Trampská kapela Smolaři v letech 1945-48

Vzpomínka na Františka Procházku z českobudějovických Smolařů       

Třináctého ledna tohoto roku by František Procházka, zakladatel legendárních českobudějovických  Smolařů, oslavil ze všech stran kulatou devadesátku. Bohužel se toho nedožil - jeho životní pouť skončila před více než třemi roky. Nicméně je to příležitost si tohoto muzikanta, zpěváka, skladatele a také výtvarníka alespoň ve stručnosti připomenout. Tím spíše, že díky jeho skromnosti se o něm toho zase příliš neví.

Jak již bylo řečeno, byl zakládajícím členem populární trampské kapely Smolaři, které náleží zatím nepřekonané prvenství mezi neprofesionálními uskupeními tohoto žánru. Vydržela totiž na veřejné scéně 52 let! A to do téhle úctyhodné časové výdrže nepočítám následná nahodilá hraní pro kamarády či pravidelné úterní sleziny v bytě Procházkových, které pak pokračovaly i po Františkově smrti, díky nesmírné obětavosti jeho ženy Marie.

Původní název skupiny založené ve válečném roce 1942 byl Učňovská besídka a posléze pak Šťastná třináctka. Proč třináctka nevím, protože zakládající členové byli čtyři – kromě Františka ještě Míra Ryklík, Béďa Sedlák, Karel Karč - a po roce se přidal ještě jedinečný Zdeněk Pipín Krátký. Vystupovali v tehdejším Metropolu na českobudějovické Pražské třídě, na Rychtě, také pro firmy, jako byly Zátkovy mlýny nebo Baťa.

Smolaři v roce 1942

V repertoáru, postaveném především na vokálech a doprovodných kytarách, převládaly písničky z Františkovy tvůrčí dílny, inspirované zejména jihočeskou přírodou, magickým kouzlem táborových ohňů a kamarádské soudržnosti. Však také patřili neodlučně k zelenému trampskému společenství, a to i poté, kdy stany vyměnili za jednoduché chaty. Skončila válka a do té doby Smolaři datují i další svoji prioritu – byli totiž první, kdo zpíval naživo ve vysílání Jihočeského rozhlasu – tehdy ještě z budovy budějovické radnice. V žíznivém roce 1947 pak nahráli v rozhlasovém studiu spoustu dalších písniček, přivezli si z celostátní soutěže trampských skupin v Praze první cenu, a tu obhájili i rok poté.

Koncem 50.let, už pod záštitou Klubu strojařů, přichází smolařská éra satirických písniček, v nichž František osvědčil nejen svou textařskou zdatnost, ale i smysl pro humor a nadsázku. Z těchto roků pochází další várka rozhlasových nahrávek, z nichž se staly doslova hity. A vznikla i první smolařská deska. Ale ani tehdy nebyly růže bez trní a Františkovy písničky nejednou poznamenala červená tužka ostražitého cenzora. Přesto se jméno Smolařů objevuje po celé republice – na Kmochových slavnostech v Kolíně, při oslavách rozhlasu a televize v Technickém muzeu v Praze, při zahajování Filmových festivalů v českobudějovickém letním kině nebo při vánočních programech pro vojáky. Vystupovali po boku takových hvězd, jako byli Yvetta Simonová, Milan Chladil, orchestry Karla Vlacha a Gustava Broma, komická dvojka Šašek-Vostřel či nezapomenutelný Jarda Štercl, který pak jejich pořady konferoval.

Smolaři 1996

Kabaretní etapa se díky Františkově neúnavné Múze protáhla přes šedesátá léta až do let sedmdesátých. V té době ke Smolařům přichází Zdeněk Valut – Mogul a Marta Hrkalová- Semrádová, která se v 90.letech ke skupině zase vrátila a zůstala de facto až dodnes.

Kapelou krátce prošli také klavírista Karel Velach, Míra Vrzal, banjista Jirka Chmelík či zpěvačka Jiřina Bubleová. Pak se právoplatnými Smolaři stávají kytaristé Josef Klabouch, Ivan Štefl a umělecký šéf Dalibor Kubíček, který má na kontě řadu skvělých smolařských aranžmá. Opětně vstupuje do hry rozhlas a dokonce i televize.

V polovině 70.let si Smolaři dávají oddechový čas, i když pro své potěšení hrají dál. Už ale v letech osmdesátých se znovu vracejí na scénu zásluhou trpělivého organizátora Karla Kaymana Jakeše. Opět se roztáčí kolotoč vystoupení, nahrávání, Smolaři se prezentují i na mimobudějovických pódiích, dokonce v pražské Lucerně. Smolařskou sestavu oživil kytarista Jirka Böhm a basa Aloise Neumanna. Pevným bodem skupiny však zůstává až do své smrti František Procházka.

František Procházka

Jeho život ovšem patřil nejen muzice, trampingu a myslivosti. Byl také skvělý výtvarník, což byla vlastně jeho profese ve studiu propagace světoznámého Koh-i-nooru. Z jeho rukou  vycházela mimo jiné i řada zajímavých uměleckých předmětů, jimiž obdarovával své přátele, kterým – stejně jako svým zálibám – zůstával věrný celý život. S manželkou Marií vychovali dva syny – Františka a Radomila – a těšili se i ze svých úspěšných vnoučat.

Františkovy písničky však neodešly s ním, žijí dál svůj svébytný život. Setkáváme se s nimi v repertoáru různých kapel i jednotlivců, zaznívají na rozhlasových vlnách, na pódiích, na trampských ohních i na celosvětovém trampském potlachu. Protože však František nikdy tato svá hudební dílka nezaregistroval u OSA, není výjimkou, že při jejich prezentaci nezřídka  slyšíme, že jejich autor je neznámý. Možná ale, že právě to František chtěl – aby jeho písničky zlidověly natolik, aby patřily všem...

Foto: archiv Hanky Hosnedlové