Dnes má svátek Alois Zítra má svátek Pavla

Patnáctého června před osmdesáti lety se narodil PhDr. Miroslav Kovářík. Legendou se stal už za svého života. Editor a interpret poezie, pedagog a neuvěřitelný moderátor nekonečné řady  nejkrásnějších ročníků festivalu Porta…

Můžete zavzpomínat na své dětství? Člověk se k němu neodvratně po celý život vrací…

Jsem dítě První republiky, Pražák Vltavou křtěný, kulisy mého dětství nesou dnes jména i mých prvních osudových  dotyků s historií: ulice 5. května a náměstí  Pražského povstání. Přesně tam, v domech kolem pankrácké vozovny, kde jsme bydleli – otec byl tramvaják –  překráčely  tenkrát  v Pětačtyřicátém válečné události: nálet na Prahu 14.února nás těsně  minul, odnesla to  střecha tramvajových garáží a okna našeho bytu směrem k ní.

Pak ovšem  Revoluce a bytelná barikáda  z tramvají  u našeho  domovního bloku. Až k ní  se Němci dostali od Benešova a ze vzteku zapálili domy, co jí byly nejblíže, včetně našeho. Nekonečné hodiny  jsme živořili v začouzeném sklepě pod  hořícími patry, s  ručníky  na tvářích namáčenými  do beček  s kyselým zelím, voda netekla, dveře ze sklepa zvenčí Němci zavalili a pojistili odjištěnými granáty, naši tátové se pak prokopali do sklepů  sousedních domů, ale to už bylo v noci na 9. květen, kdy vojsko odtáhlo…

Přišli jsme o všecko, konec války mne zanechal bez domova, několikrát jsme se přesunovali s ranci peřin, nejdřív k příbuzným, pak nám byl přidělen byt u  někdejšího Vinohradského nádraží. Podivný dům! Za války  rezidenční hnízdo německé úřednické elity, všechny Němce odtud, pokud neuprchli, nahnali na odklízení barikád. První můj náraz s lidskou krutostí: v květnové šeříky a spáleništi vonící Praze nazí mužové a ženy s haknkrajci natřenými na zádech  a lopatami v rukou  pod dohledem pušek zasypáváni nadávkami, kterým moje jedenáctileté nevědomí  rozumělo jen zpola…

Pak doba drobných radostí – přestěhování blíž k našemu vyhořelému domu, do něhož jsme se konečně  vrátili po dvou letech… To už jsem byl  studentem tercie michelského gymnázia, dorostenec nuselského Sokola,  ale také mladý knihomol, hltající, co mu přišlo  pod ruku… Inspirován Foglarovým  týdeníkem „Vpřed“ vymyslel jsem  si  své „Vzhůru“ a začal vydávat rukou psaný časopis a půjčovat  jeho čísla za dvacetník na den. Což mi  posléze  poněkud zkomplikovalo život. Po Únoru  časopis zabavili po udání dodnes nevím koho,  že do něj s nevhodnou agitací přispívá náš profesor náboženství Jeřábek, jinak  vězeňský kaplan  z Pankráce. Vlepoval jsem totiž  do  „Náboženského koutku“ časopisu  jeho  kaligraficky psané lístky se vzpomínkami na léta  misií v Africe,  ale i  s upozorněními  na programy Radia Vatikán, což rozhodlo. Byl jsem ze školy vyloučen,  represe hrozily  i rodičům. Náš rodinný doktor  Rheim přispěchal v poslední chvíli: vystavil mně lékařské dobrozdání o  pubertální psychické krizi s návrhem na roční léčbu a domácí studium…

Šťastně jsem to  přežil a  roku 1950 byl přijat  na jinou školu, do septimy Pedagogického gymnázia  na Vinohradech… Po celkem úspěšné  maturitě čekalo další  překvapení: v kádrovém posudku – jeho originál doputoval ke mně až  po Listopadu! -  jsem byl opuncován  jako labilní   charakter  s buržoazními sklony.  Doporučeno  poznat dělnické   prostředí,  což se  záhy stalo. Slévárna  kovů ČKD Stalingrad ve Vysočanech byla mým dalším působištěm;  po úrazu při odlévání na  noční směně  / jedna z jisker mi propálila obočí /  modelovala můj další osud  další dobrá duše v bílém  plášti. Oční závodní doktorka pohoršená tím, že maturant gymnázia pracuje jako pomocný dělník,   prosadila mne do provozní  metalurgické laboratoře … Psal se rok 1953, smrt Stalinova a Gottwaldova, ale také stávka v ČKD po měnové reformě, v níž jsem si zaúčinkoval, když jsem při odchodu na demonstraci  vypnul plynový uzávěr laboratoře. Zkoumané vzorky vzaly za své, což bylo posléze kvalifikováno jako sabotáž a přičteno mně „k dobru“, takže po roční pauze při  přijímacím  pohovoru na vysokou  mně odmítli s tím, že si mohu vysloužit odpustky  v pohraničí jako učitel  a studovat dálkově. Mojí první štací byl   Lom u Mostu a po dvou letech vojny   na Slovensku a Moravě umístěnka, jak se tenkrát  říkalo úředně přidělenému zaměstnání,  opět v mosteckém okrese, v Litvínově …

