Duke Ellington

Po prázdninové přestávce se vracíme k mimořádně zajímavému seriálu Mirka Černého o vývoji americké hudby v prvních dekádách minulého století. Abyste neztratili kontinuitu, opakujeme poslední předprázdninový díl. (red.)

Kdybyste se rozhodli pátrat po tom, co se na světě přihodilo v roce 1927, sotva byste narazili, kromě toho, že se spousta lidí narodila a jiná spousta zemřela, na něco mimořádného. Nejspíš jedině díky tomu mohou kronikáři country až neuvěřitelně zatvrzele připomínat onen okamžik, kdy se jinak naprosto nenápadný a v dnešním slovníku mediálně opravdu nezajímavý, ale v onom podzimním večeru řádně rozjuchaný bodrý Jižan George Dewey Hay rozjel krapánek víc a vymyslel rozhlasové nashvilleské „Tancovačce na mlatě“ nádherný název „Grand Ole Opry“. Ale podobně nenápadných událostí, jako byla tato, se přihodilo mnohem víc. Tak třeba…

Gramofonové firmy za mořem slavily v roce 1927 rekord, protože prodaly do té doby neslýchaných 140 milionů desek. Právě v tomhle roce uvedl orchestr Bena Selvina (5.3.1898 – 15.7.1980) do hudebního světa vše přežívající evergreen „Blue skies“ z broadwayského muzikálu „Betsy“, Ben Bernie (30.5.1891 -23.10.1943), vlastním jménem Benjamin Anzelwitz se svým orchestrem a zpěváky Scrappy Lambertem (12.5.1901 – 30.11.1987)  a Billy Hillpotem (??) zahájili zřejmě nesmrtelnou cestu skladby „Ain´t She Sweet“ a tehdejší jasná pěvecká jednička, rodák z texaského Gainesvillu, Lemeul Eugene Lucas, světově proslulý pod pseudonymem Gene Austin (24.6.1900 – 24.1.1972), vyprovodil na téměř vesmírnou cestu písničku „My Blue Heaven“. Ta se záhy rozkutálela do minimálně pěti milionů domácích diskoték. A nebylo to ani zdaleka všechno.

Jenom malá odbočka. V roce 1936 složil Gene Austin písničku „ I´m a rootin´ shootin´ tootin´man from Texas“ a ve stejném roce ji přinesla na desky skupina New Dixie Demons. On sám ji uvedl pod názvem „ The man from Texas“ uvedl o dva roky později ji ve filmovém hudebním westernu „Songs and Saddles“, z něhož vstoupila mezi trampské evergreeny jako „Ruty šuty Arizona, Texas“.

Takže, abych navázal, ještě jednou. A to nebylo ani zdaleka všechno. Šestého října 1927 prozářil všechna zámořská filmová plátna film „The Jazz Singer“ s do té doby nejslavnějším zpěvákem Broadwaye Al Jolsonem (26.5.1886 – 23.10.1950). První celuloidový zázrak celé filmové historie se skutečným zpíváním, který celé další dva roky plnil hlediště všech kin a navíc vydatně zásoboval gramofonovou produkci skvěle prodejnými melodiemi. 

Stejně nenápadně, ale stejně významně jako George D. Hay na rozhlasové stanici WSM v Nashville, zahájil v prosinci roku 1927 Duke Ellington (29.4.1899 – 24.5.1974)  se svým orchestrem neuvěřitelně dlouhé, celkem pětileté angažmá v proslulém harlemském Cotton Clubu.

Ve stejném čase mělo na Broadwayi premiéru představení údajně právem považované – asi to tak bude, když to všichni tvrdí – za první muzikál všech dob. Všechny předchozí sebeslavnější a sebeúspěšnější inscenace totiž byly, popravdě řečeno, pouhými skládačkami krátkých scének. Teprve „Show Boat“ – ani dnes není snad nikdo, kdo by tenhle název nikdy neslyšel – autorské dvojice Jerome Kern (27.1.1885 – 11.11.1945)–Oscar Hammerstein II. (12.7.1895 – 23.8.1960) byl prvním kompaktním hudebně dramatickým dílem, kterému právem přísluší název muzikál.

Ovšem ani na onom, tehdy docela okrajovém políčku americké country nebyla srandička „starého váženého soudce“ George D. Haye jedinou událostí prorůstající do celé další historie.

Už jste se mnou vytrpěli procházku časem, kdy vlastně pouze díky gramofonovému kšeftu, a zejména jeho bídným výsledkům, začali nejrůznější tvrdohlavci pátrat kudy kam. Pátrali a hledali až narazili na tuhle skutečně prapodivnou muziku, která byla vlastně odnepaměti nedílnou součástí všedních i svátečních dnů milionu lidí, kteří – ať se snažili jak chtěli – nikdy neměli  víc než jedno sako, jedny kalhoty, spoustu dětí, pár bot, věčně žízeň jako trám, nejskromnější střechu nad hlavou a k jídlu prapodivnou slátaninu slaniny s fazolemi od ledna do prosince. Ale uměli se i pořádně rozšoupnout. Na vesnických tancovačkách pořádně prosycených čmoudem nejlevnějšího tabáku a příšerným pachem „horské rosy – mountain dew“, jak říkali nejjedovatějším domácím destilátům. Ale, světe div se, tahle muzika si naprosto nepochopitelně vyšlapala cestu i k uším ctihodných měšťanů. A dalo se na ní vydělat.

Tedy vydělat se na ní dalo především proto, že byla skoro zadarmo.  I ti nejproslulejší zpěváci se spokojili s honorářem stačícím tak na pár panáků a navíc vlastně všichni zpívali stejné melodie. Jen si upravili text podle toho, jestli byli v horách, nebo v údolí. Takže tady nebyly žádné starosti s autorskými právy. Nahrávací studia, která tehdy vznikla v Ashevillu v Severní Karolíně, v Atlantě, v texaských  St. Louis a  Dallasu a v Johnson City v Tennessee byly vlastně staré barabizny skladů bez nejmenších akustických a nahrávacích zařízení. Většinou to byla nejprimitivnější aparatura a kolem pár přehozených houní, aby se v nahrávce neozývalo skřípání kolem jedoucích žebřiňáků.

Přesně takový byl svět, který umožňoval  gramofonovým zlatokopům dovolit si vlastně cokoli. Nebylo jich mnoho a kupodivu byli většinou na všeobecné zámořské poměry neuvěřitelně slušní. Těmi nejslušnějšími byli Frank Walker, Eli Oberstein, Atrhur Shatherly a především Ralph Peer.

Ralph Silvester Peer

Člen nashvilleské Dvorany slávy od roku 1984, Ralph Silvester Peer (22.5.1892–19.1.1960), prochází historií country od jejího úplného začátku. Tenhle skutečný fanatik gramofonové produkce byl už v roce 1920 u prvních nahrávek černé bluesové hvězdy Mamie Smithové, jeho jméno je i u legendárních country snímků Wendella Halla a spousty dalších, které přilákal pod etiketu firmy Okeh. Ale najednou přišla chvíle – a je dobře, že takové chvíle přicházejí – kdy ho to tady už přestalo bavit. Rozhodl se, že se udělá sám pro sebe. A protože z téhle branže znal snad úplně všechno, v každém případě víc než kdokoli jiný, založil hudební nakladatelství. Známe ho dodnes pod názvem „Peer Southern Music“, a když mě náhodou někdo najme, abych udělal výběr z archivních nahrávek, jsem vždycky hrozně rád, když mi paní Zimová z OSA sdělí, že práva má tahle firma. Tam není nikdy žádný problém. I když Ralph Peer není dávno mezi námi, vědí i jeho pokračovatelé, že i malý obchod je obchod.