Patnáctého června před osmdesáti lety se narodil PhDr. Miroslav Kovářík. Legendou se stal už za svého života. Editor a interpret poezie, pedagog a neuvěřitelný moderátor nekonečné řady nejkrásnějších ročníků festivalu Porta…
Můžete zavzpomínat na své dětství? Člověk se k němu neodvratně po celý život vrací…
Jsem dítě První republiky, Pražák Vltavou křtěný, kulisy mého dětství nesou dnes jména i mých prvních osudových dotyků s historií: ulice 5. května a náměstí Pražského povstání. Přesně tam, v domech kolem pankrácké vozovny, kde jsme bydleli – otec byl tramvaják – překráčely tenkrát v Pětačtyřicátém válečné události: nálet na Prahu 14.února nás těsně minul, odnesla to střecha tramvajových garáží a okna našeho bytu směrem k ní.
Pak ovšem Revoluce a bytelná barikáda z tramvají u našeho domovního bloku. Až k ní se Němci dostali od Benešova a ze vzteku zapálili domy, co jí byly nejblíže, včetně našeho. Nekonečné hodiny jsme živořili v začouzeném sklepě pod hořícími patry, s ručníky na tvářích namáčenými do beček s kyselým zelím, voda netekla, dveře ze sklepa zvenčí Němci zavalili a pojistili odjištěnými granáty, naši tátové se pak prokopali do sklepů sousedních domů, ale to už bylo v noci na 9. květen, kdy vojsko odtáhlo…
Přišli jsme o všecko, konec války mne zanechal bez domova, několikrát jsme se přesunovali s ranci peřin, nejdřív k příbuzným, pak nám byl přidělen byt u někdejšího Vinohradského nádraží. Podivný dům! Za války rezidenční hnízdo německé úřednické elity, všechny Němce odtud, pokud neuprchli, nahnali na odklízení barikád. První můj náraz s lidskou krutostí: v květnové šeříky a spáleništi vonící Praze nazí mužové a ženy s haknkrajci natřenými na zádech a lopatami v rukou pod dohledem pušek zasypáváni nadávkami, kterým moje jedenáctileté nevědomí rozumělo jen zpola…
Pak doba drobných radostí – přestěhování blíž k našemu vyhořelému domu, do něhož jsme se konečně vrátili po dvou letech… To už jsem byl studentem tercie michelského gymnázia, dorostenec nuselského Sokola, ale také mladý knihomol, hltající, co mu přišlo pod ruku… Inspirován Foglarovým týdeníkem „Vpřed“ vymyslel jsem si své „Vzhůru“ a začal vydávat rukou psaný časopis a půjčovat jeho čísla za dvacetník na den. Což mi posléze poněkud zkomplikovalo život. Po Únoru časopis zabavili po udání dodnes nevím koho, že do něj s nevhodnou agitací přispívá náš profesor náboženství Jeřábek, jinak vězeňský kaplan z Pankráce. Vlepoval jsem totiž do „Náboženského koutku“ časopisu jeho kaligraficky psané lístky se vzpomínkami na léta misií v Africe, ale i s upozorněními na programy Radia Vatikán, což rozhodlo. Byl jsem ze školy vyloučen, represe hrozily i rodičům. Náš rodinný doktor Rheim přispěchal v poslední chvíli: vystavil mně lékařské dobrozdání o pubertální psychické krizi s návrhem na roční léčbu a domácí studium…
Šťastně jsem to přežil a roku 1950 byl přijat na jinou školu, do septimy Pedagogického gymnázia na Vinohradech… Po celkem úspěšné maturitě čekalo další překvapení: v kádrovém posudku – jeho originál doputoval ke mně až po Listopadu! - jsem byl opuncován jako labilní charakter s buržoazními sklony. Doporučeno poznat dělnické prostředí, což se záhy stalo. Slévárna kovů ČKD Stalingrad ve Vysočanech byla mým dalším působištěm; po úrazu při odlévání na noční směně / jedna z jisker mi propálila obočí / modelovala můj další osud další dobrá duše v bílém plášti. Oční závodní doktorka pohoršená tím, že maturant gymnázia pracuje jako pomocný dělník, prosadila mne do provozní metalurgické laboratoře … Psal se rok 1953, smrt Stalinova a Gottwaldova, ale také stávka v ČKD po měnové reformě, v níž jsem si zaúčinkoval, když jsem při odchodu na demonstraci vypnul plynový uzávěr laboratoře. Zkoumané vzorky vzaly za své, což bylo posléze kvalifikováno jako sabotáž a přičteno mně „k dobru“, takže po roční pauze při přijímacím pohovoru na vysokou mně odmítli s tím, že si mohu vysloužit odpustky v pohraničí jako učitel a studovat dálkově. Mojí první štací byl Lom u Mostu a po dvou letech vojny na Slovensku a Moravě umístěnka, jak se tenkrát říkalo úředně přidělenému zaměstnání, opět v mosteckém okrese, v Litvínově …
Netušil jsem tehdy v roce 1956, že z onoho města odejdu až po 15 letech! A netušil, že tady prožiju jednu z nejkrásnějších etap života spojenou s Docela malým divadlem A už vůbec jsem ani v nejbujnější fantazii nemohl předvídat, že mně toto město v roce mých sedmdesátin jmenuje svým čestným občanem.
