Bing Crosby a Jack Kapp - zakladatel společnosti Decca Recording

Když v roce 1933 odešel Jimmie Rodgers do nebeské dvorany slávy, uplynulo téměř rovných deset let od chvíle, kdy se všestranně šikovný Fiddlin´ Joe Carson poprvé objevil na gramofonových deskách, a aniž by cokoli tušil (a vlastně aniž by za to cokoli dostal), zahájil komerční tažení country muziky. Ta byla v té době už pevným článkem zámořského zábavního průmyslu se všemi předpoklady k další expanzi. Společně s tím se z ní ovšem pochopitelně začaly vytrácet mnohé tradiční prvky, které ji dříve v celkovém hudebním spektru své doby jednoznačně vymezovaly.

Mnozí interpreti, jako Mainer´s Mountaineers, Monroe Brothers, nebo Blue Sky Boys, sice při svých vystoupeních stále těžili z tradičního repertoáru, i když stále méně zařazovali klasické starobylé balady a lidovky, ale na gramofonových deskách dávali jednoznačně přednost vlastním písničkám. Přesně řečeno písničkám, které za vlastní vydávali. Většinou totiž byl jejich vlastní pouze text, který vystavěli nad některou ze všeobecně známých melodií. Na téhle bezvadné praxi založil o pár let později vlastně celý svůj dnes tak uctívaný zpěvník Woody Guthrie. Renomovaní znalci dokonce tvrdí, že v celém jeho katalogu mu patří sotva pár taktů. Nevím, jestli mu ubližují nebo ne, ale sám jsem se přesvědčil, že jeho nejznámější „This Land Is Your Land“ (Rangers:“ Ta zem je tvá zem“) nahrála už v roce 1928 (to bylo Woodymu šestnáct let) Carter Family jako „Little Darling, Pal Of Mine“. A pokud si vzpomenete na mé povídání o téhle rodince, i její náčelník A. P. Carter si ji docela určitě někde vypůjčil.

Velká americká krize třicátých let, která vlastně stála u kolébky městského folku, donutila v roce 1933 prakticky všechny gramofonové firmy výrazně omezit svoji produkci. A tak v první řadě mnozí interpreti a všichni, kterým se v prodeji příliš nedařilo, se už nedočkali obnovení nahrávacích exkluzivit. Tak třeba ukončil svoji gramofonovou cestu rodák z Kentucky Buell Kazee (29. srpna 1900 - 31. srpna 1976), který v letech 1926–30 nahrál pro Brunswick 52 snímků, a na dlouhou dobu se odmlčel i Ernest Stoneman. Situace skutečně nebyla nijak růžová. Statistika dokazuje, že v roce 1932 se po celých USA prodalo pouhých 6 milionů desek, zatím co o pět let dříve bylo těch milionů 104!!!

V druhé fázi následovala většina firem řešení, s nímž přišla značka Victor. Pro gramofonovou produkci černých bluesmanů a bílých countrymanů vytvořila novou a zejména levnější řadu vydávanou pod etiketou Bluebird. Podobně Columbia obnovila po šestileté přestávce existenci značky Okeh, kterou v roce 1926 koupila od původního majitele General Phonograph Corporation. Jeden z nejvýznamnějších producentů, firma Brunswick, se stal součástí American Record Company, úspěšné již dříve prodejem desek levných cenových kategoriíí pod značkami Melotone, Perfect, Banner, Oriole a Romeo v obchodní síti tehdejších minisupermarketů. Další tradiční značka, proslulá výrazným podílem na celkovém katalogu country muziky, Gennett, dokonce zmizela z trhu úplně a majitelem jejího archivu se stal dočista nový gramofonový aktér Decca.

Značka Decca vznikla naprosto nepochopitelně v nejspíš nejkritičtějším letopočtu 1934 a především díky nízkým cenám svých desek se okamžitě vyhoupla do čela celé garnitury zámořského gramofonového průmyslu. Začínala velice skromně. Prakticky celou svoji produkci realizovala v improvizovaných „polních“ nahrávacích studiích a ještě skromněji platila svým interpretům. A tak mohla, zatímco všechny ostatní firmy prodávaly desku po 75 centech, chtít od svých zákazníků méně než polovinu (35 centů). Na začátku nikdo nevěřil, že se takhle dá mírně, ale přece jen vydělávat, ale když se zjistilo, že to funguje, začali zlevňovat i ostatní, a najednou tu byla „desková válka“. Ale značce Decca nestačil nikdo. Než se ostatní vzpamatovali, neodolal jejím výhodným podmínkám ani Bing Crosby (mometálně byl díky zániku značky Brunswick, kde nahrával od roku 1931, volný) a za ním následovala další tehdejší esa.

Od samotného začátku budovala Decca cílevědomě i svůj country katalog. Největší zásluhu v tomto směru měl hudební režisér, magnetofonista a člen správní rady Jack Kapp.  Většinu času křižoval s přenosnou aparaturou americkým Jihozápadem, zejména státy Louisiana, Oklahoma a Texas, a trpělivě testoval nové zpěváky v pevné víře, že objeví alespoň jednu skutečnou hvězdu.  Byl tak sice jedním z mnoha, kteří definitivně přesunuli těžiště country music z Jihovýchodu na Jihozápad, ale byl bezpečně nejotrlejší, nejvytrvalejší  a díky tomu i nejúspěšnější.

Noví zpěváci i skupiny, které jeho výpravy na americký Jihozápad objevily a přitáhly k mikrofonu, byli na rozdíl od  svých předchůdců podstatně víc ovlivněni „westerňáckými“ styly. Méně čerpali z původních hudebních zdrojů a rovněž v instrumentaci o tradici příliš nedbali. Třeba pětistrunné bendžo je nikdy nijak nezajímalo, zatímco jazzové tenorové bendžo se v jejich vybavení míhalo velice často. I v objevování a dokonalém využívání „jihozápadních“ zpěváků byla Decca jasně první.