z trampské osady Hvězda jihu. Jedná se o černobílé perokresby, které výtvarník nakreslil v 70.letech, kdy měli se Žalmanem v plánu vydat společnou sbírku básní, textů a kreseb. Bohužel soudruzi jim tehdy projekt zatrhli, ale kresby jsou nyní smysluplně využity ve zmiňované životopisné Žalmanově knize. Kromě toho se Bruckmüller výtvarně podílí i na přebalu nového Žalmanova CD.

„Zařazené písničky vznikaly v průběhu posledních dvou let. Sice jsem udělal ještě víc věcí, ale pečlivě jsem vybíral oněch patnáct, aby to bylo námětově i po hudební stránce pestré. A také aranžersky precizně propracované. Věnoval jsem tomu skutečně hodně času, stejně jako ostatní, kteří se na albu podílejí,“ přibližuje nové album Žalman a zároveň dodává, že titul není nadsázkou, ani metaforou, ale že je skutečně takovým cestujícím člověkem: „Pendluji mezi Prahou a Českými Budějovicemi a také mezi Bubnem v západních Čechách, kde mám chatu. Kromě toho po celý rok, zejména pak v létě, jezdíme s kapelou křížem krážem po celé republice a sem tam i do zahraničí. A pokaždé si řídím sám – mám to tak rád...“

Ačkoliv si Žalman nevede přesnou statistiku, odhaduje svou dosavadní tvorbu na pět stovek písniček, ale podle jeho slov by osobním výběrem dneska prošla tak zhruba polovina z nich. Těch počátečních – trampských písniček, včetně muziky, je asi pětadvacet. A třebaže je považuje za hříchy mládí, hrají se u ohňů dodneška. U řady písniček dělal však texty na převzatou melodii, a to zejména v minnesengrovské éře. Z té doby pochází asi půl druhé stovky textů, které tehdy psával na Andělův popud a jak si s úsměvem vzpomíná – nejednou takřka v běhu. O dodávku zahraničních, v oné době poměrně těžko dosažitelných melodií se tehdy často postaral Milan Čerkl, který se této hudbě hodně věnoval. Natáčel zajímavé skladby ze zakázaných rozhlasových vysílání na magnetofonový pásek nebo později na kazety a z nich si pak kapela vybírala ty, které je oslovily.

„Sem tam jsem měl k dispozici český překlad původního textu, ale to bylo spíš výjimečně. Taky se mi stalo, že mne jedna dánská kapela požádala, zda mohou použít jako podklad pro svou verzi převzaté písničky oblíbené australské skupiny Seekers můj text – to mne tehdy moc potěšilo...“ připomíná si slavné minnesengrovské období Žalman. 

Přiznává, že nyní už se nesnaží psát nebo skládat z donucení a na svazující termín:  „Inspirací je pro mne nejen to, co vidím a slyším, ale hlavně to, co prožívám, co cítím. A nejsou to vždycky jen kladné citové zážitky, ale i třeba pochybnosti, nepříjemné události jako rozchod s předchozí kapelou nebo mé onemocnění. To všechno se do písniček pak promítá. Mám desítky různých poznámek, když mne něco napadne – námět, pár veršů textu, útržek melodie – a když uzraje chvíle, tak se k tomu nápadu vracím. A pak to stále dokola upravuji a vylepšuji, dokud nemám pocit, že je to skutečně ono. Někdy dělám úpravy doslova na poslední chvíli, třeba ještě ve studiu. V podstatě existuje asi tak deset, patnáct základních témat, která se neustále obracejí. Ale s odstupem let vidím dané téma z jiné stránky, z nadhledu zkušeností a prožitků. Pak záleží na tom, jak tu látku uchopit, z jakého úhlu pohledu, přes jaký citový nebo názorový vjem.“

Sám označuje svoje písničky za příběhy ve zkratce. Podle jeho slov jsou pro něj sdělovaným poselstvím, osobní depeší pro naslouchající. Musí proto mít srozumitelný a vypovídající obsah, text by měl korespondovat s melodií, aby slova a hudba byly vzájemně propojené a vyvážené a vytvářely tak kompaktní celek. „Mimo jiné mojí snahou je, aby to nebylo přebásněné, přeplněné metaforami, zbytečně citově příliš rozmělněné,“ dodává písničkář, jehož tvorbu bezesporu ovlivnila i poezie, jíž se svého času hodně věnoval, ať už se jednalo o francouzské  nebo české básníky - od klasiky až po modernu. Dokonce sám básničky psával, například jako verše ke kresbám Mikuláše Alše. A obdobně jej inspiruje a motivuje i muzika – nejen folková a trampská, ale i lidovky, jazz nebo vážná hudba.

