Kdyby existovala kategorie kulturních misionářů, nepochybně by do ní patřila i Lenka Muchová, která už v roce 1984 vyměnila Prahu za pátý kontinent – tedy za Austrálii. Odvážela si tenkrát s sebou několik loutek své maminky, spoustu vzpomínek na rodinné kulturní zázemí a někde v koutku duše ještě neprobuzenou touhu implantovat české loutky a pohádky do australských podmínek.

Dnes nejenže hraje loutková představení pro děti i dospělé, píše scénáře, dělá přednášky, loutky vystavuje, ale také je sama i zhotovuje. To vše s nadšením, velkým nasazením a - s úspěchem...

Všechno to začalo vlastně ještě před Lenčiným narozením. Její maminka dostala jako dítě tehdy populární rodinné loutkové divadlo. Později bylo divadélko odloženo na půdu, kde jej pak objevila Lenka při svých víkendových návštěvách u babičky. Ovšem skutečný návrat loutek do rodinného kruhu se odehrál až poté, co se Lenčina maminka provdala za herce Otto Šimánka, který se do povědomí filmových a televizních diváků zapsal především jako nezapomenutelný pan Tau. Tehdy začala maminka a Lenčin nevlastní otec společně staré loutky opravovat a vrátili jim i život na scéně, když hrávali loutkové divadlo dětem na chalupě v Českém ráji.

„Maminka, ještě když pracovala pro Národní, Stavovské a původní Smetanovo divadlo jako vedoucí výtvarné dílny na Floře, byla vedením Stavovského divadla požádána, aby vyrobila nějaký vhodný dárek pro VIP hosty. Psal se rok 1991, připomínalo se dvousté výročí Mozartovy smrti a hrál se pochopitelně - Mozart... Společně s kolegy vyrobili tenkrát takové loutkové rokokové panáčky. Později k nim maminka přidělala ještě dekorativní dámské protějšky. Loutky nazvané „Mozart Praha“ měly úspěch a prodávaly se v obchodech ještě několik let. A celá rodina loutky vyráběla – prateta Emilka, někdejší vlásenkářka v Národním divadle, odlévala jednotlivé části těl loutek ze sádry, babička škrobila oblečky, kamarád Ferda, který pracoval v kašírně rovněž v Národním, loutky sestavoval, maminka je oblékala a malovala jim obličeje a Otto botky. Do výroby jsem byla zapojená i já při svých návštěvách Prahy. Když  jsem v roce 1991 odlétala zpátky do Austrálie, byly loutky po celém bytě a Otta seděl nad hromadou nožiček, kterým maloval botičky. To je moje poslední vzpomínka na něho - na jaře 1992 pak zemřel. Letos v dubnu by se dožil devadesátky... “ vrací se česko-australská loutkářka do minulosti.

Mozartovským loutkám neodolal ani majitel „Puppet shopu“ v centru Sydney, kam byly pak dodávány několik roků. Ale i v Adelaide, Perthu a řadě dalších měst, dokonce  slavily úspěch i v obchodě slavné sydneyské opery při zahajování sezony v roce 2003. To už Lenka nejenže dávno zvládala výrobu loutek sama, ale prezentovala se se svými výrobky i v různých art-centrech, na festivalech, výstavách (některé dokonce sama pořádala) a stále se zdokonalovala.

Ovšem nezůstalo jen u vystavování – Lenka začala s loutkami dělat představení pro děti i dospělé - ve školách, pro děti různých etnik či při rozličných kulturních a společenských událostech napříč Austrálií. Od každoročního Evropského festivalu v Sydney a Mezinárodního dne loutek přes jeden z největších „fringe“ projektů v Adelaidě, Woodford folk festival v Queenslandu, Austrália Day, oslavu 28.října na české ambasádě v Canbeře, až po úspěšná vystoupení v Perthu např. v rámci na Carnival Day, což je součást mezinárodního loutkářského festivalu pořádaného UNIMOU. Za zmínku stojí i vystoupení v nákupních centrech, českém Sokole anebo hry s aboriginskou tematikou třeba o vzniku bumerangu apod., do nichž zapojila i domorodku Linne Thomas. 

Nepřehlédnutelná česká linka se nese i Lenčiným repertoárem, který sestavovala z klasických pohádek i celosvětově známých příběhů, jako je třeba Rusalka. Ta se navíc může pochlubit nejen tím, že je nejhranějším a nejžádanějším Lenčiným titulem, ale že v ní byly při některých představeních použity přímo úryvky z nahrávky Dvořákovy stejnojmenné opery anebo improvizace těchto motivů na harmoniku. To ovšem nebylo jediné Lenčino aktivní setkání s klasickou hudbou. Společně s cellistkou českého původu - Ivanou Snaider připravily pořad Bohemia – země kouzelné hudby a pohádek, také životopisné programy jako Dvořákův kaleidoskop nebo Mozart a Praha. V posledně jmenovaném představení našly pak kromě cella uplatnění i housle a piano. Scénáře si píše Lenka většinou sama, a to vždycky na tělo daných podmínek a možností.

„Spolupracovala jsem a spolupracuji průběžně s řadou dalších umělců, ať už  loutkáři, hudebníky či herci - jako třeba s Kylií  Harris nebo s loutkářem, řezbářem, malířem a zpěvákem Jimmym Willingem z Lismore, kterému říkám australský Matěj Kopecký a v jehož projektu s názvem Puppet Rodeo také působím. Ráda bych se zmínila také o rodinném příteli Josefu Kabrtovi, animátorovi a spoluzakladateli studia Bratři v triku a spolupracovníkovi Jiřího Trnky. Ten nám totiž namaloval některé kulisy, které stále používáme. U Rusalky a podobných představení mám pak vždycky vyprávěče, který příběh vypráví, doprovázen loutkovou animací. V posledních letech jsem se zaměřila také na programy, určené menším divákům, a to na některé jednodušší pohádky Boženy Němcové, jako třeba O dvanácti měsíčkách, Bětuška a lesní žínka apod., které doplňují zpívané lidové písničky. K vytvoření loutkové verze Bětušky mě vlastně inspirovala profesionální vypravěčka Anna Jarrett, která měla tuto pohádku v repertoáru. Na oplátku jsem jí pak vyprávěla o Boženě Němcové – vůbec ji neznala. Letos v březnu jsme společně uspořádaly den pohádek a loutek v sydneyském Sokole a hrály pochopitelně - Bětušku...“ přestavuje Lenka ve zkratce své četné kulturní aktivity. A to ještě stíhá společenský život krajanské komunity, jezdit na trampy a věnovat svůj čas přátelům, bez kterých si život prostě neumí ani přestavit...

Foto z archivu Lenky Muchové