Alain Fabien Maurice Marcel Delon, francouzský herec, scénárista a režisér. Narodil se ve znamení Štíra 8. listopadu 1935 ve Sceaux u Paříže. Jeho otec byl provozovatelem kina, matka pracovala v lékárně. Alain Delon byl jediné dítě z manželství, které skončilo rozvodem, když mu byly čtyři roky. Vyrůstal u pěstounů v severofrancouzském Fresnes. Pro své neustálé potíže s učiteli vystřídal mnoho škol, delší dobu pobýval v jezuitském internátě St. Nicholas d'Igny u Bièvres, odkud se pokusil utéct do USA. Vyučil se řezníkem u svého otčíma, v sedmnácti letech vstoupil do armády a bojoval jako parašutista u námořnictva v Indočíně.

Po předčasném propuštění se v roce 1956 vrátil do Paříže, kde si vydělával jako číšník, kamelot, poslíček a vrátný v obchodním domě Les Halles. Nové obzory se mu otevřely poté, co se seznámil s herečkou Briggitte Auberovou, která mu dala základy hereckého vzdělání a zprostředkovala mu kontakty v uměleckých kruzích. První film mohl točit v Hollywoodu, kam se dostal díky nabídce hledače talentů pro producenta Davida O. Selznicka. Místo toho se rozhodl pro spolupráci s režisérem Yvesem Allégretem, který mu svěřil menší roli nájemného zabijáka jménem Jo v kriminálním snímku  Když se do toho zaplete žena. Několik následujících filmů již zřetelně ukázalo, že je svým atraktivním zevnějškem předurčen pro role romantických rozervaných mladíků a rozporuplných milovníků.

Alain Delon v roce 1959

Mezinárodní hvězdu z něho učinil italský režisér Luchino Visconti, když mu svěřil klíčové role ve svých dvou významných filmech: boxer Rocco Parondi, který nelituje ani největších obětí pro svého bezcharakterního bratra (Renato Salvatori), v sociálním dramatu Rocco a jeho bratři; lehkomyslný, temperamentní a světácky protřelý mladík Tancredi Falconeri ve filmové adaptaci románové fresky Giuseppa Tomasiho di Lampedusa Gepard. Byl to rovněž Visconti, kdo mu 1961 poskytl první jevištní zkušenost v incestní tragédii Johna Forda Jaká škoda, že je to děvka. Náročnou kreaci předvedl v úloze burzovního makléře Pierra, o jehož neschopnosti oddat se skutečnému milostnému citu pojednává psychologické drama Zatmění (režie M. Antonioni).

Během 60. let však začal slevovat ze svých uměleckých ambicí a svou kariéru podřídil ryze komerční úspěšnosti. Postupně se typologické spektrum jeho hrdinů zúžilo na postavy energických, chladnokrevných a osamělých mužů velkého světa, kteří často porušují zákony a konvence a někdy na to tragicky doplácejí, ať už jde o nemilosrdné gangstery (Samuraj, Sicilský klan, Borsalino), lupiče (Krvavé slunce, Gang), vrahy (Zavraždění Trockého, Štír, Šok), policisty (Policajt, Povídka o policajtovi, Slovo policajta), dobrodruhy a šlechtice (Černý tulipán, Swannova láska) či milovníky (Dívka na motocyklu, Bazén, Návrat Casanovy), které ztělesnil ve filmech různých žánrů a kvalit.

Alain Delon a Nathalie Baye v dramatu Náš příběh (1984)

Jedinou prestižní hereckou cenu, Césara 1985, mu přinesla úloha alkoholika Roberta Avrancha, jemuž se snaží pomoci tajemná dívka (Nathalie Bayeová), v psychologickém dramatu Náš příběh (režie Bernard Blier).

V roce 1964 založil produkční společnost Delbeau Productions (1968 ji transformoval na společnost Adel), která je podepsána pod mnoha jeho kriminálními filmy, na nichž se příležitostně podílel jako scenárista a od počátku 80. let také jako režisér (Kdo nastaví kůži, Rváč). Kromě svých filmových aktivit podniká v kosmetickém průmyslu (iniciály svého jména propůjčil pánskému parfému AD) a obchoduje s módní konfekcí.

Pět let tvořili pár s herečkou Romy Schneiderovou, kterou poznal ve třiadvaceti hned na začátku své kariéry při natáčení romantického dramatu Kristýna (1958), dokonce se i zasnoubili, ale když se jeho milence, německé herečce a zpěvačce Nico narodil v roce 1962 syn Ari, zasnoubení zrušili. Ti, co ho znají, tvrdí, že se s tímto vztahem nikdy nevyrovnal. Dokládá to i fotografie, kterou Delon nosil ve své náprsní kapse ještě dlouho po smrti třiačtyřicetileté Romy v roce 1982. Na její pohřeb nepřišel. Rudé růže donesl na hrob až den poté.

Alain Delon s Romy Schneiderovou ve filmu Bazén (1969)

Jeho první manželkou byla francouzská herečka Nathalie Barthelémy, s níž má syna Anthonyho. Jejich manželství vydrželo pět let. S francouzskou herečkou Mireille Darcovou žil téměř 15 let do roku 1984. Svoji druhou manželku, holandskou modelku Rosalie van Breemenovou si vzal v roce 1987 a má s ní dvě děti - dceru Anouchku a syna Alaina-Fabiena. Rozvedli se v roce 2002.

V roce 1992 navštívil Bratislavu a Prahu, kde se byl hostem plesu v Opeře. V červnu 1999 se zúčastnil s režisérem Patricem Lecontem v Praze české premiéry filmu Poloviční šance.

Jeho popularitu, v níž se mohl dlouhá léta měřit pouze s Jean-Paulem Belmondem, neohrozily ani skandály (záhadná vražda jeho osobního strážce či podezření z kontaktů s podsvětím) a milostné aféry s filmovými partnerkami.

Za své celoživotní dílo byl Alain Delon oceněn Zlatým medvědem na MFF v Berlíně 1995 a v roce 2013 obdržel na filmovém festivalu v Cannes za životní dílo Zlatou palmu.

S Claudií Cardinale (vlevo) a dcerou Anouschkou Delonovou na festivalu v Cannes 2013

Přestože si v minulosti nemohl stěžovat na nezájem něžnějšího pohlaví, žije v současné době sám se svými psy a kočkami v klidné vesničce Douchy. Na veřejnosti se ukazuje málo a otevřeně přiznává, že žije hlavně minulostí. Má na co vzpomínat.

(zdroj: osobnosti.cz, Wikipedie, revue i.dnes, archív J. Skotalové)