Vzkazy

  • Cédéčko s vůní kouře

    Ačkoliv ve chvíli, kdy tento článeček píši (polovina prosince), je CD s dlouhým, ale vše říkajícím názvem „Šedifky a Přeletky: Ze starých zpěvníků“, na světě teprve pár týdnů, ohlasy z různých míst jsou nejen četné, ale i velice příznivé, některé přímo nadšené.

    Celý článek...
Dnes má svátek Rostislav Zítra má svátek Marcela

 

Skupina Pacifik za sebou zanechává čitelnou hudební stopu už více než čtyři a půl desítky let. O lídru skupiny - Tonym Linhartovi (75) – to lze tvrdit ještě v delší časové linii. Je známou osobností nejen v muzikantském, ale i v trampském světě, zejména nyní v souvislosti s právě vysílaným třináctidílným televizním seriálem Zvláštní znamení touha o historii trampingu, kde vystupuje jako pamětník a historik této subkultury.

Pravda je, že také ke každé písničce, kterou hraje, má zajímavý, osobitý příběh. Je sice pravověrný Pražák, ale nesporné jsou i jeho vazby k jižním Čechám. V Českých Budějovicích trávil roky své základní vojenské služby a rád vzpomíná na útulné náruče zpěvavých hospůdek, ale i na přátele z oné doby. Poměrně často také cesty koncertních výjezdů a kamarádských návštěv Pacifiku vedou na český jih, kde také vznikl náš rozhovor, ve kterém se budeme vracet do minulosti, ale neopomene se ani současnost.

Začneme tím, že se ohlédneme za tvými muzikantskými začátky...

Úplně na začátku asi bylo nábožné poslouchání těch starších, kteří to s nástroji a s hlasem uměli. Když třeba hrál Láďa Hochmann ze Ztracenky, dělalo se mi jako teenagerovi blahem až mdlo. A pak přišly vlastní nesmělé pokusy, na chatě na Kocábě, když jsem na překližkové kytaře za stovku zkoušel brnkat první akordy...

Takže jsi tedy autodidakt?

Ano, ale takovými neoficiálními mými učiteli byli muzikanti, se kterými jsem se setkával a které jsem vyhledával.

Tvou neodlučnou společnicí se stala kytara - doprovázela tě i na vojnu?

Jistě, dokonce mi ty roky v zeleném značně ulehčovala. To jsem měl už gibsonku.  Založili jsme tehdy taneční kapelu a hráli na různých večírcích a akcích.... Vzpomínám si mimo jiné, jak nám jednou v Plané u Budějovic pan Kludský, majitel světoznámého cirkusu, řekl: Kluci, vypadáte sice jako sovětská armáda, ale hrajete jako US Army...

A jak to bylo s prvními trampskými krůčky?

Už před vojnou jsme měli osadu Mantrap, jezdilo se na čundry a neustále se sháněly nové písničky. Na jihu jsme pak poznal skvělého kytaristu Dědka Hanušů, Bertu Loška, taky tehdy mladičkého Rosťu Černého... Objevil se tam mimo jiné i Krisťák (Jan Čapek), pozdější zakladatel Schovanek, a učil nás písničku „Jsem v krinolíně lariatu oblečen“ od jakéhosi Kida, z něhož se potom vyklubal slavný Kapitán Kid. Takových vzpomínek by bylo na kila.

Kdy vlastně vznikl Pacifik?

To bylo v roce 1971 a jeho základ tvořili členové z osady Mantrap a z folkové skupiny Drnkači. Kromě mojí maličkosti manželé Helena a Vašek Maršálkovi s basistou Jirkou Ciprem a zpěvačkou Hanou Veselou – později Sýkorovou. Hned jsme zabodovali na Portě v Karviné – na druhém místě, rok nato už vavříny jak v interpretační, tak v autorské Portě, ve které jsme uspěli i v dalším roce. To už s námi ale fungoval šílený kytarista Miloš Tůma – skvělý muzikant, ale problematický člověk. Zemřel tak, že se utopil v blátě...

Jak často se měnila sestava kapely?

Řekl bych, že ani moc často ne. Pár lidí kapelou jen prošlo, jiní v ní zakotvili na dlouhé roky. Chvilku s námi hrál banjista a lékař Jirka Jeřábek, od roku 1980 pak Pepa Blažejovský, který také skládal hezké písničky, třeba populární Džínovou lásku, pak s foukačkou Vláďa Vodvářka z Taxmenů, bubeník Petr Šplíchal a oblíbený Ota Janovský Bandaska, Beďa Švácha, zpěvačky Věra Čiháková a Marcela Voborská z Louisiany, která se po různých odskocích zase vrátila a zpívá s námi dodnes. Taky Helenka Maršálková měla v Pacifiku pauzu – jednak díky mateřské dovolené a jednak díky svému profipůsobení v Semaforu a s Tomášem Linkou. V roce 2004 zemřel Pepa Blažejovský, což vypadalo pro skupinu na zánik, ale vzpamatovali jsme se z toho. Potom jsme si našli výborného kytaristu a zpěváka Honzu Frühwirta, řečeného Andělína - mnozí si ho jistě pamatují z Magisonu a z Lístku. To bylo asi před osmi roky a tahle naše čtyřčlenná sestava s Helenkou a Marcelou funguje dodnes.

