Kdysi koncem 60. let mne popadla troufalost, a dřív než mě opustila, jsem napsal tehdejšímu producentskému šéfovi firmy RCA panu Steve Sholesovi. Pravda, moc jsem si od toho nesliboval. Už proto, že právě tenhle pán svého času zařídil, že k této značce přestoupil Elvis Presley. Tím větší bylo překvapení, když mě uprostřed léta přepadlo avízo z celnice, a na té celnici ukrutný balík s haldou desek. Byly mezi nimi i všechny nahrávky, které pro tuhle firmu vykouzlil Jimmie Rodgers.

Ale musím se upřímně přiznat, že původní těšení začalo při poslechu pozvolna uvadat. Nahrávky mi připadaly všechny stejné a neuvěřitelně vzdálené tomu, čím tehdy byla ta pravá country. Najednou jsem moc nechápal, proč právě tohoto mužíčka všichni svorně oslavují jako „otce country music“. Především mi vadilo, že ani jednu písničku nenechal bez jódlování. Jódlování sice velice neobvyklého, ale trpělivě stejného. Přicházím tomu na chuť vlastně až teprve teď. Vlastně se s tím spíš smiřuji. Ale můžu říct, že když jsem tak nějak naměkko a skoro vůbec nic se mi nedaří, takových pět šest Rodgersových písniček velice příjemně pohladí. Navíc jsem si už na to jeho smutné jódlování pomalu zvykl. Přitom právě to, co mi na jeho nahrávkách vadívalo nejvíc – tedy to jódlování – bylo jedním z hlavních momentů úspěšnosti jeho desek.

Bluesové písničky sice tvoří menší část Rodgersova repertoáru, ale právě ony byly pravým základem jeho mimořádného úspěchu. Jejich komerční provedení umocňovala originální technika, kterou v zásadě převzal od černých kytaristů, s nimiž se motal kolem kolejí, a především jeho slavné smutné jódlování. Jódleři se na deskách sice objevili dávno před ním. Třeba Riley Puckett nahrál první jódlovačku už v roce 1924, ale nikdo se ani z dálky nepřiblížil stylu, jímž to uměl Rodgers. „Smutné jódlování“ je nesporně jeho vlastním příspěvkem do zbrojnice amerického folku, ale původ této vokální formy je neznámý a dodnes je výborným soustem pro nejrůznější spekulace. Už v 19. století projížděly americkým Středozápadem švýcarské skupiny a jejich horské jódlování se v pozdějších létech snažil kopírovat nejeden americký pop zpěvák. Ať už v něm našel Rodgers inspiraci nebo ne, je nespornou pravdou, že nikdo nedokázal naplnit tohle bezobsažné halekání takovým množstvím různých emocí jako on. Bezvadně to vystihl proslulý folklorista Alan Lomax: „Jimmieho jódlovačky zní tak, jako by je složil osamělý texaský kovboj nebo tulák, kterého vykopli z rychlíku v Tucsonu nebo v Albuquerque.“

I když Jimmie Rodgers patřil ve své době ke skutečné elitě amerických zpěváků –pouze z prodeje desek dostával ročně 100.000 dolarů – jeho popularita nikdy výrazně nedosáhla na sever od proslulé Mason-Dixon Line. (Linie v délce 233 mil, tvořící hranici mezi státy Pensylvánie a Maryland, kterou v létech 1763-68 vytýčili Charles Mason a Jeremiah Dixon. Linie vlastně symbolizovala kulturní hranici mezi svobodnými a otrokářskými státy.) Po pravdě řečeno nikdy nepodnikl žádné turné v severní části USA. V roce 1928 zpíval na scénách vaudevillů Jihozápadu, v prosinci téhož roku přijal angažmá v koncertním programu Paul English Players a  do března 1929 s ním vyjížděl pod cirkusové stany z města  Mobile v Alabamě. Za týdenní honorář 600 dolarů zpíval pouze pár písniček a jeho vystoupení nikdy nepřesáhlo dvacet minut. Pak vystupoval příležitostně v hotelových halách, ve školních tělocvičnách či při zahradních slavnostech a občas i v rozhlasových pořadech. V roce 1930 byl hvězdou v podstatě estrádního programu W. I. Swaina „Hollywood Follies“. Sklízel úspěchy v Louisianě i v Texasu, ale když zamířil do Kansasu, proud návštěvníků, začal řídnout. Agent usoudil, že je to díky tomu, že tady jméno Jimmie Rodgers správně nezvoní, ukončil s ním smlouvu a na jeho místě nastoupil komik Ben Turpin.

Přestože Rodgers nahrával desky v nejrůznějším doprovodu – s houslemi, banjem,  havajskými steel kytarami  i dixielandovými jazz bandy –  na pódium přicházel většinou sám jen s kytarou. V bílém, nebo alespoň světlém obleku, s elegantním slamáčkem na hlavě. Existují sice fotografie, kde je v kovbojském kostýmu, a zejména ty v tradiční nádražácké uniformě, ale to všechno bylo jen a jen na propagaci.

Jedním z důvodů, proč je Jimmie Rodgers považován za „Otce country music“, je pochopitelně to, že byl její první velkou hvězdou. Ale tím hlavním je, že jeho úspěch inspiroval spoustu dalších zpěváků. Mezi prvními byli Kanaďan Wilf Carter a jeho krajan Hank Snow, v Texasu Ernest Tubb a jeho odkaz postupně prorůstal zpěvníkem vlastně všech, kteří v téhle muzice něco dokázali.

U nás byl nesporně první Waldemar Matuška (In The Jailhouse Now/ To všechno odnes čas –1960), pak Josef Šimek s Michalem Tučným a Greenhorny (Blue Yodel No. 1-T For Texas/T jako Texas – 1970) a Mirek Hoffmann se skupinou White Stars (Waitin´ For A Train/ Čekání na vlak –1970). Ten později přidal už s Greenhorny další (Train Whistle Blues/Blues hvízdavého vlaku – 1972, Blue Yodel No. 8 -Mule Skinner Blues/Blues líného spřežení –-1973) stejně jako Josef Šimek (Frankie And Johnny – 1985) a nejnověji se stejnou partou Petr Kocman (Miss The Mississippi And You/ Pár těch fotek starých –1999).