(Dokončení)

Kdysi se tvrdilo Co Čech, to muzikant. V současnosti by se nechalo klidně říci Co Čech, to básník a spisovatel, vždyť vychází téměř šest stovek nových básnických sbírek ročně.

Jistě, připočtěte k tomu ještě stovky  básní na internetových literárních serverech a poezii jako nedílnou součást mnoha blogů – a tady to jde do tisíců! Problém je  jinde: existuje jen málo nakladatelů, myslím   tak dvě-tři desítky, kteří  básnické sbírky nechávají odborně lektorovat  a následně  s autorem pracují na jejich konečné podobě.

Jinak si každý  ovšem může své slovní  produkty  vydávat nákladem vlastním, ať jsou jakékoli kvality. Najde se i řada ochotných překupníků, kteří založili své  podnikání  právě na tom, že za příslušný obnos –a  jde o sumy řádově desetitisícové ! – vydají případnému zájemci  cokoli jim nabídne,  ano i na křídovém papíru a  třeba se zlatou ořízkou, je-li autoru libo! Pro  potencionální grafomany tedy skutečný ráj, však se v něm   také rychle zabydlili  – to jsou ony stovky titulů často jen sebraných  rýmovaček, pravda,  často dobře myšlených, ale s literárním kontextem  naprosto  neslučitelných…  Ale pořád to není zas  tak zlé, jak to na první pohled s těmi ročními  šesti stovkami vypadá:  kdyby těch dobrých  byla jenom stovka , což je  tak kolem patnácti procent,  těch zbývajících  500 neumětelů  a  grafomanů není na desetimilionový národ zas tak  nebezpečné  skóre.

Poezie je solí země, každého rodného jazyka, solí s drsnými krystaly, zároveň s hojivými účinky. Nebo se mýlím?
Ano, je tomu tak – v metaforách nejdůkladněji  poznáte, jak se   jazyk dokáže  rozestkvít i kolik toho  jeho prostřednictvím  dosud  nebylo  vyjeveno…!  Všecky velké dějinné chvíle tohoto národa byly tak  či onak provázeny poezií, pravda, v 89. to byly spíš texty písní, ostatně Karel Kryl dokázal obé spojit v neopakovatelné poloze… A právě  v nich bylo tolik hojivého, že to prosakuje až do dneška.

A pak je tu ovšem to, co nazval Josef Palivec „ poezií stále budoucí“, štafeta básnických skvostů, kterou  si předávají generace. A  ta vyběhla  někde v šerém  dávnověku ze stránek prvních českých  kronik, legend a písní..…

Existuje někde ve světě krajina, jež vás odjakživa lákala a přitahovala více než jiné?
Jezdívám každý rok koncem léta do Kutné Hory, za Ortenem, jak říkám, procházím se městem a cítím, že nelze postihnout pravou chuť jeho básní  bez takového obnovovaného  posvěcení … Na Sever Čech se dostanu zřídkakdy, krajiny Mostecka jsem  si odnesl v podobě  ještě nezdemolovaného Mostu a jsou pro mne jakousi  svatyní tichého zadostiučinění, že  jsem v jejich kulisách nežil nadarmo…

Procestoval jsem ze světa dost – i když z  hranic totality šlo tak těžko vybřednout… V polovině 90.let jsem si splnil sen a na  řadu týdnů  odjel  na Nový Zéland a do Sydney, dokonce jsem odtud mohl z krajanského rádia odvysílat nekrolog za  Michala Tučného. V různých dobách  objevoval jsem pro sebe několikrát Paříž, Londýn a Liverpool, pak ovšem také Moskvu, pro mne  především  kulisu   Bulgakových románů, Babelovu Oděsu , podivně rusko-neruský  Kyjev.. Nesčetněkrát Žitavu, město, které jsem si zamiloval pro  zvláštní melancholickou náladu hlavně v adventních týdnech,  ta mi za dlouhých totalitních let  suplovala podobu ciziny, z níž se člověk vrací domů…

Upsal jsem se poezii Václava Hraběte – a ta přímo předurčuje Prahu jako město nejmilovanější,  dějiště prvních i celoživotních  lásek, město  kostelních věží, které se podobají prstům našich milovaných … Po ní asi už nic nedokáže silněji  přitáhnout…

Je česká poezie ve světové literatuře Popelkou nebo má v ní své pevné a nezaměnitelné postavení?

