Vzkazy

  • Cédéčko s vůní kouře

    Ačkoliv ve chvíli, kdy tento článeček píši (polovina prosince), je CD s dlouhým, ale vše říkajícím názvem „Šedifky a Přeletky: Ze starých zpěvníků“, na světě teprve pár týdnů, ohlasy z různých míst jsou nejen četné, ale i velice příznivé, některé přímo nadšené.

    Celý článek...
Dnes má svátek Zlata Zítra má svátek Andrea

Ke známým a frekventovaným jménům na české hudební scéně patří bezpochyby kytarový mág Štěpán Rak, který 8. srpna oslaví kulatou sedmdesátku. Jeho kytarové umění je však známé i v zahraničí, legendou se stává zejména jeho pětiprstá technika hry pravou rukou nazvaná Rakovo tremolo. Zcela mimořádné vlastnosti má také unikátní kamenná kytara z dílny sochaře Jana Řeřichy, kterou Štěpán využívá v projektu nazvaném Kytaroterapie.

Jeho četné skladby hrají světoví umělci, některé jsou i povinným repertoárem v mezinárodních soutěžích. Učil ve Finsku, působil v Austrálii, na Novém Zélandě, zasedal v mezinárodních porotách, vystupoval po celé republice a ve více než sedmdesáti zemích světa, nejčastěji s doprovodem herce a recitátora Alfreda Strejčka. Žije v Praze, má dva talentované syny – Matěje a Štěpána, kteří částečně kráčejí v jeho stopách. Není to prostě jednoduché mít takového výjimečného tatínka.

Světoznámý novozélandský kritik a hudební publicista John Botton o Štěpánovi napsal: „Ve světě kytary jsou špatní kytaristé, průměrní kytaristé, excelentní kytaristé a – Štěpán Rak!“ To mluví za vše...

Ono je to zamotané už s datem tvého narození, kolem kterého se vyprávějí celé legendy. Jak to bylo doopravdy?

Částečně to objasňuje dopis mé adoptivní matky Marie Rakové, který mi měl dát kamarád Bořek Zelený po její smrti. Stálo tam, že jsem se narodil 8. srpna 1945 v pražské nemocnici u Apolináře Vasilině Slivkové, která s plukem generála Svobody prošla celou válku až z Buzuluku. Jak to bylo dál, jsem se dozvěděl až mnohem později v místě matčina bydliště: Až do 16.března 1946 jsem byl s maminkou, ale pak jsem vážně onemocněl a musel jsem okamžitě a na delší dobu do nemocnice. Matka mezitím jela na pomoc své rodině v Podkarpatsku, kam vezla potraviny a peníze. Ale cestou byla okradena a přišla úplně o všechno, včetně dokladů a vysokých vojenských vyznamenání. Když se jí po delším čase podařilo vše znovu poshánět, Stalin uzavřel hermeticky hranice. Usilovala sice o mé navrácení přes Červený kříž, ale to už jsem byl dán k adopci. K mým   adoptivním rodičům jsem přišel 17.dubna 1946. Nemohli mít děti, a protože toužili po holčičce, až do čtyř let mne oblékali jako děvče. Za to se mi má adoptivní matka v dopise omlouvala, stejně jako za to, že se mne už nedokázali vzdát, když moje maminka Vasilina vypátrala, kde jsem, a denně klečela u našich vrátek. Příliš mne už milovali...

Kontaktoval jsi pak někdy svou původní rodinu?

Můj starší syn Matěj se vypravil na Podkarpatskou Rus za mým bratrem Volodymírem Slivkou a skutečně se sešli. Já tenkrát z koncertních důvodů nemohl. Protože se bratrova rodina pak přestěhovala, kontakt se na čas přerušil, ale díky ruskému televiznímu pořadu Ždi meňá (obdoba naší Pošty pro tebe), který vidělo čtyřicet milionů lidí v živém přenosu, Rudolfu Sedláčkovi – tehdejšímu řediteli Českého centra v Kyjevě se spojení po mém tamním koncertu opět obnovilo. Mimo jiné také vděčím přednímu etnologovi, profesoru Mikuláši Mušinkovi za pomoc při uspořádání série charitativních koncertů v místech mých předků, kde tým košické televize natočil dokument jak o mém turné s Alfredem Strejčkem, tak o mém setkání s rodinou. Poprvé jsem tehdy uviděl svou dvaadevadesátiletou tetu – sestru mé matky a svoji sestru Ljubu. Nikdy na to nezapomenu.