Prožil jste mnoho společenských i politických změn. Jaká z nich nejvíce ovlivnila Vaše myšlení?
Jsem rád, že se mi v životě podařilo stihnout, co se stihnout dalo – od oné Květnové revoluce přes palčivá léta komunistického režimu, ta krutá i ta svobodnější s majákem roku 1968. I tenhle rok jsem vychutnal opravdu „až do dna“ a jako srpnový rozhlasový hlasatel v ústeckém studiu byl poté na 20 let vyřazen ze všech médií, ale to mělo v další etapě mého životaběhu zas jiné, více méně spíše klady, nežli zápory, až do Listopadu. Ten přišel pro mne už trochu pozdě, v mých 55, ale přišel, se všemi slastmi i riziky nově nabyté svobody. Takže – kainarovsky řečeno – „ ničeho z toho mi vůbec není líto“…
Ptáte se, kdy a co nejvíc ovlivnilo moje myšlení? Bezesporu úžasný inspirativní kulturní kvas konce 50. let a celá „zlatá šedesátá“. Byly to samozřejmě střídavé etapy, tu volnější, tu sešněrovanější, ale vždycky s jasným vymezením protihráčů a hledáním příbuzných duší, ať již v lidských tělech nebo v tištěné či obrazové podobě. A co jich bylo!
Jste jedním z největších bardů české poezie. Pomáhal jste objevit ve svých pořadech Zelené peří přes dva tisíce básníků, ať už to bylo na divadelní scéně v Rubínu na Malé Straně či na rozhlasových vlnách stanice Praha. Kdo z nich je dodnes nejbližší Vašemu srdci?
Jsou takoví, ale odpověď na tuhle otázku je poněkud složitější. Během těch čtyř desetiletí jich byly každoročně desítky, s nimiž se dostanete do kontaktu a tak či onak si je zapamatujete ... Ne ovšem posléze oni vás! Pro většinu těch mládenců a panen zůstanete jako ten, kdo jim jen potvrdí jejich talent a právo na básnickou existenci. Tím to pro ně většinou skončí.
Věková hranice Zeleného peří sahala k limitu třiceti let. Během desetiletí, v nichž se střídaly generační vlny, postupně narůstala množina těch, kdož podnes považují onu zelenou ikonu svého publikačního startu za závazný kód své literární pouti a nepřestali se mnou komunikovat:. Zvou na svá čtení nebo na křty básnických sbírek. Z té první vlny je to určitě básník a kolážista Mirek Huptych a celé přátelské sdružení Gloret kolem něho, jenom letos jsem četl pětkrát z jejich čerstvě vydaných sbírek a dvou almanachů. Ti už si většinou na svůj životní erb píší šestku. Je tu pak generační vlna, přiznám srdci mému asi nejbližší, k níž mne váže tak říkajíc celoživotní přátelství – básníci Jiří Staněk a Svatava Antošová na prvním místě, to jsou dneska už také „popadesátníci“. Z těch o generaci níže třeba Radek Malý. Začínal s poezií v Olomouci jako posluchač tamní University a poslal do rádia básně své budoucí prvotiny Lunovis, pozvolna nastartoval i překladatelskou dráhu, vzestupná básnická síla se v něm nastřádala do nezvyklé košatosti, zavedl se i jako autor pozoruhodného slabikáře a dětských knížek. Takových není mnoho… To, že jsem vzpomněl jenom několika jmen naprosto nevylučuje, že bych k nim nemohl připsat asi tak dvacítku dalších…!
