Moderátoři Martina Jandová a Miloš Skalka

Za jednu z nejzajímavějších pražských kulturních událostí lze označit říjnový křest knihy s poetickým názvem Básník na pěti linkách, který byl zároveň i půvabnou hudební vzpomínkou na textaře Pavla Vrbu. Vlastně se dá říci, že kniha a její uvedení na veřejnost v útulném prostředí Klubu Lávka byly jen o půl roku opožděnými dárky k Pavlovým zářijovým nedožitým 76. narozeninám.

Autorkami této skutečně excelentní publikace, kterou vydalo nakladatelství Slovart, jsou vedle Pavlovy manželky Marie, řečené Bystré, další dvě dámy – Jana Černá a Věra Sluková-Marková. A protože je to kniha věnovaná populárnímu textaři, nechybí v ní samozřejmě ani písničkové texty. Ty velice pečlivě vybral Miloš Skalka, který také společně s Martinou Jandovou provázel mluveným slovem celý večer zadaný nové knize a také příjemné připomínce Pavlovy tvorby. A ta byla, jak zjistíte i pouhým letmým náhledem do stránek, víc než bohatá. Jen výčet diskografie, který připravila Jana Helgová, zabírá v knize pětapadesát stránek.

Trojice autorek s moderátorkou. Zleva Jana Černá, Martina Jandová, Věra Sluková-Marková a Marie Vrbová.

Pavel Vrba napsal za svůj život přes dva tisíce písňových textů v podstatě pro celou přední frontu českých interpretů pop-music. Pro některé složil třeba jen jediný text, ale se zhruba pětatřiceti zpěváky spolupracoval dlouhodobě a stali se z nich i jeho osobní přátelé, včetně Karla Gotta a Lucie Bílé. Mnozí z nich by ještě dnes stáli o některou z textací, které zůstaly v Pavlově pozůstalosti a nebyly zatím použity.

Čtveřice kmotrů – Petr Janda, Lešek Semelka, Petra Janů a Leona Machálková –  ke kterým se přidal i Jiří Škorpík a Brňák Oldřich Veselý pak zazpívali knize na cestu ke čtenářům známé písničky s Pavlovými slovy. Nezvratitelným důkazem, že Pavel Vrba byl nejen textař, ale také (a možná především) básník, bylo vystoupení Michala Pavlaty z Činoherního klubu. Skvěle zarecitovaný text notoricky známé Vrbovy Dámy při těle sklidil opravdovou bouři uznalého potlesku. Dlouho do noci se potom při dobrém jídle a pití z bohatém rautu probíraly nejen Pavlovy písně, ale i mnohé historky z jeho rozevlátého košatého života. Všichni z odhadem téměř dvou stovek přítomných totiž měli k poetickému bohémovi nějakou osobní vazbu.

Leona Machálková

Lešek Semelka

Michal Pavlata

Tyto vazby, které se vytvářely a utvrzovaly v průběhu mnoha let, se začínaly rodit už někdy v době raného mládí. Studoval na vyšší průmyslové škole a okusil si i studia na Matematicko-fyzikální fakultě UK, dokonce na FAMU a pražské technice. A kupodivu technického rázu bylo i jeho první zaměstnání coby projektanta ve Výzkumném ústavu obráběcích strojů. Ovšem už jako dítě chodil, jak se říkávalo, do houslí, které později vyměnil za kytaru a klarinet. To zúročil pak na začátku 60.let v rockové skupině Sputnici. V roce 1966 si odvážně troufl jít na „volnou nohu“ a k pevnému zaměstnaneckému poměru se vrátil jen na krátkou dobu začátkem 90. let jako dramaturg Hudebního divadla v Karlíně.

Prvním Pavlovým textem, který se ocitl na desce, byla písnička Mám ráda cestu lesní v podání Heleny Vondráčkové. A prvním autorským albem potom Zrnko písku s Leškem Semelkou a skupinou Bohemia. Pak už geometrickou řadou přibývaly další a další nahrané písně – až jich bylo přes třináct set. K úspěšné řadě se přidala také různá ocenění - Děčínské kotvy, Bratislavské lyry a také výroční cena Českého hudebního fondu z roku 1991 za textovou tvorbu. Hodně spolupracoval s brněnskými Synkopami a od 80. let pak s legendární kapelou Olympic, pro kterou napsal kolem půl stovky textů, jak na křtu několikrát zmínil i frontman Petr Janda.

Petra Janů a Petr Janda

Jiří Škorpík

Oldřich Veselý

A když už jsme u šíře Pavlova tvůrčího záběru, nesmíme zapomenout ani na muzikály – ten úplně první se jmenoval Dospěláci můžou všechno a nesl datum roku 1969, ten poslední o Marii Antoinettě byl uveden až po jeho smrti a je stále ještě na repertoáru. Vynechat nelze ani podíl na divadelních hrách jako byl Slaměný klobouk, Zahraj to znovu, Same, nebo Povečeříme v posteli. Také pražská Viola hostila Pavlovy verše třeba v podobě poémy Můj Ahasver v roce 1976, nebo o deset let později  s titulem Mizející Praha.

Svou stopu zanechal Pavel Vrba rovněž v knižní produkci – za všechny jmenujme již zmiňovaný titul Můj Ahasver nebo A prošlo to 60 + 6 andělů, roztomilou Medvědí knížku pro Kapku naděje či knihu Charlotta, věnovanou jeho milované psí společnici.                    

Ještě se ale na chvilku vrátím k obsahu aktuální, křtěné knihy, velice zdařile vyvedené i po grafické stránce. Jejím hlavním záměrem, jak říká Marie Vrbová hned v úvodu, je přiblížit Pavla i po jiné stránce a uplatnit to, co někdy někde vyprávěl, poznamenával, připomínal, tvrdil, prezentoval v soukromých hovorech nebo novinových článcích.  

A právě tyto myšlenky a vzpomínky posloužily autorskému triu coby podklad pro formu rozhovoru Marie, Jany a Věry s dnes již nepřítomným Pavlem a pro zakotvení některých jeho citací v tematických souvislostech. A musím přiznat, že se to čte skutečně velice dobře. Kromě desítek dokumentárních černobílých fotografií, několika básní a spousty textů najdete v knize ještě něco navíc, a to je vložené CD s nahrávkou dvacítky Pavlových písniček a DVD s medailonem Můj Ahasver. Unikátní na tom je, že jak audio, tak video nahrávka jsou na jednom disku – každá z jedné strany. Údajně je to poprvé na české půdě, kdy byl tento duál použit. Nesporně pro čtenáře bonus víc než úžasný...

Marie Vrbová, manželem řečená Bystrá

Foto Zuzana Heřmanová