Ralph Silvester Peer a Monique Peer

Od roku 1920, kdy ho jako experta a rutinovaného experta angažovala gramofonová firma Okeh, musel Ralph Silvester Peer (22.5.1892–19.1.1960) procházet systematickým a důsledně nechápavým očistcem její správní rady a celé generality. Nic neznamenalo, že pro ni doopravdy skutečně objevil dlouhou řadu zpěváků, kteří jeho plat přetavili ve slušné dividendy. Vždycky se našel někdo, kdo věděl všechno líp a snadno dokázal přesvědčit ostatní, že se vlastně celou dobu flákal.

Tehdy, v onom roce 1927, to bylo pole velice širé, doslova neohraničené. Pohádková doba, kdy každý nápad dostal alespoň na chvíli zelenou. Navíc tu byla i velikánská příležitost v oblasti autorských a nakladatelských práv. Příležitost, o níž ti alespoň trochu poučení věděli, že je nejen první, ale také nenávratně poslední.

Dnes už je naprosto jasné, že tuhle situaci nezvládl nikdo jiný tak dokonale jako Ralph Peer. Když z úpatí Skalistých hor začal v roce 1927 ustupovat sníh jarnímu slunci, přinesl sněženky sekretářce firmy Okeh, vyrovnal se svými, teď už bývalými zaměstnavateli a hned pospíchal, aby stačil koupit ještě jedny sněženky. Těmi pak uplatil dámu v recepci firmy Victor Talking Machine Company a díky jejímu rozevlátí proskočil ke generálovi téhle konkurenční firmy. A protože měl za sebou už hezkou řádku bezvadné práce, a navíc to tady dokázali ocenit, odcházel jarem dýchajícím Manhattanem s bezvadnou smlouvou. Bude pro tuhle firmu hledat talenty, bude se starat o jejich nahrávky a sám si ponechá nakladatelská práva všech písniček, které nahraje a navíc dostane ještě procenta z prodeje všech desek, které v téhle neuvěřitelně skvělé smlouvě nahraje.

Celý tenhle svět nakladatelských práv je velice zajímavý a silně poznamenává i ty, které ani v nejmenším nezajímá. Díky tomu se dnes na gramofonových deskách nemůže objevit spousta českých verzí zahraničních písniček. Prostě proto, že původní majitel autorských práv nedá souhlas k české verzi. To je třeba případ všech písniček Shela Silversteina v čele s „Chlapem Zuzankou“, ale i spousty dalších. Dlužno dodat, že firma následovníků Ralpha Peera v tomhle prsty nemá. Ale pokud jde o celou tuhle záležitost týkající se autorských práv, mělo by se o ní obecně vědět přece jen poněkud víc, než se momentálně ví. A mělo by se tedy taky vědět, že nikde v USA ani v Evropě si v žádné hospodě, oficíně, u kolotoče, nebo v supermarketu nikdo nedovolí pustit žádnou muziku, pokud nemá řádně zaplacené poplatky autorskému ochrannému svazu. Bohužel se to u nás zatím bere jako nehorázná nutnost, zatímco jinde ve světě je to pouhopouhé dodržování zákona.

Takže s jarem 1927 vyšel Ralph Peer z newyorské ředitelny firmy Victor Recording Company, na jejíchž deskách naslouchal vše chápající pes hlasu svého pána z gramofonové trouby, s perfektní smlouvou, která mu zaručovala skutečně příjemně bezstarostnou a velice výnosnou budoucnost. Převážná většina písniček, které hodlal vypravit na desky v nahrávkách „jižanských venkovanů“, totiž neměla zatím nejmenší autorizaci. Toulala se vůkol jen tak pro radost, aniž by se měnila v pořádný balík centíků. A to Ralph Peer náramně dobře věděl.

Jen co roztál všechen sníh, prásknul do koní a zamířil na jih. Do zad se mu opíralo stále silnější sluníčko a před ním se otevírala nádherná krajina pláňat, která je třeba vlastně jen pečlivě očesat a bude tu úroda jakou by pohledal. Ralph Peer ovšem nejel jen tak nazdařbůh. Jeho cílem bylo městečko Bristol ve státě Virginia, těsně u hranic Tennessee. Už při svých  dřívějších hledačských výpravách  tady bydlel v příjemném hotýlku, který se krčil ve frontě budov ulice s honosným názvem State Street.

Navíc už v dobách, kdy ho zaměstnávala forma Okeh, právě v tomhle městě potkal spoustu zajímavých zpěváků, které nestačil dotlačit na gramofonové desky. A tak bylo naprosto přirozené, že zamířil právě sem. S tím, jak se vyrovná se svým novým zaměstnavatelem, si nedělal nejmenší starosti. Stejně jako všichni ostatní měl s sebou jen základní, i když přece jen trošku vylepšenou, akustickou nahrávací aparaturu a přesně jako oni věděl, že s nahrávkami není nutné se bůhví jak párat. Bez nejmenšího zkoušení, nejvýš s minimálním přesunem mikrofonu, ale v principu prostě z jedné vody načisto. 

Začátkem července 1927 uveřejnil Peer v místních novinách inzerát, že právě tady, v Bristolu na State Street, dá příležitost místním zpěvákům protlačit se na gramofonové desky. Vůbec nevěděl jak to dopadne, i když věřil, že to dopadne dobře. Ale jak sám ve svých pamětech přiznal, ani v nejmenším netušil, že si takhle zadělá na stoprocentní nesmrtelnost. Na inzerát se přihlásily desítky místních muzikantů, zpěváků a skupin. Peer z nich vybral něco kolem dvaceti. Ale hlavně mezi těmi dvaceti byli také A. P.Carter se svou rodinou a dnes všeobecně uctívaný otec country – zpívající brzdař – Jimmie Rodgers.

Jimmie Rodgers