 

Současná sestava Pacifiku: zleva Honza Andělín Frühwirt, Marcela Voborská, Helena Maršálková, Tony Linhart

Jaké období s Pacifikem bylo podle tebe nejšťastnější?

Ono to šlo vždycky v takových sinusoidách. Zcela určitě velice dynamická byla etapa bezprostředně po vzniku – 1972 a dál. To se stoupalo po schodech nahoru, dělaly se večery s názvem Potlachy v Malostranské besedě, které vlastně běží i v současnosti, Setkání ve srubu s Pepou Buřtem Braunem a Červánkem ve Fučíkárně - později se přejmenovaly na Country podvečery s Wabim Ryvolou a celá řada dalších pořadů v Hajnovce, v Klubu v Řeznické, Vysokoškolském klubu, na Petynce, vznikaly první nahrávky a první album... Nesporně nový nádech znamenal pak rok 1989, kdy se situace značně změnila, a poslední takovou vzestupnou křivku bych přisoudil době, kdy jsem se po těžkém zdravotním kolapsu, probuzení z umělého spánku a rehabilitaci zpátky vrátil na scénu...

Nesmírně tě obdivuji, jak jsi dokázal znovu nahodit paměťová centra, hrát a zpívat... Bylo to hodně těžké?

Tak legrace to jistě nebyla, zvlášť v mých letech, ale jede se dál a já jsem vděčný za to, že byť třeba s dechovými potížemi můžu hrát, zpívat, vystupovat, i když už ne v takovém množství a s takovou výdrží jako dříve. Ale pořád je to pro mne nesmírný doping a bez toho si život prostě neumím představit...

Tvoje písničky tvoří podstatnou část repertoáru Pacifiku. Kolik jich máš vůbec na kontě?

Nevím, nějak jsem to zapomněl registrovat – asi sto dvacet, sto padesát...

Z mnohých se staly doslova hity. Které z nich nejčastěji publikum vyžaduje?

Určitě Velrybářskou výpravu, Tulácký blues, Poraněné koleno, Malý velký muž a jedničkou je asi Karlínský nábřeží... Ono taky záleží na místě, kde se hraje a jaká je tam atmosféra.

Asi bych se měla zeptat také na to, co vás nyní čeká?   

Myslím, že to bude především připravovaná nahrávka ke 45.výročí Pacifiku a moje autorské album. Možná i další věci, o kterých zatím raději mluvit nebudu, abych to nezakřikl.

Ať chceš nebo nechceš, jsi považovaný za pamětníka. Nehodláš náhodou napsat nějaké paměti?

To taky není špatný nápad, kdo ví...

 

Foto: www.skupinapacifik.cz

Foto týdne

„Štěstí je jednoduché.

Dobré zdraví

a špatná pamět."

 

Ernest Hemingway

Jste náš host číslo

5696692

Melanž

  • Jaký je Brňák

    Petr Komárek zvaný Farář z Texasu, USA, má – zdá se – silný vztah k Brnu. Čas od času nám přepošle zasvěcené texty o moravské metropoli. Většinou jsou ty texty vtipné, vyznačují se značným stupněm informovanosti. Dnes poslal následující sdělení:

    Celý článek...  
  • Jak posílat příspěvky na potlach v Texasu

    Ozvalo se nám již několik kamarádů ze zahraničí, kteří chtěli poslat peníze na naše bankovní konto na podporu 10 celosvětovéo potlachu, ae nemohli tak učinit, protože informace uvedené na trampských webových stránkách nebyly úplné.

    Celý článek...  
  • Když je v Texasu vedro, skoro se nedá pracovat

    Další zpráva o přípravách na 10. celosvětový potlach i omylu Country rádia.

    Čas letí jak ten jelen, co je šípem střelen. Sice 10.listopad 2018 se mnohým bude zdát ještě daleko, ale vzhledem k tomu, že klimatické podmínky v Texasu nám dovolují pracovat jen v určitý čas, což jsou dva měsíce na jaře a dva měsíce na podzim, není zase tolik času nazbyt. V létě jsou zde úmorná vedra, ve kterých venku pracují jen ti nejstatečnější (ke kterým my už nepatříme) a i když máme většinou mírné zimy, tak ani v těch se moc pracovat nedá.

    Celý článek...

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Šéfredaktor:
Fedor Skotal
Redakce:
Hanka Hosnedlová,
Lilly Pavlak (Švýcarsko),
Jana Skotalová

Grafika a web: Jana Skotalová

Kontakt:
musicopen@email.cz