Bývaly časy, dalo by se nostalgický povzdechnout, kdy verše dokázaly naplnit amfiteatry i náměstí. Není to oslabením síly slova či dnešní doba spíše preferuje hromadění věcí a chrámy konzumu?
Dlouhá léta – vlastně už od dob národního obrození ! - byla emotivní úloha přednášené poezie zcela rovnomocná žánrům hudebním. Převládala ovšem herecká recitační podoba, vzpomeňme třeba pana Lukavského nebo paní Pelikánovou, abych vymezil její krajní póly z druhé poloviny minulého století. Autorský přednes se vyskytoval jen zřídka. V komunistické kulturní menažérii sloužily posléze básně jako ozdobná mašle na nejrůznějších sjezdech, slavnostech, recitovalo se i při spartakiádách… Vždy s akcentem na jakousi slavnostní výjimečnost chvíle krášlené verši. To věrohodnosti takto přednášeného slova zlomilo postupně vaz a v této podobě poezie zcela po právu postupně vycouvala i z médií. .
Nevstoupila tam však s dostatečnou razancí její interpretační protiváha, jak ji přinesla vlna malých divadel z 60.let . Ta přihrála literárnímu textu možnost, jak se polemicky vyrovnat s režimní pseudokulturou, objevit nová témata a pochopitelně také nezkompromitované autory . Nastartoval čas „divadel poezie“ , příležitost pro nás, co jsme s oficialitou tzv. „uměleckého přednesu“ nikdy nesrostli. Dnes pořád ještě existuje řada těchto divadélek, hlavně kolem uměleckých škol, a najdou se i takoví, kdož si poezií klestí cestu za diváky jako solitéři, pravda, čím dál víc ve stínu scény hudební, dnes stylově nesmírně rozvětvené a také patřičně propagované, což se o té básnické říci nedá…
Kdybyste byl vyzván, abyste sestavil čítanku české poezie, určitě by to pro Vás bylo potěšením. Můžete uvést alespoň pár jmen?
To nebude těžké! Ta moje čítanka totiž už ožila na jevišti ve zvukové podobě mnohokrát a snad ji ještě pár let před diváky svých literárních pořadů stihnu otevírat! My, aktéři oné dnes již legendární éry malých divadel, jsme ta jména – a hlavně díla těch osobností ! – skutečně rozestřeli po koberci oněch „milostivých let“, jak se také říkalo onomu zhruba osmiletému údobí „zlatých šedesátých“, a ona jimi skutečně prošla. Byl to návrat celé plejády jedné generace: Jiřího Koláře, Ivan Blatného, Ivana Diviše, Jana Zábrany, Ivana Slavíka — nikdo z nich už nežije. Jiřímu Ortenovi, prvnímu z té řady, bylo by letos koncem srpna dvaadevadesát, my jeho Elegie uvedli koncem roku 1961! Stačil jsem se svým divadlem poezie tenkrát v přechodně domovském Litvínově stvořit přes tucet repertoárových titulů jen z těchto autorů! Korunováno ovšem Znamením moci Jana Zahradníčka hned v prvních měsících roku 1968. Navíc pak Václav Hrabě, náš objev a nesporně trvalý básnický odkaz oné doby, dílo, které klidně mohlo být ztraceno, zapomenuto, zasuto — a ono žije! K tomu ovšem nutno přičíst beatnickou čtveřici Ginsberg-Ferlinghetti-Corso-Diana di Prima, a ovšem i svého „učitele odvahy“ Walta Whitmana.
To všechno jsme stihli!!! Bylo to jako když v zatuchlé místnosti otevřete okno a lokáte čerstvý vzduch a víte, že vám to nalévá sílu a úžasně obohacuje váš svět… A byla to poselství předaná v pravý čas! Však se nad tím vším brzo zase zavřely vody dvacetiletého bezčasí 70. a 80. let, ale nikdo už to z nás nedokázal vypáčit!
Dokončení zítra