„Svůj dluh vůči trampské písničce, na které jsem vlastně začínal, jsem se snažil splatit už před delším časem albem Potlach v mé duši, nahraným s různými trampskými kapelami a interprety. Věděl jsem od začátku, že jdu s kůží na trh, když jsem na desku zařadil písničky ze šedesátých let. Písničky, které byly sice upřímnou, ale trochu naivní výpovědí pubertálního kluka. A jak jsem předpokládal, kritika pak nedala na sebe dlouho čekat. Ale přes to všechno se těchhle cédéček  prodalo přes patnáct tisíc,“ vrací se zpátky v čase populární písničkář, který si velice pečlivě hlídá originalitu svých skladeb, aby se neopakoval ani v textové, ani v hudební lince. A to při takovém množství složených a nahraných písní rozhodně není jednoduché.

Může se navíc pochlubit celou řadou alb a ještě delší řadou singlů. Jenom s Minnesengry vydali devět velkých LP a asi šestnáct malých, celkem asi patnáct alb se spolem a sólových a malé desky už asi nikdy nespočítá, stejně jako nosiče, kde se ocitly jejich nahrávky společně s jinými interprety a skupinami.

Na rozdíl od některých autorů mu nevadí, když jeho písničky zahrne do svého repertoáru někdo jiný: „Vnímám to spíš jako poctu, že se mu písnička líbí natolik, aby ji převzal. Mám radost, že písnička žije i mimo mne. Už se mi stalo, že byly některé mé věci uváděny dokonce i na televizní obrazovce s dodatkem – autor neznámý. To je pro mne ze všeho nejhezčí, když písnička natolik zlidoví, že už málokdo ví, kdo byl původně jejím autorem. Dokonce mi nevadí ani určité parodování mých písní. Rozhodně se z toho necítím rozladěný nebo zklamaný.“

I když si občas zahraje v klubech nebo při výjimečných vystoupeních sám, nebo jen s Pavlem Malinou či Petrem Novotným, o sólové písničkářské dráze momentálně neuvažuje. Ostatně i tuhle etapu si již v minulosti vyzkoušel.

„Za nejšťastnější období považuji určitě oněch prvních osm let s Minnesengry – byl to úžasný a hektický čas, vstřebávání spousty nových věcí a nenahraditelná škola. Potom asi éra s prvním spolem a také nynější období, kdy mám kolem sebe zase báječnou muzikantskou sestavu, jejíž jsem součástí, daří se mi na hudebním poli, jsem prostě spokojený,“ vyznává se Žalman ze svých niterných pocitů, mezi něž neodmyslitelně patří i místa, která jsou jeho srdeční záležitostí. Pochopitelně na prvním místě se v tomto seznamu ocitá Pohůrka, českobudějovické předměstí, kde žil do svých třiadvaceti roků a kde bydleli jeho rodiče až do smrti. Následují České Budějovice, vejde se sem i Praha a v posledních dvaceti letech také místo u hradu Buben, kde má chatu a kam jezdí odpočívat a tvořit.

Písničkářovým životem prošla mimo jiné také řádka žen, což v žádném případě nezapírá: „Ženy byly pro mne vždycky tak nějak jiný svět – krásný a přitažlivý svět. Také častá inspirace. Ale musím jedním dechem dodat, že nyní mám už delší dobu skvělou, chápající a tolerantní partnerku, což je příjemná a uklidňující jistota bezpečného přístavu.“ K Žalmanově pohodě přispívá i vnuk Arnošt, který nesporně kráčí v jeho stopách. Je šikovný na muziku, systematicky se v tomto směru vzdělává a umí si vyhledat, co ho skutečně na hudební scéně zajímá, prostě ví, co chce. Ale ani on se jistě v budoucnu nevyhne určitému hledání a nacházení, tak jako jeho dědeček.

Ovšem Žalman ani v tomto pohodovém a naplněném údobí neskládá ruce do klína. Múzy mu prostě nedají spát na vavřínech. Jak prozradil, má už několik hotových písní na novou desku, rád by totiž udělal ještě jedno vysloveně specifické sólové album. A v hlavě nosí plán ještě na další věc, a to s kapelou, ale to vše je ještě ve stádiu nápadu.

Letošní sedmdesátku ani zdaleka nepovažuje za nějak zlomovou záležitost: „Jsem relativně zdravý a rozhodně se necítím starý. Zatím mi to zpívá a hraje, hudba mi přináší uspokojení, mám plno nových tvůrčích nápadů, všechno plyne tak nějak samozřejmě, bez radikálních změn... Tak co víc bych si mohl ještě přát? Snad jen to, aby osud byl takhle štědrý i ke všem mým blízkým a přátelům...“

Foto: archiv Pavla Žalmana Lohonky