The Stoneman Family

Cestování historií, zvlášť tou hudební a kronikami americké country zejména, je většinou velice zajímavé i poučné. Ovšem když se dostanete až ke skutečným památkám, jimiž se to na zažloutlých stránkách přímo hemží, máte velmi často opravdu co dělat, abyste udrželi zklamání za ohradou rozpaků. A přesně tohle se mi nedávno stalo.

Několik týdnů, kdy jsem se v rozhlase vracel k památnému seriálu nahrávání alpha Peera pro firmu Victor v parném létě roku 1927, mne dohnalo k tomu, že jsem se nedal odradit a získal naprosto unikátní album „The Bristol Sessions“. Jsou to dvě CD a na nich celkem 35 nahrávek. Až na několik výjimek se dají poslouchat jen s opravdu velikánskou trpělivostí. Ta mě tentokrát dovedla k celkem příjemnému smíření, že alespoň vím, jak to tenkrát doopravdy bylo, a že to byla pořádná makačka. Ale hlavně jsem si uvědomil, že stejně jako většina současníků jsem vám málem zapomněl představit „tatíka“, který byl nejen na úplném začátku gramofonové country, ale několik písniček, které nahrál se svými dětmi, jako třeba „Sing-Sing“ a „Třícentová opera“, vydatně přispělo k legendě našich Rangers.

Jmenoval se Ernest V. Stoneman (25. května 1893–14. června 1968), narodil se v klínu pohoří Blue Ridge, nedaleko pidiměstečka Monorat ve Virginii a vzdor tomu, že jeho předci sem doklopýtali z jedné poloviny ze Skotska a z té druhé z Německa, nikdy se mu nějak přespříliš pracovat nechtělo. Nikdy se ničím nevyučil, nic pořádně neuměl, a ze všeho nejraději se toulal s podobně založeným, ale hudebně zdatným příbuzenstvem po zábavách. Když se nic nekonalo, nějakou tu pomocnou práci tu a tam vždycky sehnal. Neměl žádné větší ambice. Jen se najíst, ale jen tak, aby neměl hlad, občas napít, ale jen tak, aby ho přešla žízeň, a hlavně nikam moc nechodit. Tím neočekávanější byla jeho reakce, když na začátku roku 1924 v hale nábytkářské firmy Warwick Furniture v Bluefieldu zaslechl z desky Henry Whittera písničku „O srážce staré 97“. Zatímco jeho parťáci byli málem na větvi, Stoneman prohlásil, že Henry zpívá příšerně a že to, co předvádí, by on dokázal v polospánku. Nikdo se s ním nehádal, ale všichni si mysleli své. Ale on to, kupodivu, myslel naprosto vážně. A zatímco ostatní propíjeli centíky v nálevně, sedl a napsal firmám Columbia a Okeh, jestli by to u nich nemohl zkusit.

Skutečně mu odepsali, a tak 1. září 1942 usedl do vlaku směr New York. V kapse měl 47 dolarů, které přes léto naspořil. Columbie mu nabídla za dvacet písniček 100 dolarů, a tak se ani moc neloučil a zamířil k firmě Okeh. Její producent Ralph Peer byl mnohem milejší. Koncem týdne pro něj Stoneman nahrál dva zkušební snímky. Ale oba se po jejich poslechu shodli, že by potřebovaly volnější tempo. 8. ledna 1925 se vrátili se do studia a Stoneman odtud odešel se smlouvou na pět let. V polovině května 1925 jeho první deska „The Titanic“(v pozdějších verzích uváděná už jako „The Sinking Of The Titanic“)/ „The Face That Never Returned“ (Okeh 40288) vlétla do hitparády, vystoupila až na 3. místo a prodalo se jí přes milion kusů.

Přestože Stoneman v dalších letech nahrával pro různé další značky (např. Edison, Victor, Gennett, Vocalion, Paramount), nikdy úspěch téhle desky nepřekonal. Je dost možné, že se po několika neúspěšných pokusech – patří k nim i nahrávky z Bristolu (1927) –  znovu přihlásila pověstná lenost tak dokonale prostupující jeho dokonale bezstarostnou tvář. V letech 1926–33 nenahrál ani notu. Pak udělal několik snímků se svým třináctiletým synem  Eddiem, ale to bylo zase na dlouhou dobu všechno.

Ovšem v některých směrech Stoneman určitě líný nebyl. Encyklopedisté sice většinou mluví o třinácti dětech, ale jeho osobní přiznání končí u úctyhodného čísla třiadvacet. Takže je vlastně nasnadě vysvětlení přezdívky „Pop“ s níž v roce 1956 vstoupil do soutěžní hry televize NBC „The Big Surprise“ a vyhrál 10 000 dolarů. V té době už pravidelně zvonila jeho autoharfa na koncertech kapely nové generace Stonemanů. Ta začínala nesměle jako Blue Grass Champs, ale po vítězství v kdysi populární soutěži talentů Arthura Godfreye v polovině 50. Let, změnila svůj název na dokonale výstižný The Stoneman Family. Vedle legendárního „tatíka“ tady zpívaly jeho děti Scotty (housle), Van (kytara), Jim (kontrabas), Donna (mandolína) a Roni (banjo). Tahle parta, s téměř neuvěřitelně tramsformující tradiční vokál do moderních poměrů, záhy zdomácněla především na pódiích klubů v oblasti Washingtonu D.C. Společně s ní se také v roce 1962 poprvé ve svém životě objevil tehdy devětašedesátiletý Ernest V. „Pop“ Stoneman na prknech nashvilleské Grand Ole Opry.

Gramofonově se The Stonemas prosadili v roce 1966 znovuobjevením písničky „Tupelo County Jail“ (z katalogu Webba Pierce). Ve stejném roce vydali další album “Stoneman´s Country“, na němž byly i skladby Jacka Clementa „Shady Grove“ („Žárlivost“, Rangers 1976)  a „Goin´ Back To Bowling Green („Sing-Sing“, Rangers 1969). O rok později přišla i dobře známá „The Three Cent Opera („Třícentová opera“, Rangers 1969), ale s odchodem „Popa“ jako by skupinu štěstí dočista opustilo. Sestavu sice doplnila atraktivní Patsy, ještě přišlo několik televizních nabídek, ale začátkem 70. let o nich už vůbec nikdo za mořem nic nevěděl. Asi to nemohlo jinak dopadnout. Ale je to škoda.