Ralph Peer přivítal Rodgerse s otevřenou náručí. Sice pro něj žádné peníze neměl, ale protože úvodní obchodní signály byly slibné, obratně mu navrhl, aby připravil novou produkci. Ovšem Rodgers už tehdy věděl, že ponechávat cokoli náhodě je horší než na to zapomenout. A byl natolik prozíravý, že se na Peerovu nabídku připravil už doma.

V kapse měl několik vlastních písniček, pár vypůjčených melodií a osm skladbiček sestřenice Elsie McWilliamsové, pianistky, která v té době pravidelně doprovázela jeho vystoupení. Peer měl z toho evidentní radost, a tak po vydatném obědě ve Filadelfii zamířili oba do nahrávacího studia firmy Victor v Camdenu v New Jersey.

Při této, v pořadí druhé frekvenci  – 30. listopadu 1927 – nahrál Rodgers pro Victor čtyři tituly. Železničářskou baladu „Ben Dewbury´s Final Run“, kterou už v roce 1919 proslavil slepý reverend Andrew Jenkins z Georgie, nostalgické písničky „Mother Was A Lady“ autorské dvojice Edward B. Marks – Joseph Stern a „Away Out In The Mountain“ virginského zpěváka Kelly Harrella a především vlastní „T For Texas“ (u nás Josef Šimek s Greenhorny 8. ledna 1970 „T jako Texas“). A právě tahle poslední roztočila kolotoč, který vyvedl Rodgerse ze zástupu nadějných bezejmenných mezi zpívající hvězdy své doby.

Písnička „T For Texas“ měla typickou formu blues s tím rozdílem, že v závěru třetí verze přešel Rodgers o oktávu výš do jódlování plného stesku a nostalgie (odtud také oficiální označení „blue yodel“), které se právě tady objevilo ve světové hudební produkci poprvé. Ve stejném duchu nahrál v průběhu let ještě jedenáct dalších písniček. Některé mají své vlastní názvy odpovídající textovému námětu, ale v katalogu se dají nalézt nejbezpečněji podle čísel jako Blue Yodel No. 1 – No. 12. S výjimkou toho posledního, který se zcela logicky jmenuje „Last Blue Yodel“.

„Blue Yodel No. 1 (T For Texas) se objevil společně s písničkou „Away Out On The Mountain“ na desce Victor 21142 3. února 1928, na konci března vyletěl až na 2. místo pop hitparády. Před ním byl pouze swingující idol Ameriky Gene Austin s dobře známým evergreenem „My Blue Heaven“ a dokonce i tehdy naprosto neohrozitelný orchestr Paula Whitemana se s dodnes neméně slavnými melodiemi „Among My Souvenirs“, „Together“ a „Ramona“ krčil až za Rodgersem. Nastal čas, kdy podle legendy nejčastější objednávka zákazníků v konzumech zněla: „Dejte mi libru másla, kopu vajec a nejnovější desku Jimmie Rodgerse.“

14. února 1928 nahrál Rodgers pro Victor dalších dvanáct titulů a najednou se všechno rozjelo. První tantiémy z prodeje mu sice vynesly pouhých 27 dolarů a 43 centů, ale během necelého půl roku přicházely na jeho konto 2000 dolarů každý měsíc. V době, kdy krachy nejproslulejších bank byly na denním pořádku a celou zemi proplétaly fronty nezaměstnaných, čekajících, co jim Salvation Army uvařila, měl Jimmie Rodgers v garáži nový Cadillac i Chrysler a šil u nejprominentnějších krejčích. Jen za kytaru dal 1500 a za 50  000 dolarů si nechal nedaleko texaského Kerrivillu postavit vilu „Blue Yodeler´s Paradise“.

The Blue Yodeler's Paradise

V dalších letech byl Jimmie Rodgers doslova v jednom kole. V srpnu 1928 byl největší atrakcí programu Earle Theater ve Washingtonu a jeho nové nahrávky vznikaly takřka po celých USA (1929 – Atlanta, , 1930 Los Angeles, 1931 – Lousiville, , 1932 – San Antonio, ale nejčastěji přímo v New Yorku). A to ve spolupráci se skutečnými esy své doby, jakými byli třeba Lani McIntyre & His Hawaiians, Calyton McMichen, jazzový kytarista Eddie Lang, nebo trumpetista Louis Armstrong  s pianistou Earl Hinesem („Blue Yodel No. 9“). Průběžně se připomínal i na předních místech hitparády. V roce 1928 to tady zpíval „In the jailhouse now“ (W. Matuška“To všechno odnes čas“), “The Brakeman´s Blues“ a „Blue Yodel No. 3“, 1929 „Waiting For A Train (M.Hoffmann & White Stars „Čekání na vlak“), 1930 „Blue Yodel No. 7“ a naposledy v březnu 1932 „Roll Along, Kentucky Moon“.

V srpnu 1932 při nahrávání v Camdenu už bylo zjevné, že jeho marný boj s tuberkulózou vstupuje do závěrečné fáze. Zrušil všechny koncerty a pokračoval pouze v pravidelném týdenním rozhlasovém programu v San Antoniu. V  lednu 1933 se jeho stav natolik zhoršil, že musel celý měsíc strávit v Baptistické nemocnici v Houstonu. Přes jednoznačné výstrahy lékařů se však rozhodl k dalšímu nahrávání, a v květnu 1933 odjel do New Yorku.

Při první frekvenci, 17. května, natočil hned na první pokus čtyři písničky, ale všem bylo jasné, že ho životní síly rychle opouštějí. Společnost Victor pro něho nechala přímo v nahrávacím studiu upravit speciální lůžko a po každém titulu na něm Rodgers uléhal a sbíral nové síly. Zkoušeli upravit mikrofon tak, aby mohl při zpěvu sedět, ale ani to nepomohlo, a další plánované frekvence se musely zrušit. Rodgers se objevil znovu a naposled v nahrávacím studiu 24. května. Režisér frekvence pozval dva studiové muzikanty – Johna Caliho a Tony Calicchia – a společně nahráli několik titulů, včetně „Mississippi Delta blues“.

Poslední píseň programu „Years Ago“ se Rodgers rozhodl nahrát ve stejném stylu, v jakém začínal. Pouze s vlastní kytarou, tak jako na samotném začátku své krátké, ale nezapomenutelné cesty. O dva dny později – 26.května 1933 – zemřel ve svém pokoji v Taft Hotelu v New Yorku.