Zleva Pepa Blažejovský a Jaroslav Čvančara

Josef Blažejovský, narozen 9.9. 1949, kytarista, zpěvák, skladatel, aranžér. Milovník života a milovník žen. Odešel 22. prosince 2004, právě před deseti lety. Před časem jsme na něho zavzpomínali s kapelníkem Taxmenů Jaroslavem Čvančarou. A pak přišel tento e-mail, vlastně osobní dopis, v němž Jarda na Pepu Blažejovského vzpomíná (pozn. red.).

„Kdyby ses mě zeptal, jaký vlastně byl Pepa, asi bych chvíli přemýšlel. Co se týče muziky, poznal jsem ho jako nekompromisního hudebního poctivce a dříče. Jako charismatického muzikanta, plného elánu, šťastně se houpajícího v korunách hudební harmonie, člověka nadaného, hýřícího hudebními myšlenkami. Absolutně milujícího Beatles. Uměl skvěle všechny jejich písničky. Bohužel, John Lennon a Paul McCartney se nikdy nedozvěděli, že v Praze na Žižkově mají ještě pátého člena Beatles... Bítlsák Pepa, užívající život plnými doušky, až dětinsky, jak Mozart v Amadeovi se chechtající vlastním vtipům, iniciátor různých taškařic – pochopitelně na účet druhých.

Pepa Blažejovský v roce 1977

Poznal jsem ho i z jiné stránky – například jako schopného fotbalistu či přesvědčeného vegetariána, znalce kaktusů, nebo jako náruživého filatelistu – odborníka na britský Commonwealth, co každou neděli dopoledne chodíval po filatelistických burzách, a v letních měsících na přehradu do Hostivaře odpočinout si od ruchu velkoměsta. S Pepou se dalo diskutovat téměř na jakékoliv téma-  o politice, historii, kultuře… Kdysi jsme oba byli přímo nadchnuti knížkou Egypťan Sinuhet od spisovatele Mika Waltariho. Některé úryvky a sarkasmy z této půvabné knížky jsme s pak oblibou citovali…

Jeho otec byl skutečně ladič pian, sám hudebně nadaný, a mladýho Pepu motivoval, aby navštěvoval Lidovou školu umění. Nejprve muziku začal provozovat s beatovou skupinou The Symfonic a krátce před odchodem na vojnu byl členem skupiny Markýz John. V Prachaticích, na vojně v letech 1968-70, jsem se s Pepou seznámil a posléze ho přemluvil, aby hrál ve skupině Stonewall Jackson. Pravděpodobně proto, že jsme díky Pepovi měli i jisté úspěchy, hlavně u publika něžného pohlaví, měli jsme i častější možnosti přecházet od něžných slov k něžným skutkům… Kapela nám vydržela až do odchodu do civilu.

1969 - Stonewall Jackson. Na vojně, ale v civilu.

Taxmeni vznikli ve středu 14. října 1970, kdy se po našem návratu z vojny v Podskalské ulici v Praze 1 (v bytě našeho prvního kontrabasisty Miloše Petráka), uskutečnila první schůzka kapely. Dumali jsme také o vhodném názvu skupiny. Ale kromě volovin, jako například Sklerotik Boys, nás nic kloudného nenapadlo. Pepa pak navrhl jméno Taxman (Výběrčí daní – celník) podle písničky od Beatles. Byly námitky, že výběrčí daní nemá nikdo na světě rád, ale my jsme si to nakonec zdůvodnili, že nebudeme lidem BRÁT, ale DÁVAT! Tak vznikl název, ze kterého později ještě vznikl malou úpravou počeštělý nesmysl Taxmeni.

Naše první veřejné vystoupení se uskutečnilo 11. února 1971 ve smíchovském Domě kultury pracujících v kovoprůmyslu. Greenhorns tu měli svůj pravidelný Saloon. Petr Novotný nás pozval na jeviště, jako zcela začínající kapelu. My pak vtrhli na jeviště jako hotový uragán! Spustili  jsme instrumentálku Kopec bot. Sóla Miloše a Pepy, na svou dobu nevídaná, zvedala posluchače doslova ze sedadel.

Jednou nás Pepa překvapil zprávou, že pro kapelu zajistil měsíční pobyt v prostoru bývalé YMCA v mezinárodním srubovém táboře mládeže v Soběšíně. Ubytování a strava zdarma a ještě dostaneme na den celou desetikačku, když budeme každý večer hrát v jídelně a vítat přijíždějící cizince. V Soběšíně jsme zažili různé story. Třeba jsme s Pepou, Bandaskou a Bolestínem machrovali před pohlednými Alžířankami s loďkou tak dlouho, až jsme se pod jezem Sázavy málem utopili.