Mohl bys ve stručnosti popsat svou cestu za hudbou?

Po absolvování střední odborné výtvarné školy jsem studoval na Státní konzervatoři v Praze obor skladba a kytara, v roce 1974 jsem pak v oboru skladba ukončil studia na AMU. Jako třicetiletý jsem odjel do Finska, kde jsem působil pět let a pomáhal tam založit studijní obor kytara na konzervatoři středního Finska. Pochopitelně jsem tam i koncertoval a skládal. Když jsem se vrátil do Prahy, stal jsem se profesorem Státní konzervatoře v oboru kytara, v roce 1981 jsem tento obor pomáhal založit na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích a o rok později na HAMU v Praze. V roce 1985 jsem se díky koncertu ve slovutné londýnské Wigmore Hall dostal na přední stránky světových hudebních časopisů. V přelomovém roce 2000 mi byl prezidentem Václavem Havlem byl udělen historicky první vysokoškolského profesora kytary v naší zemi. Dál učím, koncertuji, skládám, dělám přednášky a mistrovské kurzy po celém světě...

Kde všude jsi koncertoval?

S kytarou jsem navštívil asi třiasedmdesát zemí čtyř kontinentů. V roce 2001 jsem jako první kytarista na světě byl pozván k sólovému vystoupení na slavné moskevské konzervatoři P.I. Čajkovského, o rok později se pozvání opakovalo v rámci světového festivalu Moskevský podzim. Jako první český kytarista (pokud se nemýlím) jsem také vystupoval v pekingském divadle s pořadem Chvála čaje, byl jsem hostem festivalu Světoví mistři kytary v Kalifornii, ve Florencii jsem hrál před slavným Rembrandtovým obrazem Komenského našeho Comenia , ale nejexotičtější bylo vystoupení na ostrůvku Milingimbi u severní Austrálie, kde už čtyřicet tisíc let žijí čtyři klany „funkčních“ kanibalů. Tam mne jako jediného kytaristu na světě pozval náčelník Waga Unga, abych jim naživo předvedl, jak na kytaru imituji jejich nástroj didgeridoo. Byl to úžasný zážitek, když jsme večer u kultovního ohně hráli Vejvodovu Škoda lásky, náčelník se přidal s didgeridoo, šaman ťukal do rytmu obřadními tyčkami, tanečnice předváděly své břišní tance a nad hlavou nám zářil Jižní kříž.

Kdy jsi začal skládat a kolik skladeb máš na svém kontě?

Už v roce1974 jsem se skladbou Hirošima získal druhou cenu c v celostátní skladatelské soutěži ministerstva kultury. V polovině osmdesátých let vznikla pak řada celovečerních skladeb jako Tera Australis, S kytarou kolem světa, Dávné tance, Chvála čaje... Další etapu představuje spolupráce s Alfredem, kdy se zrodilo třiadvacet literárně hudebních projektů jako Vivat Carolus Quartus, Hledání lásky, Cesty naděje – ale také Hus, Masaryk, Baťa, Shakespaere, Okudžava, Mácha, Foglar a další. A třeba Vivat Comenius dokonce v sedmi jazycích! Do všech vkládám své radosti i nářky, své srdce a svou duši, ale pokud bych měl jmenovat nějakou svou „Píseň pro Elišku“, pak je to na jedné straně Song for David a na druhé pak Vzpomínka na Prahu, kterou hraji doslova po celém světě. Hrál jsem ji i při poslední cestě Václava Havla 23.prosince 2011 v Lucerně.

Co považuješ za svůj největší úspěch?

Úspěch je, že se denně probouzím do nového dne, že mám dva skvělé kluky, kamarády do nepohody – Standu Kadlece či Freda Strejčka a kolem sebe báječné lidi, kteří mne dokáží podržet, když je třeba... Jinak bych k tomu asi přidal založení oboru kytara na vysoké škole a vysokoškolský profesorský titul od Václava Havla...

Máš čas ještě na sedlání dalších koníčků?

Mým velkým koněm je fotografie. Začal jsem z prozaických důvodů ve snaze zdokumentovat narození syna Matěje a jeho růst, ale postupně se fotografování pro mne stalo vášní. Stal jsem se členem našich i zahraničních fotoklubů a vystavoval, kde se dalo. U nás mám pravidelnou fotoscénu ve Foto Škoda v paláci Langhaus. V tom pokračuje i Matěj, který zůstává sveřepě věrný černobílé velkoformátové fotografii a vše si tradiční metodou zpracovává sám.

