Dnes má svátek Drahomíra Zítra má svátek Čeněk

Budova rozhlasové stanice XERA

Country pohoda 19

Dnes už je každému, kdo zabrousí poněkud hlouběji do historie country, naprosto jasné, že nebýt intenzivního spojení reklamy s rozhlasovým vysíláním, nedokázala by tahle muzika tak rychle vylétnout ze zaostalého Jihu USA a najít nové posluchače i v oblastech, kde o ní dříve neměli nejmenší tušení.

K rozhlasovým stanicím, které se na téhle expanzi významně podílely, patřily zejména KWKH ve Shreveportu (Louisiana), KVOO v Tulse (Oklahoma), WOAI v San Antoniu (Texas) a na rozhlasovém trhu už zavedené a do značné míry seriosní WLW v Cincinnati v Ohiu i nashvilleská WSM. Při veškeré úctě však žádná nevykonala pro rozšíření country muziky tolik, jako mimořádně výkonné vysílače rozeseté podél jižní hranice USA na území Mexika. Pro odpověď na logickou otázku – „Proč právě v Mexiku?“ – vás musím zavést vlastně až na samotný počátek rozhlasové historie USA.

Soukromé rozhlasové stanice, jako nový mediální fenomén, začaly v úvodu 20. let vyrůstat po celém území doslova jako houby po dešti. Úřady se tím nijak nevzrušovaly a překvapivě jim dočista uniklo, že stát vlastně přichází o velice slušné peníze. A nejen to. Uniklo jim hlavně to, že rozhlasové vlny lze i velice výhodně zneužít pro cokoli i proti komukoli. Přesto stát dlouhou dobu jen mlčky přihlížel a nepodnikl vůbec nic. Tak prakticky každý, kdo si zamanul, byl právě při penězích a byl, jak u nás s oblibou říkáme „šikovný“, se tehdy mohl vloudit do éteru a po neviditelných vlnách rozesílat do blízkého či vzdálenějšího okolí absolutně všechno, co ho napadlo.

Asi většinu z vás neohromí fakt, že právě v rádiovém byznysu USA na počátku 20. let minulého století v USA byli suverénně „nejšikovnější“ především podvodníci všeho druhu. Velké množství rozhlasových stanic provozovali výrobci různých zaručených všeléků, zázrační ranhojiči, vizionáři, samozvaní proroci nebo fanatici nejrůznějších extrémních náboženských sekt. Věřte nebo nevěřte, prakticky všichni do jednoho, protože to sice byli gauneři, ale nebyli hloupí, vyplňovali čas mezi reklamou a svými osobními nabídkami výhradně country muzikou.

Ústava USA, založená na principech demokracie, zaručovala každému a všem svobodu slova a předpokládala, že občané budou tyto vymoženosti využívat v naprosté shodě se slušností, seriózností a poctivostí. S tím si ovšem majitelé většiny lokálních rozhlasových stanic amerického Jihu a Středozápadu nedělali nejmenší vrásky. Z jejich vysílačů proudily v drtivé převaze informace, které byly seriózní a pravdivé nanejvýš při časovém znamení. Otázka propojení svobody slova a pravdivosti slova se samozřejmě už tehdy diskutovala na nejrůznějších úrovních, ale stále bylo daleko k dohodě, která by vyústila v nějakou obecnou normu serióznosti (Fairness Doctrine). Doktríně, která by alespoň trochu naznačila a vymezila zodpovědnost provozovatele rádia za pravdivost, a jak se za Velkou louží naprosto výstižně říká, „férovost“.

V roce 1927, více než 30 let poté, kdy svět díky Guglielmo Marconimu zjistil, že existují rozhlasové vlny, se vláda USA konečně rozhodla, že se zapeklitý rádiový oříšek pokusí rozlousknout. A začala skutečně ve velkém stylu. Prohlásila se za jejich výhradního majitele.

 

Guglielmo Marconis s přístroji používanými pro příjem prvního transatlantického signálu (prosinec 1901)

Vzhledem k omezenému rozsahu vysílacího prostoru bylo už prostě nezbytné udělat v celém rádiovém kšeftu alespoň trochu pořádek.  Jak jinak, než konečně zavést přesná výběrová pravidla a na základě soutěže přidělovat zájemcům frekvence a odpovídajícím způsobem limitovat výkon jejich vysílačů. Současně pokračovala nekonečná diskuse o podmínkách, které by optimálně usměrňovaly samotnou programovou složku vysílání. Tuhle debatu ukončil až v roce 1934 zákon, jímž byla zřízena Federální komunikační komise (Federal Communications Commision – FCC), která se jako první pokusila definovat základní kritéria pro přidělování frekvencí. Po pravdě příliš se jí to nepodařilo, protože „veřejný zájem“, který se v jejím materiálu míhal ve všech pádech a nejnesmyslnějších souvislostech, si každý mohl vyložit po svém. Nicméně to byl přece jen nějaký začátek.

Tahle všeobjímající a téměř nic neříkající pravidla vstupovala do života postupně, ale ve „vhodných případech“ je vládní úřady začaly s oblibou používat už na začátku 30. let. Díky tomu právě tehdy přišla o svoji americkou rozhlasovou licenci řada šarlatánů, samozvaných proroků a výrobců zázračných léků. Ale ty nejbohatší, nejdrzejší a, jak jsme se před chvílí v terminologii dohodli „nejšikovnější“, to ale nezaskočilo. Jen přešli most přes Rio Grande a mexická vláda je přivítala s otevřenou náručí,  jako víla „Velkého Kalouse“. Mexiko bylo tenkrát navíc hodně naštvané, že si USA s Kanadou mezi sebe rozdělily všechny dlouhovlnné frekvence a jeho existenci, stejně jako Kubu, absolutně ignorovaly.

A aby si smlslo, a přitom neprobudilo peony chroustající tortillu omatlanou v chilli, dovolilo „přespolním“, aby nasměrovali své vysílače na sever a zahustili rozhlasové vlny výkonem, o jakém se žádnému americkému rádiu ani nesnilo. Tím nejznámějším, nejbohatším, nejotrlejším a „nejšikovnějším“ z těch „přespolních“ byl pozdější majitel největší světové rozhlasové stanice XERA, která vysílala z Mexika až do Kanady „Doktor kozlích žláz“ (The Goat Gland Doctor) John Romulus Brinkley.

 

John Romulus Brinkley

Foto týdne

Jste náš host číslo

9756737

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Redakce: Marty Newton

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Zdeněk Nossberger, Sandy Nosek,Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz