Mnozí tvrdí, že byl bytostným americkým vyprávěčem, jiní ho považují za otce americké country hudby. A když se zaposlouchají do jeho nahrávek, nemůže jedněm ani druhým uniknout, jak dokonale přirozeně prochází celý jeho repertoár napříč všemi kategoriemi populární hudby své doby. Díky tomu se všichni společně a nad očekávání jednotně shodují, že byl jedním z prvních v elitní skupině interpretů, jejichž kompilační talent povýšil gramofonovou desku na nejrozšířenější formu domácí zábavy.

Žádná teorie zázraků, ale pouhopouhé spojení faktů, které měl každý před sebou jako na dlani: stačí si jen uvědomit, že v gramofonové produkci začínal být v druhé polovině 20. let minulého století doslova mimořádný binec. A když se přidá pár kapek logiky, napadne snad každého, že se prostě musel objevit někdo, kdo v tom udělá pořádek. Někdo, u koho dojde, dokonce nejspíš aniž se o to bůhvíjak snaží a navíc se o to nijak mimořádně nezaslouží, k naprosto přirozenému a navíc nejlíbeznějšímu propojení všech existujících hudebních forem od lidovky přes jazz až ke kovbojským halekačkám.

Někdo, kdo vyšlape první cestičku a připraví tak svět na Franka Sinatru, Elvise Presleyho, nebo Johnny Cashe. A on tady skutečně byl. Nenápadný, a vlastně ve všech směrech všechno možné, jen ne hvězda. Podobných byly desítky, možná stovky. Ale ve chvíli, kdy se krájel chleba, byl prostě včas na pravém místě. Ve středu 4. srpna 1927 krátce po poledni zamířil ze stínu hotelu ve virginské části městečka Bristol přes sluncem rozpálenou State Street do budovy na hranicích Tennessee na svoji první gramofonovou frekvenci. Ani  v nejmenším netušil, že za pár hodin bude hlavním aktérem začátku nové éry populární hudby. Mnohem víc ho trápily pochyby, jestli dostane vůbec nějaký honorář, a neodbytná jistota, že na tomhle světě nemá moc času.

Ve velice  krátkém období pouhých šesti let (1927–1933) dokázal subtilní a ve všech směrech neduživý Jimmie Rodgers, kterého k tehdy tak nejisté pouti potulného zpěváka vyhnala od milovaných lokomotiv, kolejí a pražců tuberkulóza, prodat na 20 milionů desek. Podstatně víc než jiný tenor té doby, operní hvězda Enrico Caruso.

James Charles Rodgers (8.9.1897–26.5.1933) se narodil v městečku Meridian ve státě Mississippi jako nejmladší ze tří synů předáka údržbářů trati železniční společnosti „Mobile & Ohio Railroad“ Aarona W. Rodgerse. Od čtyř let, kdy mu zemřela matka, se vytrvale přesouval po okruhu nejbližších příbuzných po jižních částech států Alabama a Mississippi, aby se nakonec přece jen vrátil ke svému otci do Meridianu. Jak vzpomíná ve své autobiografii jeho pozdější manželka Carrie, vrátil se s naprosto jasným názorem, který modeloval všechny ostatní roky jeho života. Že pevné zdraví a dobrá tělesná kondice jsou základním předpokladem úspěchu a největší dřinu nejsnadněji udolá muzika.

Už ve dvanácti letech vyhrál v Meridianu soutěž amatérských zpěváků (zpíval tehdy velice populární písničky „Bill Bailey“ a „Steamboat Bill“) a hned se pokusil dobýt svět s vlastním koncertním programem. Poprvé ho otec přistihl, když sešíval na stanovou plachtu prostěradla, která ukradl švagrové, a podruhé byl táta ještě rychlejší a při vysvětlování zřejmě mnohem důraznější.

Záhy poté co Jimmie definitivně a nenávratně opustil školní lavice, přitáhl si ho otec jako asistenta ve své pracovní četě. Tedy jako děvečku pro všechno. V roce 1911 se díky přímluvě svého staršího bratra Waltera stal vlakovým brzdařem společnosti Northeastern Railroad na trase New Orleans – Meridian. Tak začalo jeho čtrnáctileté putování závojem jisker a štiplavým kouřem, dlouhými dny mezi kolejemi a pražci, od výpravčích k průvodčím, topičům a mašinfírům, při němž vystřídal snad všechny pomocné profese. Byla to léta tvrdé dřiny i velkého poznávání, pouze na začátku dvacátých let provoněná vystupováním s amatérským combem při nejrůznějších oslavách v okolí Meridianu. Jimmie střídal doprovodnou kytarou s bendžem, ale nikdy nezpíval.

V 27 letech onemocněl tuberkulózou a musel svůj nádherný svět lokomotiv opustit. Zákeřná nemoc jej však na druhé straně vlastně přiměla, aby se vrátil ke své prapůvodní lásce. V roce 1925 hrál na bendžo v zájezdovém „medicine show“ a na pódiu, zejména ve státech Kentucky a Tennessee, se objevoval výhradně se začerněným obličejem. Pak se pokusil realizovat vlastní projekt s havajskou karnevalovou skupinou. Všechno rychle skončilo, když mu vichřice odnesla stan. A tak se Rodgers, ať chtěl nebo nechtěl, vrátil na železnici.

Téměř rok jezdil jako brzdař společnosti Florida East Coast Railroad po východním pobřeží Floridy, ale namáhavá práce a zřejmě i vlhké přímořské klima stále zhoršovaly jeho zdravotní stav. Proto přesídlil do Tucsonu v Arizoně, pak do San Antonia a svoji železniční pouť ukončil jako výhybkář společnosti South Pacific v texaském Galvestonu. Odtud se koncem roku 1926, unavený, zesláblý a nemocnější než kdy dřív, vrátil za svou rodinou do Meridianu.