Ulehčuje tvým synům život popularita tvého jména?

Obávám se, že je tomu spíš naopak. Někteří pořadatelé třeba Matějovi říkají: Jste skvělý, ale váš otec... Ale Matěj je borec a jde svou cestou. A musím říct, že na to má – skvěle a neotřele fotí, jeho úpravy malých skladeb velkých mistrů jsou perfektní, píše krásné písničky i s texty, koncertuje, nahrává - dokonce i k televiznímu filmu, jen se na jě koukněte třeba na YouTube.

Co by sis do dalšího desetiletí přál bez ohledu na realitu?

Na svých webových stránkách mám motto: Kdyby není! Nemám rád přání typu: kdybych měl hodně peněz, kdybych dostal příležitost, kdybych byl býval... Můj profesor kytary, hudby a života – Štěpán Urban mi říkával: Všude kolem nás létají unudění andělé, kteří očekávají vyslovení našich nejniternějších přání, jež jsou připraveni vyplnit. A my zatím zoufáme, bědujeme, láteříme, vztekáme se, závidíme – místo abychom si prostě přáli a svá přání svým strážným andělům s důvěrou sdělili. A věř, že když budeš v jejich pomoc neochvějně věřit, tak přijde. Mnohokrát jsem to v životě ověřil a funguje to. Musím ale přiznat, že také často zuřím – nad politikou, rozbujelostí administrativy, nad vlastní neschopností chopit se nazrálé příležitosti... mimo jiné třeba i nad tím, proč nebyla ani na mé sedmdesátiny konečně přijata má nabídka k vystoupení na Pražském jaru, když vystupuji i na neméně slovutných světových festivalech a scénách. Ale to je právě ono – kdyby není!

Co bys řekl na závěr?

Na závěr bych chtěl všechny pozvat na 21.prosince do velkého sálu Lucerny, na svůj narozeninově-vánoční koncert, kde jako hosté vystoupí operní legenda Soňa Červená, herečka Hana Maciuchová, také Kamila Moučková, Jitka Hosprová, Ondra Vetchý, Jarda Hutka, můj syn Jan Matěj Rak, ale i Hradišťan s Jiřím Pavlicou, Spirituál kvintet, Wihanovo kvarteto, Pražské kytarové kvarteto, a vše bude svým charismatickým hlasem provázet Alfred Strejček. Co víc si můžu ještě přát? Snad jenom tu nezbytnou trochu zdraví, aby byl na světě mír a Plutu, na němž je obraz lidského srdce, aby byl vrácen statut planety. 

 

 

Foto týdne

„Štěstí je jednoduché.

Dobré zdraví

a špatná pamět."

 

Ernest Hemingway

Jste náš host číslo

6642898

Melanž

  • Jaký je Brňák

    Petr Komárek zvaný Farář z Texasu, USA, má – zdá se – silný vztah k Brnu. Čas od času nám přepošle zasvěcené texty o moravské metropoli. Většinou jsou ty texty vtipné, vyznačují se značným stupněm informovanosti. Dnes poslal následující sdělení:

    Celý článek...  
  • Jak posílat příspěvky na potlach v Texasu

    Ozvalo se nám již několik kamarádů ze zahraničí, kteří chtěli poslat peníze na naše bankovní konto na podporu 10 celosvětovéo potlachu, ae nemohli tak učinit, protože informace uvedené na trampských webových stránkách nebyly úplné.

    Celý článek...  
  • Když je v Texasu vedro, skoro se nedá pracovat

    Další zpráva o přípravách na 10. celosvětový potlach i omylu Country rádia.

    Čas letí jak ten jelen, co je šípem střelen. Sice 10.listopad 2018 se mnohým bude zdát ještě daleko, ale vzhledem k tomu, že klimatické podmínky v Texasu nám dovolují pracovat jen v určitý čas, což jsou dva měsíce na jaře a dva měsíce na podzim, není zase tolik času nazbyt. V létě jsou zde úmorná vedra, ve kterých venku pracují jen ti nejstatečnější (ke kterým my už nepatříme) a i když máme většinou mírné zimy, tak ani v těch se moc pracovat nedá.

    Celý článek...

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Šéfredaktor:
Fedor Skotal
Redakce:
Hanka Hosnedlová,
Lilly Pavlak (Švýcarsko),
Jana Skotalová

Grafika a web: Jana Skotalová

Kontakt:
musicopen@email.cz