Cumberland Ridge Runners

Dvacáté třetí pokračování rozhlasové Country pohody

Institucí, která dokázala nejpohotověji využít prostor vytvořený odchodem význačných osobností, jejichž „čas se naplnil“, byl nesporně v té době už dokonale zavedený rozhlasový pořad „National Barn Dance“ chicagské rozhlasové stanice WSL.

Hned na počátku 30. let se díky dokonalému čichu vynikajícího organizátora Johna Laira, objevila v chicagském rádiu mimořádně populární sestava Cumberland Ridge Runners, hrající nejspíš jako vůbec první v obsazení, které se o pár let později stalo základem bluegrassu. Působila tady až do roku 1935, kdy se většina jejích členů vydala na samostatnou cestu. To byl i případ jedné z nejvýraznějších kytaro-mandolínových sestav poloviny 30. let, dvojice Karl & Harty.

Mandolinista Karl Victor Davis (17.12.1905 – 29.5.1979) a kytarista Hartford Connecticut Taylor (11.4.1905 – 18.10.1963) se poprvé objevili před mikrofonem na rádiu WHAS v Louisvillu v roce 1929. Pod názvem The Kentucky Krazy Katz (s kytaristou Docem Hopkinsem) pak střídali místní stanice a především hodně cestovali s místními poloprofesionálními baseballisty a svými písničkami vyplňovali přestávky utkání. Po téměř pětiletém působení v sestavě Cumberland Ridge Runners vyrukovali jako Karl & Harty, ale ještě dlouho zůstali pořadu National Barn Dance věrni. Mimořádný úspěch na deskách jim přinesly zejména Karlovy písničky „I´m Here To Get My Baby Out Of Jail“ (1934), „The Prisoner´s Dream“ (1936) a „Kentucky“ (1938). Všechny se v dalších létech přestěhovaly mezi evergreeny a zejména poslední dvě byly o hezkou řádku let později velkou inspirací slavných Everly Brothers.

V roce 1932 přišla do National Barn Dance Myrtle Eleanor Cooperová (24.12.1913 - 8.2.1999) ze Severní Karolíny. Svoji popularitu, už pod jménem Lulu Belle, dokonale umocňovala duety s Redem Foleym, který byl tehdy kontrabasistou skupiny Cumberland Ridge Runners. O rok později angažovala stanice WSL všestranně talentovaného kytaristu, bendžistu, zpěváka i autora Scotta Greene "Scotty" Wisemana (1909–1981), známého mezi hudebními profíky jako Skyland Scotty, a ten okamžitě zaskočil za momentálně jinde zaláskovaného Foleyho. A zaskočil tak dokonale, že už v následujícím roce vystupovala dvojice Lulu Belle & Scotty jako manželská. Už ve 30. létech se jejich honorář pohyboval v příjemném rozpětí 1.000- 2.500 dolarů za koncert. Zpívali až do roku 1958, kdy Scotty oprášil svůj dávný  dávný sen a stal se kantorem. Hráli v několika filmech a jako první zpívali na deskách Scottyho slavné evergreeny „Remember Me“, „Mountain Dew“ a zejména „Have I  Told You Lately That I Love You“.

Naprosto svébytnou formací, která do rádia WSL přišla v roce 1933, byl velice rozverný a v pitomostech všeho druhu nesmírně nápaditý kvartet The Hoosier Hot Shots. Jeho šéfem sice byl bendžista z Indiany (každý z Indiany je „Hoosier“) Kenneth Trietsch (13.9.1903 – 17.9.1987), ale unikátní osobitost mu vtiskl jeho bratr Paul „Hezzie“ Trietsch (11.4.1905 – 20.4.1980). Od dětství, kdy jeho hlavní povinností bylo k večeru shánět dobytek z pastvy, mu zněly v uších neopakovatelné chorály kravských zvonců. A on po celou svoji uměleckou dráhu vyvíjel nejdokonalejší spojení různých zvonečků a cinkátek s valchou. Unikátní Paul´s Wabash Washboard pak byl od začátku až do konce jasnou vizitkou skupiny, jejíž produkci nejlépe vystihl právě veleupřímný Paul: „To, co jsme prodávali, je zboží známé jako stupidita. Nebylo to opravdu nic jiného. Jenomže právě to od nás všichni chtěli.“

Muzika téhle party byla vždy hodně vzdálená skutečné country. Říkalo se jí „frakturovaný dixieland“ a jejich koncertům „bramboračka stupidních vtipů, odvaru ragtime a kapky jazzu“. Odpovídají tomu i názvy jejich nejznámějších písniček „I Like Bananas Because The Have No Bones“ (Mám rád banány, protože nemají kosti) a „From The Indies To The Andes In His Undies“ (Ve spodkách z Indie do And). Asi vás nepřekvapí, že Hot Shots byli populární zejména u vojáků ve 2. světové válce a stali se i velkou inspirací, z níž vytvořil podstatně známější (ale dnes už také zapomenutý) Spike Jones své City Slickers. Jejich „stupidní muzika a ještě příšernější vtipy“ je velice elegantně udržely na nejrůznějších pódiích až do roku 1980.

Mnohem významnější formací této doby byli J. E. Mainer´s Mountaineers ze Severní Karolíny, kteří sice začínali jako typický string band, ale postupem času jejich styl vykrystalizoval do té míry, že jsou všeobecně považovaní za přímé předchůdce bluegrassu. Začátkem 30. let je pro své reklamní pořady angažovala texaská společnost Crazy Water Crystal Company, která zbohatla na tabletkách zajišťujících dokonalé a bezprostřední pročištění zažívacího traktu, což se tehdy všeobecně považovalo za nejpravější  cestu k vytrvalému zdraví. V roce 1932 přestoupil houslista  Joseph E. Mainer (20.7.1898 - 12.6.1971) se svými kamarády konečně k profesionálům a společně nahráli desítky písniček, jako „John Henry“ a zejména „Maple On The Hill“, které dále pokračovaly jako klasika bluegrassu.