Je především limitována potencí překladové produkce, je škoda, že pořád volně leží  básníci, jimž se literární  tlumočníci vyhýbají… Myslím, že  Hrabě by si už zasloužil anglickou či ruskou tvář nejen svých básní, ale i  prózy Horečka… Stejně tak ale i  Hrubínova Jobova noc  nebo Zahradníček v nějakém hutném výběru… Máme právě v něm básníka- mučedníka, jeho hořce  jímavý  Dům  Strach  je   jedno z nejsilnějších básnických svědectví  evropské, ba myslím že světové poezie!  Každé svoje  zahradníčkovské představení zahajuji hromadnou kontemplativní četbou jeho  básně Samovazba…

Všechna tato jména – a mohl bych k nim přiřadit další -  překračují  pouhý český kontext, jsou spojena s dějinami světa tak , jak si je pro sebe dokáže  formulovat každá nová generace…

Kdybyste měl tu možnost a směl obdarovat své čtenáře a posluchače, co byste jim nabídl?

Pozval bych je  pochopitelně na nějaké svoje představení, data najdou na mých stránkách – www.mirek-kovarik.kama.cz nebo k poslechu aspoň jednoho Zeleného peří v rozhlasové podobě. A to mohu učinit  bez rozpaků ihned: dnes se internetová gramotnost považuje za samozřejmost, tak si prosím račte  vykliknout  na vyhledávači dvě adresy, které vás  tam na dlouhé hodiny  mohou zavést. I když od letošního února zmizely bohužel oba pořady  z rozhlasového repertoárového rejstříku, ve zvukovém  archívu  objevíte jak Zelené peří, týdeník mladé poezie, tak i literární čtvrtletník Poetické nokturno, mnou po více než tucet let láskyplně naplňovaný čas  před sváteční půlnocí.

Zelené peří :
http://www.rozhlas.cz/radionaprani/archiv/?p_po=2059

A  zde link na Poetické nokturno :
http://www.rozhlas.cz/radionaprani/archiv/?p_po=1941

V České televizi běží zajímavý pořad Třináctá komnata. Projde jejími dveřmi během svého života každý člověk? Nebo se mnozí zaleknou a zůstanou stát v předpokoji?

Pokud vím, ten pořad je založen na postupném odkrývání nějakého životního tajemství, sám jsem nedávno takto asistoval při jednom jeho vydání – Mike Perry, s nímž mne spojuje  jevištní partnerství v našem společném klubovém literárně-písničkovém  pořadu, v něm před  očima diváků postupně odhalil svou „pravou tvář“:  v padesáti letech se rozhodl k proměně těla ženy v mužské, ostatně napsal o tom celý román Klec pro majáky, v němž se i já  mihnu  jako epizodní postava Poeta Mirek. Nikdy nezapomenu na  náš koncert v sále kulturního domu Vltavská /pár desítek metrů nad ním je kostel sv. Antonína, v jehož kapli jsem byl pokřtěn!/, kdy jsem ho do poloviny představení uváděl ještě pod dívčím jménem, abych potom po prvé vyslal do světa jeho nové jméno Mike Perry, to už v něm kolovalo několik testosteronových dávek…  Moje 13.komnata? Otevírám ji!  Jsou to představení nebo někdy jen přednes jednoho textu, v němž lze   do ní nahlédnout … Nejde o konkrétní báseň, spíš o stav, v němž je interpretována. Měl-li Mike odvahu k oné zásadní proměně těla, po níž volala  jeho duše, mám někdy touhu vzdáleně srovnatelnou, i když v jiné poloze -  být víc nežli sebou  Máchou, Ortenem, Hrabětem, jedním z oněch “ posedlých  geniálních vandráků“, jak on říká … A někdy se to snad i daří… Prosím, vstupte…!