Netušil jsem tehdy v roce 1956, že z onoho města odejdu až po 15 letech! A netušil,  že tady prožiju jednu z nejkrásnějších etap života spojenou s Docela malým divadlem A už vůbec jsem ani v nejbujnější fantazii nemohl předvídat, že mně toto město v roce mých  sedmdesátin jmenuje svým  čestným občanem.

Prožil jste mnoho společenských i politických změn. Jaká z nich nejvíce ovlivnila Vaše myšlení?
Jsem rád, že se mi  v životě  podařilo stihnout, co se stihnout dalo – od  oné Květnové revoluce   přes palčivá léta komunistického režimu, ta  krutá i ta svobodnější s majákem roku 1968. I  tenhle rok  jsem  vychutnal  opravdu „až do dna“ a jako srpnový rozhlasový hlasatel v ústeckém studiu  byl  poté na 20 let vyřazen ze všech médií, ale to mělo v další etapě mého  životaběhu zas jiné,  více méně spíše  klady, nežli zápory, až do Listopadu. Ten přišel pro mne už  trochu pozdě, v mých  55, ale přišel,  se všemi slastmi i riziky nově nabyté svobody. Takže  – kainarovsky řečeno – „ ničeho z toho mi vůbec není líto“…

Ptáte se, kdy a co nejvíc ovlivnilo moje myšlení? Bezesporu úžasný inspirativní kulturní kvas konce 50. let a celá „zlatá šedesátá“. Byly to samozřejmě střídavé  etapy, tu volnější, tu sešněrovanější, ale vždycky s jasným vymezením protihráčů  a  hledáním  příbuzných duší, ať  již  v lidských tělech nebo v tištěné či  obrazové podobě. A co jich bylo!

Jste jedním z největších bardů české poezie. Pomáhal jste objevit ve svých pořadech Zelené peří přes dva tisíce básníků, ať už to bylo na divadelní scéně v Rubínu na Malé Straně či na rozhlasových vlnách stanice Praha. Kdo z nich je dodnes nejbližší Vašemu srdci?
Jsou takoví, ale odpověď na tuhle otázku je poněkud  složitější. Během těch čtyř desetiletí jich byly  každoročně  desítky,  s nimiž se dostanete do kontaktu a tak či onak  si  je zapamatujete ... Ne ovšem posléze  oni vás! Pro většinu těch mládenců a panen  zůstanete jako ten, kdo jim   jen potvrdí jejich talent  a  právo na básnickou existenci. Tím to pro ně většinou  skončí.

Věková hranice Zeleného peří sahala  k limitu  třiceti let. Během desetiletí, v nichž se střídaly generační vlny, postupně narůstala  množina  těch, kdož podnes    považují   onu zelenou ikonu svého  publikačního  startu  za závazný kód své literární pouti a nepřestali  se mnou komunikovat:. Zvou  na svá čtení  nebo na  křty  básnických sbírek.  Z té první vlny  je to určitě  básník a kolážista Mirek Huptych a celé přátelské sdružení  Gloret kolem něho,  jenom letos jsem četl pětkrát  z jejich čerstvě vydaných  sbírek a dvou  almanachů. Ti už si většinou  na svůj  životní erb píší šestku. Je  tu pak generační vlna, přiznám srdci mému asi  nejbližší, k níž  mne váže tak říkajíc celoživotní přátelství –  básníci Jiří Staněk a Svatava Antošová  na prvním místě, to jsou dneska už  také  „popadesátníci“. Z těch  o generaci níže  třeba   Radek Malý. Začínal s poezií v Olomouci jako posluchač tamní University a poslal  do rádia  básně  své budoucí prvotiny Lunovis, pozvolna nastartoval i překladatelskou dráhu, vzestupná básnická síla se v něm  nastřádala  do nezvyklé košatosti,  zavedl se i jako  autor pozoruhodného  slabikáře a dětských knížek. Takových není mnoho… To, že jsem vzpomněl jenom  několika jmen naprosto nevylučuje, že bych k nim nemohl připsat  asi tak dvacítku dalších…!