Soběšín 1971 - Pepa třetí zleva s kytarou

V Soběšíně se děly věci! Jedna příhoda za všechny: v táboře byl očekáván příjezd skupiny sovětských mládežníků. Někteří z nás si navlékli kostýmy - něco jako bílé pláště - abychom Rusy „přivítali“ coby údajná celní a zdravotní komise. Starý rezavý sud byl naplněn vodou a právě dorazivší důvěřiví komsomolci vyzváni, aby si v něm každý opláchl ruce. Že v táboře vypukl mor! Horší bylo, že recesi vzali tak vážně, že jsme už sami nevěděli, jak divadlo ukončit. V jednom okamžiku nám začali podávat svá zavazadla k proclení. Konečně přišly na řadu naše hudební nástroje a bystřejší ze Sovětů pochopili a obličeje se postupně rozzářily. Ještě jsme navrhovali osobní prohlídku sovětských dívek, ale to kvůli zupáckému politrukovi neprošlo. Odkudsi se objevila láhev vodky. Nepřející politruk, jako záminku zkomolil slovo burlaky s naší písničkou Buráky. A před užaslým vedením tábora komisně vykřikoval: „Jsou to provokatéři! Továrišči, pasmatrítě! Právě zpívali píseň, ve které hnusně oslavovali burlaky a přežitý carský režim!“ Následovala jeho oficiální stížnost. Vedoucí tábora, náhodou kámoš Lubomíra Štrougala, naštěstí hned poznali, že ruskej politruk je prostě blbec, a tak z toho nic nebylo.

V roce 1972, na 1. country festivalu v Jablonci nad Nisou, který jsme kupodivu vyhráli, Pepa získal titul nejlepšího kytaristy. Tehdy mělo značnou váhu vyhrát Portu – celostátní finále trampské a country hudby. Podařilo se nám to v roce 1974 ve Svitavách.

Stonewall Jackson na Portě 70

Husákův normalizační systém zasáhl i českou hudební scénu. Na téma přehrávky bychom mohli hovořit donekonečna. Podobně jako Rangers-Plavci, Greenhorns- Zelenáči, Bluegrass Hoppers-Fešáci byli jsme přejmenováni na Krajánky.  Domnívali jsme se, že umanévrujeme nemanévrovatelné. Neumanévrovali! A tak jsme v roce 1979 úplně skončili. Přitom nabídek kšeftů jsme měli jako nikdy předtím! Kromě výročního koncertu Na Petynce a příležitostného natáčení ve studiích, jsme neexistovali. Našim posledním počinem byla LP deska Z pastvin velkoměsta.

Taxmeny jsem dal znovu dohromady až ve druhé polovině osmdesátých let. Pepa už v té době dávno účinkoval s Tonym Linhartem v jeho Pacifiku. I když jsme se v té době tolik nestýkali, jako v dobách společného hraní, přece jen jsme občas u piva pomluvili kamarády. Jednou Pepa nostalgicky prohodil: „svět je obrácenej na ruby. Já, starej bigbíťák, teď hraju trempiádu a ty, starej čundrák, hraješ bigbít“, čímž myslel rockový vývoj Taxmenů. Několikrát si s námi zahostoval a nahrál dokonce i cédéčko Zlatá éra. Spolu s Tony Linhartem složil pro nás skladbu Ve jménu Sv. Marie Svatohostýnské. Vyšla na CD Calamity Jane 4 – Rytíři oblak. Text vzdává čest čs. letcům, padlých za druhé světové války. Nejsem sám, kdo právě tuto píseň považoval za jakýsi nadčasový Pepův epitaf.

V posledním období jeho života jsme se začali scházet častěji, opět za přítomnosti Bandasky, Vládi Vodvářky, Honzy Sailera. To bylo v době, kdy objevil nadějného zpěváka Dana Koredu. Pepa začal snít o tom, že dáme dohromady staré Taxmeny, jen tak pro radost, Byli jsme nadšeni jako kluci, jako za starých časů.

Pepa Blažejovský s Vráťou Vyskočilem

A pak přišla ta nevýslovně smutná zprávu o Pepově odchodu. Každoročně se u jeho hrobu scházíme. Pepa leží jen pár kroků od Gottwalda a jeho party. Možná jim o půlnoci zpívá a hraje na kytaru. Pokud ano, fakt by mě zajímalo, co těm hajzlům hraje!“

22. 12. 2013. Tradiční setkání Taxmenů, Pacifiku a příznivců u Pepova hrobu 

Foto: archiv Jaroslava Čvančary