Jaký literární a lidský sen byste si chtěl ještě splnit?

Odpovím trochu oklikou –  vzpomínkou  na  den, kdy se splnil sen jednomu z mých nejbližších přátel:  Pavel Dostál měsíc před svou smrtí v létě 2005 uspořádal na nádvoří Nosticova paláce,  sídla  ministerstva kultury, setkání členů malých scének z šedesátých let. Sám  jako principál  divadla DEX v Olomouci byl jednou z jejich nepřehlédnutelných osobností.  Projekt zajisté podnětný a po měsíce  pečlivě připravovaný, navíc podnícený vydáním monografie Pódia z krabičky, rovněž pod Pavlovou  patronací. Aparát ministerstva  při shánění adres  téměř  detektivně zapracoval a obeslal desítky  žijících členů oněch dneska už   bájných společenství včetně slavných protagonistů z profesionálních scén, příkladně  Václava Havla i Jiřího Suchého. Pamatuju ten den – poslední úterý v červnu, odpoledne, nádherně  letní se vším všudy. Ubíral  jsem se  tam od Malostranského náměstí, a jak se  blížím   k místu setkání, potkávám ty, z nichž většinu jsem dobrých třicet- čtyřicet let neviděl.  Dívali jsme si do tváří, pak   následovala  věta vyslovená snad tisíckrát za ono odpoledne  -  Jsi to ty? A – to řeknu s nadsázkou – měl jsem dojem, že se mezi nás zamíchalo i pár mrtvých kolegů a kolegyň; my je tam totiž tušili a vnímali, že tam s námi pobývají,  vždyť zněla jejich slova, zpívaly se jejich písničky. Tam jsme  si to mnozí  znovu potvrdili,   jak moc jsou naše životy v šedesátých letech zakořeněné. Málokterá generace měla štěstí na takový spojující fenomén, vezměte si třeba ty ze sedmdesátých let – co měli ti? Undergroundovou subkulturu žijící  vlastním více méně utajeným životem.

Trvala nám  ta blaženost tenkrát  až do večera — na pódiu  se vystřídali skoro všichni…Smutná pointa toho odpoledne?  Z nádvoří Nosticova paláce odjížděl  holohlavý Pavel ministerskou limuzínou do Brna na onkologii k dějišti své poslední štace… Myslím, že to tušil – to úžasné setkání  bylo asi jednou z jeho posledních velkých radostí a možná mu pár dní přidalo na životě… Za měsíc poté odešel …

Podobně  oživlý sen  jako on  bych si chtěl dopřát – svolat všechny, jimž jsme v Zeleném peří asistovali při jejich prvních krocích a  nechat takovému setkání volný průběh… Však by si  naše duše  plné poezie s tím  už nějak  poradily !  Kam je ale pozvat? Kdyby přišli všichni, nádvoří  paláce u Kampy  by nestačilo — možná pak celý park u Čertovky?  Nebo  nějaké náměstí, které by se potom mohlo přejmenovat?  Každý by přišel se svým návrhem! Jistě by   tolik básnických mozků  vydalo nepřebernou  žeň!

Před několika lety jsem se Vás ptal v jednom rozhovoru, s kým byste rád poseděl nejenom u jedné sklenky červeného vína celou noc… Nedá mi to, abych Vám tuto otázku nepoložil znovu.

