Carl Stuart Hamblen

Přestože ani zámořský gramofonový průmysl se v třicátých létech krizi neubránil, produkce country se všeobecné utahování opasku prakticky nedotklo. Ovšem v porovnání s tehdejší pop music byly průměrné prodeje katalogu country téměř k smíchu. Paul Cohen, svého času šéf nashvilleské expozitury Decca uvádí, že prodat jedné desky 10.000 kusů byl opravdový zázrak. Přesto se díky téměř zanedbatelným nákladům na nahrávání dalo na produkci country celkem slušně vydělat. Jasným dokladem je právě tehdy vznikající a vytrvale rostoucí katalog značky Decca.

Konec první poloviny třicátých let byl skutečným rájem rozhlasových zpívajících kovbojů. Málokterá rozhlasová stanice od Nové Anglie po Kalifornii neměla svého Texe, Slima, nebo Hanka. A nebyl snad jediný, který by nezpíval písničku „Texas Plains“. Dokonce většina ji používala jako znělku svých pořadů. V roce 1934 ji jako první country zpěvák značky Decca přivedl na desky její autor, rodák z texaského Kellyvillu, Carl Stuart Hamblen (20. října 1908 - 8. března 1989). Začínal v roce 1926 na rádiu KAYO v Abilene, o 3 roky později vyhrál v Dallasu soutěž amatérských zpěváků a za vyhraných 100 dolarů si koupil jízdenku do Camdenu (New Jersey), kde nahrál 4 písničky pro Victor Talking Machine Company. Pak zamířil do Hollywoodu, jako „Cowboy Joe“ zářil na rozhlasové stanici KFI a na pár měsíců zapadl do sestavy skupiny Beverly Hillbillies.

Plných 21 let, počínaje rokem 1931, vládly rozhlasovým vlnám Západního pobřeží jeho rozhlasové pořady „King Cowboy & His Wooly West Review“, „Stuart Hamblen & His Lucky Stars“ a „Covered Wagon Jubilee“. A protože tehdy byla celá umělecká branže vlastně velkou spřízněnou partou dostal se i do filmu. Byla to sice jen „béčková“ westernová produkce, ale kdo by nechtěl zářit na plátně vedle s Gene Autryho (In Old Monterey), nebo Roy Rogerse (King Of The Cowboys). Představoval zásadně záporné typy, ve všech filmech hrál karty a ať vyhrával, nebo prohrával jakmile šéf bandy řekl „Tak jo, kluci, jedeme!“, všeho nechal  a mazal do sedla.

Ve 30. letech napsal spoustu countryových evergreenů („My Brown Eyed Texas Rose“, „Golden River“, „Just A Little Old Rag Doll“), ale první hitparádový úspěch přišel až v roce 1949 se singlem „(I Won´t Go Huntin´ With You, Jake) But I´ll Go Chasin´Women“. O rok později zasáhl žebříček písničkou „(Remember Me) I´m The One Who Loves You“ (v roce 1965 ji s úspěchem uváděl Dean Martin) a v roce 1951 uvedl premiérově svoji stoprocentně a absolutně nesmrtelnou „It Is no Secret (What God Can Do)“. Ve stejné době ji zařadila do svého katalogu pop hvězdná Jo Staffordová a v dalších létech ji zpívali třeba Pat Boone, Rosemary Clooneyová, Jim Reeves, Eddy Arnold, Red Foley, nebo Lonnie Donegan. Ovšem nejslavnější je verzi uvedl až  roce 1957 na své první vánoční kolekci Elvis Presley.

V roce 1949 v Los Angeles propadl sugestivním kázáním Billy Grahama, opustil rozhlasové vlny i filmová studia a plně se věnoval gospelu. A právě to ho nejspíš tak rozhodilo, že v roce 1952 přijal nabídku Strany prohibice a kandidoval na prezidenta USA. Dwight Eisenhower ho naštěstí rychle nahnal zpátky k notám. V roce 1954 vyletěl Hamblen s písničkou  „This Ole House“ znovu mezi US elitu. Navíc ji ve stejném roce vytáhla  Rosemary Clooneyová až na vrchol US pop hitparády (Rangers „Evžen, lovec žen“-1985). Záhy poté se ovšem tenhle chlapík, který vystudoval Texaskou státní McMurrayovu pedagogickou fakultu v Abilene a stihl nejen zpívat (mezi námi nic moc), skládat bezvadné písničky, hrát ve filmu, být opravdickým kantorem i trénovat rodeové jezdce, profesionálně boxovat, nebo být doopravdickým kovbojem, ze světa show businessu dočista vytratil. V roce 1970 vstoupil do nashvilleské autorské Dvorany slávy, o šest let později se objevila jeho hvězda na hollywoodského chodníku slávy a 8. března 1989 opustil své dvě dcery, 10 vnoučat a 19 pravnoučat a v naprostém klidu zamířil do nebeské dvorany slávy.

Ještě a zapomenutějším texaským tahákem country katalogu Decca 30. let než Hamblen je dvojice Shelton Brothers , kterou tvořili kytarista Bob (4. července 1909 - 6. listopadu 1986) a mandolinista Joe (27. ledna 1911- 26. prosince 1980) Attleseyovi ze zapadlé díry Rylie Springs. V roce 1933 jako trio Lone Star Cowboys (s Leonem Chappelearem) nahráli první samostatné snímky pro značku Bluebird a rovněž doprovázeli Jimmie Davise na většině jeho nahrávek pro Victor Talking Machine. Hráli nový i klasický repertoár ve stylu podstatně bližším jihovýchodní tradici než „swingujícímu“ rytmu Jihozápadu. V roce 1935 jim David Kapp vymyslel obchodní název Shelton Brothers a přivedl je do vznikajícího týmu značky Decca. Jméno se bratrům natolik zamlouvalo, že si nechali přepsat křestní listy a tak vlastně texaský rod Attleseyových oficiálně vymřel podstatně dřív, než musel. Shelton Brothers nahráli v létech 1935-47 (na některých nahrávkách také jako The Sunshine Boys) na 160 snímků a ve své době patřili k oporám katalogu Decca. Ovšem o to, že je dnes občas přece jen někdo vzpomene, se zasloužila vlastně jediná deska s písničkami, které nahráli 22. února 1935 v Chicagu. Původně byla podstatně populárnější texaská lidovka „Deep Elem Blues“ o neblaze proslulé ulici neřesti a zločinu Elm Street v Dallasu, která byla na začátku minulého století velikým lákadlem pro všechny venkovské kluky (velkou „inspiraci“ v její melodii našel i Johnny Cash pro své „Folsom Prisom Blues“), ale během dalších let ji dokonale zastínila její kombinace „Just Beacuse“  (tu pro změnu z velké části opálil Bobby Darin v písničce „Things“ – u nás W. Matuška s O. Blechovou „Láska je lék“). Do světa poválečné country i do hitparády  ji v roce 1948 přenesl akordeonista a kapelník clevelandské dechovky Frankie Yankovic, na úvodních galejích pod značkou Sun ji nazpíval Elvis Presley, později ji oprášili Flying Burrito Brothers, ale objevuje se i na deskách podstatně čerstvějších.