Podobně jako mnohé jiné momenty předgramofonové životní pouti Jimmie Rodgerse, i motivace, která na začátku roku 1927 nasměrovala jeho cestu do Ashevillu v Severní Karolíně, dovoluje spoustu spekulací. Všichni se odvolávají na autentická Rodgersova sdělení, jenže ta jsou pokaždé jiná.

Jedni tvrdí, že tady chtěl najít vhodnou práci u železnice. Jiní tvrdí, že ho sem hnala utkvělá představa, že mu horský vzduch pomůže v jeho boji s tuberkulózou. Ovšem nejpravděpodobnějším důvodem je to, že právě v Severní Karolíně neměli tehdy zpěváci a nejrůznější string bandy o práci nouzi. Rodgers začínal v Ashevillu jako „special officer“ místní policie, ale když mu došlo, že tuhle funkci vlastně pouze pro něj vymyslel jeho místní přítel Fred Jones, dal okamžitě výpověď.

V únoru 1927 proniklo do éteru vysílání rádia WWNC, první rozhlasové stanice se sídlem v Ashevillu. A už 18. dubna ve 21:30 se v jejím vysílání objevil Jimmie Rodgers s hudební půlhodinkou, poskládanou většinou z písniček tehdejšího popu. Jeho první partner – Otis Kuykendall – ovšem ani zdaleka neodpovídal jeho představám. Ty do velké míry naplnila až trojice muzikantů z Bristolu v Tennessee, která se toulala po štacích amerického Jihu už od roku 1923 a podle neznámého klíče vystupovala někdy jako The Tenneva Ramblers (podle států TENNessee a VirginiA), jindy jako Grant Brothers & Their Music. Jimmie Rodgers se s tímhle typickým string bandem, který tvořili bratři Claude (kytara a zpěv) a Jack Grantovi (mandolína a banjo) s houslistou Jackem Piercem, potkal před časem na trhu v Johnson City v Tennessee a docela mu přišlo vhod, když se objevila v Nashvillu.

Není vlastně příliš důležité, že sem tyhle kluky přilákala především popularita Rodgersových rozhlasových půlhodinek.  Jisté je, že se rychle dohodli a v květnu 1927 společně poprvé hráli na WWNC jako The Jimmie Rodgers Entertainers. Úvodní nadšení ovšem rychle vyprchalo. Napřed se dozvěděli, že od rádia nedostanou žádný honorář – to, že je vysílají, je proslaví, a oni si nahrabou díky popularitě na candrbálech – a za tři týdny je vykopli s tím, že jejich muzika neodpovídá jejich hudebnímu formátu. (Tahle argumentace zavítala před pár lety i k nám a je snad tím jediným, co jsme z praxe US komerčních stanic převzali a důsledně uplatňujeme.)

Jimmie Rodgers a bratři Grantové

V červnu 1927 se Rodgers doslechl, že by se snad dalo splašit nějaké hraní v městě Marion v Severní Karolíně. Byla to sice kachna, ale cesta nebyla zase tak úplně zbytečná. Na místě se jim podařilo sehnat na celých šest týdnů stálé angažmá v nedalekém North Forku. Hrálo se v restauraci výhradně k obědu, všichni měli zadarmo ubytování i jídlo a 45 dolarů na hlavu týdně. Koncem července se Jimmie s houslistou Jackem Piercem rozjel do Bristolu, aby se pokusil usmlouvat s jeho strýcem cenu ojetiny, kterou nutně potřebovali k dalšímu cestování. Jindy nikoli ospalé, ale doslova chrápající městečko, je překvapilo mimořádnou čilostí. Kam zamířili, kam se podívali, všude naráželi na pobudy s kytarami, houslemi, nebo bendžem. Nedalo moc práce, aby zjistili, že je sem přilákala Victor Talking Machine Company při jednom ze svých pokusů objevit nové gramofonové hvězdy. Rychle se vrátili, naložili nástroje a v kompletní sestavě a v plné polní byli v úterý 3. srpna 1927 zpátky.

Později téhož dne je přijal zástupce firmy Ralph Peer. A protože už měl v té době leccos za sebou, nebylo pro něj nijak těžké poznat, že Jimmieho zpěv a kytara jsou ve všech směrech úplně někde jinde než to co předváděla zbylá trojka, kterou Rodgers při debatě nazýval zásadně „hillbilly ork“. Rozhodl, že sice ano, ale dohromady ne. Trojka bratrů Grantových pak kdesi po ulicích Bristolu vyhmátla bendžistu Claude Slagleho a společně s ním jako Tenneva Ramblers  nahrála vlastní variaci lidovky „In The Pines“ pod názvem „The Longest Train I Ever Saw“. 

Po obědě téhož dne – ve středu 4. srpna 1927 přesně ve 14:00 - nastoupil do improvizovaného studia v Bristolu osamocený Jimmie Rodgers s kytarou. Při svých vystoupeních v Ashevillu a v okolí skládal svůj repertoár ze současných pop šlágrů, ale pro první nahrávání ve svém životě si vybral dvě sentimentální country melodie. Lidovou ukolébavku z hornatého Jihu známou jako „Rock All Our Babies To Sleep“ ve vlastní úpravě jako „Sleep, Baby, Sleep“  a první písničku, kterou kdy sám napsal, „Soldier´s Sweetheart“. Složil ji už během 1. světové války na počest svého železničářského kámoše Sama Williamse, který zahynul ve Francii.

I když oba snímky označil Peer ve svém nahrávacím deníku jako „zkušební“, Jimmie Rodgers se k nim už nikdy ve studiu nevrátil a existují pouze v této jediné verzi. Zkušební byl tedy jen honorář 100 dolarů, který do jisté míry vyvažovala krátkodobá smlouva na exkluzivní využití těchto dvou písniček. Nebylo to moc, ale bylo to hned. A hlavně to znamenalo velkou naději. Rodgers se proto spakoval a odjel s manželkou i dcerou do Washingtonu dobrým zprávám naproti. Sehnal si pár hraní v periferijních kavárnách i kinech, manželka našla zaměstnání v čajovně Happiness a netrpělivě vyhlíželi pošťáka.

Obě nahrávky vyšly 7. října 1927 pod katalogovým číslem Victor 20864 a na Silvestra téhož roku tahle deska vyletěla do první desítky americké pop hitparády. Jenže očekávaná zpráva od Peera a hlavně peníze ne a ne přijít. V listopadu už to Rodgerse přestalo bavit a zamířil do New Yorku zjistit, kolik jeho desek prodali, a vyrazit z firmy slíbené tantiémy.