A já odpovím stejně jako tenkrát! Nejen posedět,  a nejen u jedné sklínky! Už řadu desetiletí, ba možno říci, že po  celý  svůj „vědoucí život“  kráčím vstříc   Waltu Whitmanovi: s  otevřenou, ano přímo  napřaženou  náručí,  a toužím se s ním obejmout.  Je  to moje dávná láska,  tolikrát ochutnaná, a   není lehko  proniknout  až k samé dřeni takového citu. V tom je Whitman pořád  těžko  dešifrovatelný. Tím také ale nepřestajně přitahuje. I tím, jak je možné, že Stébla trávy  vyrostla  v době nejméně příhodné? Když teď řeknu, že  Whitmana  miluju, může to znít pateticky, dvojsmyslně a pochopitelně i domýšlivě… Není tomu tak! Splácím mu tu lásku od chvíle, kdy jsme se poznali – poprvé jsem se s ním miloval očima na vojenském kavalci v martinských kasárnách před půl stoletím,  když  jsem v   knihovně objevil Stébla trávy  vydaná v dosud nepřekonaném překladu  Jiřího Koláře a Zdenka Urbánka  roku 1955 v Našem vojsku  bůhvíproč  „pouze  potřeby příslušníků  čs. ozbrojených sil“. Bez ostychu jsem  si je přivlastnil a mám je podnes  stále na dosah.  Pak, v polovině šedesátých v Litvínově, když  jsem se svým divadélkem v Podivné stráži vzdal hold jeho poezii – stylizoval jsem představení  jevištními  rekvizitami z vodní říše – kormidlem a  rybářskou sítí -  znaků směru  plavby  za člověkem,  který čeká  s čeřenem lásky své …

Roku 2002, k jubileu  jeho úmrtí, vydal jsem v BB-artu výbor Spojím vás láskou milenců,  Whitmana erotického… Přitom nejsem  schopen ani po těch  letech říkat jeho básně sólově, příliš mne dojímají,  magie té poezie je v jistém spiklenectví,  musím být obklopen  těmi, kdož sdílejí stejné pocity.  Aby nedošlo k nedorozumění: nejde  jenom o svět  pohlaví, sexuální orientaci či  sociální vřazení – Whitman / 1819-1892/,  americký Máchův současník, aby bylo jasno, kam ho zařadit,  adresuje své  básně, abych citoval, „stejně tak senátorovi jako prostitutce…“ Je to velký zneklidňující duch, nadčasový,  věřím, že až tu nebudu, stane se někdo další článkem tohoto nekonečného řetězu jeho  vyznavačů a vykladačů… Poezie jako  praktikující služba emocionální  komplementaritě lidské bytosti… Tohle všecko říkám tak trochu podmínečně: porozumí jen ti, kdož  po Whitmanovi sáhnou a vnoří se do smyslových  vln  jeho oceánu…

V románě Quo vadis básník Petronius říká, že s poezií ze světa odchází i krása. Co zůstane po nás?

 Stopy, šlépěje…Pravda, mají  podobu slov:  tištěných, ale i vyřčených. V mém případě víc těch druhých, nikoli  však ztracených nebo vyslovených do prázdna… Prokřížil  jsem hodněkrát všechny kraje této země s poezií mně blízkou, srdeční, jak se teď říká… Byla to a  snad dosud je nekonečná  setba, věřím, že nepadala na úhor a klíčí…

To je to, co tu zůstane…

Za rozhovor srdečně děkuje Vladimír Stibor

www.brejle.net

PhDr. Miroslav Kovářík /1934, Praha/

interpret a editor poezie, publicista, vysokoškolský pedagog. V 60. letech min. století externí spolupracovník severočeského studia ČRo v Ústí nad Labem /týdeník Klub 1967-71/, srpnový hlasatel této stanice. Jedna ze zakladatelských osobností hnutí malých divadel 60. let. Jeho Docela malé divadlo /1962-1969/ vytvořilo zvláštní interpretační styl

Po rozpuštění DMD působil jako konferenciér hudebního festivalu Porta /1968-1992/, folkových pořadů a jako autor a interpret poetických montáží a klubových představení. V roce 1976 v Praze /Klub Rubín, Malostranské náměstí a Brně /Studio Horizont na Lesné/ cyklus klubových pořadů poezie začínajících autorů Zelené peří. V 90. letech na ně navázal na vlnách Českého rozhlasu s pravidelným uváděním nejmladší české poezie téhož názvu.

Editor a recenzent poezie /Tvar/, autor předmluv a doslovů k básnickým sbírkám /Svatava Antošová, Jiří Staněk, J. Kuniak aj. Další publikační a rozhlasová činnost.

V roce 2004 jmenován Čestným občanem Litvínova.