Bývaly časy, dalo by se nostalgický povzdechnout, kdy verše dokázaly naplnit amfiteatry i náměstí. Není to oslabením síly slova či dnešní doba spíše preferuje hromadění věcí a chrámy konzumu?

Dlouhá léta – vlastně už od dob národního obrození ! -  byla  emotivní úloha  přednášené poezie zcela rovnomocná  žánrům  hudebním. Převládala ovšem herecká recitační   podoba, vzpomeňme třeba pana Lukavského nebo paní Pelikánovou, abych vymezil její  krajní póly z druhé poloviny minulého století. Autorský přednes se vyskytoval jen zřídka.   V komunistické kulturní menažérii sloužily  posléze básně  jako ozdobná mašle na nejrůznějších sjezdech, slavnostech,  recitovalo se i   při  spartakiádách… Vždy s akcentem na jakousi slavnostní výjimečnost chvíle krášlené verši. To věrohodnosti  takto přednášeného slova  zlomilo postupně  vaz  a v této podobě  poezie  zcela po právu postupně  vycouvala i z médií. .

Nevstoupila tam  však s dostatečnou razancí její interpretační protiváha, jak ji přinesla  vlna malých divadel  z  60.let . Ta přihrála    literárnímu textu   možnost, jak se polemicky vyrovnat s režimní pseudokulturou,  objevit  nová témata a pochopitelně také nezkompromitované  autory . Nastartoval čas „divadel poezie“ , příležitost pro nás, co jsme s oficialitou tzv. „uměleckého přednesu“ nikdy  nesrostli.  Dnes  pořád ještě existuje řada těchto divadélek,  hlavně kolem uměleckých škol, a najdou se i takoví, kdož si poezií klestí cestu za diváky  jako solitéři, pravda, čím dál víc  ve stínu scény hudební, dnes  stylově  nesmírně rozvětvené a také patřičně propagované, což se o  té básnické říci nedá…

Kdybyste byl vyzván, abyste sestavil čítanku české poezie, určitě by to pro Vás bylo potěšením. Můžete uvést alespoň pár jmen?

To  nebude těžké! Ta moje čítanka  totiž  už ožila na jevišti  ve zvukové podobě mnohokrát a snad ji ještě pár let  před diváky svých  literárních  pořadů stihnu otevírat! My, aktéři oné dnes již  legendární éry  malých divadel,  jsme ta jména –  a hlavně díla těch osobností !  – skutečně rozestřeli po koberci oněch „milostivých let“, jak se také říkalo  onomu zhruba osmiletému údobí „zlatých šedesátých“, a ona  jimi  skutečně  prošla.  Byl to návrat celé  plejády  jedné generace: Jiřího Koláře,  Ivan Blatného, Ivana Diviše, Jana Zábrany, Ivana Slavíka — nikdo z nich už nežije. Jiřímu   Ortenovi,  prvnímu z té řady,  bylo by letos koncem srpna dvaadevadesát,  my jeho  Elegie uvedli koncem roku 1961!  Stačil jsem se svým divadlem poezie tenkrát v přechodně domovském Litvínově stvořit  přes tucet   repertoárových titulů jen z těchto autorů! Korunováno ovšem Znamením moci Jana Zahradníčka hned v prvních měsících roku 1968. Navíc pak Václav Hrabě, náš objev a nesporně trvalý  básnický odkaz  oné doby, dílo, které klidně  mohlo být ztraceno, zapomenuto, zasuto — a ono žije! K tomu ovšem nutno přičíst beatnickou čtveřici Ginsberg-Ferlinghetti-Corso-Diana di Prima, a ovšem i  svého „učitele odvahy“ Walta Whitmana.

To všechno jsme  stihli!!! Bylo to jako když v zatuchlé místnosti otevřete okno a lokáte čerstvý vzduch a víte, že vám  to nalévá sílu a úžasně  obohacuje váš svět…   A  byla to poselství předaná v pravý čas! Však se nad  tím vším  brzo  zase  zavřely vody dvacetiletého bezčasí 70. a 80. let, ale nikdo už to z nás nedokázal  vypáčit!

Dokončení zítra

Foto týdne

Jste náš host číslo

9685524

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Redakce: Marty Newton

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Zdeněk Nossberger, Sandy Nosek,Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz