The Grand Ole Opry

Nashville byl na začátku dvacátých let minulého století ospalým a značně nevábným městem. Jediné, čím se v té době mohl chlubit, byla vzpomínka na rok 1864, kdy tady Unie dala pod vedením generála George Thomase na frak konfederovaným šikům generála Johna Hooda. Mlčky se opomíjelo, že tenkrát měla dvojnásobnou převahu.

Místním radním se velice zamlouvala poměrně značná a kupodivu stále rostoucí popularita stanice WSM. Přinášela do jejich města nejrůznější obchodní aktivity a příjemné byly i poplatky, které rádio odvádělo do městské kasy. Místní konšelé se ale rozhodli, že z toho vytřískají ještě víc, a začali Nashville propagovat jako kulturní „Athény amerického Jihu“. A aby toho nebylo málo, nechali v místním Centennial Parku postavit i repliku řeckého Parthenonu. Stojí tam dodnes, i když ani místní rodáci už nejspíš netuší, co tam vlastně dělá.

Stanice WSM mezitím stále spokojeně předla na frekvenci 650 skromným výkonem 1000 wattů a spektrum muzikantů i zpěváků její „tancovačky na mlatě“ se utěšeně rozrůstalo. Začátkem roku 1926 měl její soubor už 25 účinkujících a původní Studio A v budově majitele stanice – pojištovny National Life and Accident Insurance Company – na 7. Avenue už vysílání nevyhovovalo. Účinkující se sem vlastně už nevešli a diváků, kteří představení sledovali za velkým oknem, se do studiové „předsíně“ stěsnalo žalostně málo. Navíc se muzikanti neustále oháněli tím, že živé publikum přímo ve studiu by jim dodalo novou šťávu, a diváci zase chtěli být blízko svým „hvězdám“. Tak se v březnu 1926 vysílal „WSM Barn Dance“ z nového studia B, jehož nedílnou součástí bylo i hlediště pro 75 diváků. Navíc se v jeho programu objevila první zpívající hvězda. Největší sólová atrakce následujících patnácti let Uncle Dave Macon (7.10.1870 – 22.3.1952) slavný pod přezdívkou Dixie Dewdrop.

Když se tahle pořádná kapka jižanské rosy poprvé objevila ve vysílání stanice WSM Nashville, bylo strýčkovi šestapadesát. Dlouhá léta si muzikou přivydělával na doutníky a kořalku a posledních osm let na nic jiného už ani nesáhl. Převážná část jeho písniček měla kořeny v hloubce 19. století a styl, jakým rozezníval své banjo, byl naprosto neidentifikovatelný. Až do své smrti byl na pódiu naprosto nezvládnutelný a stejné potíže s ním měli i pořadatelé na zájezdech. Mnohdy dokázal „zasklít“ představení jen proto, že začal hrát už v hotelové hale, přidával, přidával a na to, že má být někde jinde, prostě zapomněl. Pozdější manažer Billa Monroea a jistý čas člen newyorské bluegrassové skupiny Greenbriar Boys, Ralp Rinzler, o něm tvrdí, že ze všech exponentů folku i country zanechal na deskách největší část originálního amerického hudebního pokladu.

V roce 1927 vznikla mamutí rozhlasová společnost – National Broadcasting Company (NBC). Její rozsáhlá síť doplňovala svůj program prostým přejímáním nejzajímavějších pořadů různých lokálních stanic a šířila je prakticky po celém území USA. Rádio WSM Nashville mezi ně patřilo mezi prvními, podobně jako do té doby mnohem slavnější stanice WSB v Chicagu.

Pořad WSM Barn Dance byl v té době už tříhodinový. Stejně jako při svém zrodu začínal každou sobotu přesně v 8 hodin večer a v jízdním řádu NBC přímo navazoval na pořad NBC Music Appreciation Hour, který uváděl slavný skladatel a dirigent Walter Johannes Damrosch (30.1.1962 – 22.10.1950). Ten je také prvním účinkujícím v pověsti o tom, jak nashvilleský hudební pořad dostal své současné jméno, která se vypráví tak dlouho, že snad už musí být  pravdivá.

Walter Johannes Damrosch

Když jednou koncem roku 1927 uváděl pan Damrosh závěrečnou skladbu svého pořadu řekl: „I když jsem, stejně jako většina umělců, přesvědčen, že v klasické hudbě není místo pro realismus, právě v dnešním vysílání tuhle zásadu poruším a představím vám hudbu začínajícího autora z Iowy. Tenhle mladíček nám poslal skladbičku zachycující rozjezd lokomotivy.“

Jakmile do vysílání NBC vstoupil se svou „Tancovačkou na mlatě“ George D. Hay ze Studia B WSM Nashville, neodpustil si komentář: „Doktor Damrosch nám před chvílí tvrdil, že všeobecně platí, že v klasice není místo pro realismus. Tak tedy, od téhle chvíle po celé další tři hodiny budeme v současnosti s nohama pevně na zemi. Skladba líčící rozjezd lokomotivy, kterou vám nabídl Dr. Damrosch, jistě zaslouží náš obdiv. Ale jak to skutečně vypadá, když se lokomotiva rozjíždí, vám mnohem věrněji přiblíží harmonikář DeFord Bailey (14.10.1899 – 2.7.1982)v country verzi „Pan American Blues“.

Když dočista černý Bailey dobluesoval, pronesl George D. Hay, až do morku kostí prosycený jižanskou hrdostí a věrný místnímu jazykovému folkloru, v němž pokud je něco „Grand“, pak je to jedině „Grand Ole“, onu památnou větu: “V uplynulé hodině jsme poslouchali převážně hudbu z Velké opery, ale od téhle chvíle uvádíme „Velkou stařičkou Operu –The Grand Ole Opry.“ (For the past hour we have been listening to music taken largely from Grand Opera, but from now on we will present ,The Grand Ole Opry). 

A tak se z „tancovačky na mlatě“ stala díky nejspíš naprosto náhodnému vtípku dodnes nesmírně vitální a kupodivu stále mladá „Velká stařičká opera“.