Dnes má svátek Alois Zítra má svátek Pavla

Poprvé jsem se s ním sešel v roce 1969 u pomníku amerických vojáků na Ypsilonce u Chebu.  V padesátých letech se pokoušel režim tento památník zbourat, ale nemohl. Pozemek, na kterém stojí, je totiž majetkem americké vlády. Tak jej alespoň kolem dokola osadili keři a stromy, aby nebyl ze silnice vidět, a silnici posunuli o něco dál. Přímo pár metrů od památníku po pravé straně stála vždy „dělnická“ maringotka, o kterou byla opřena lopata s krumpáčem. Okna byla tmavá a přes ně Státní tajná bezpečnost sledovala a fotografovala lidi, kteří se tam scházeli.

Pravidelně každý rok na květnové výročí osvobození sem přijížděl americký velvyslanec položit věnce za asistence StB a jejich kamer i fotoaparátů. Velvyslanec také rozdával okolo stojícím lidem malé odznáčky s naší a americkou vlaječkou. Pak podal lidem u pomníku ruku na znamení toho, že nezapomněli, kdo je osvobodil. StB filmovala každého, kdo se tohoto aktu zúčastnil a jakmile velvyslanec odjel, agenti STB si rozebrali věnce a došlo na prohlídky občanských průkazů a provokacím, urážkám ze strany tajných i zadržení občanů. Několikrát  jsem tam zahlédl i Pavla Bobka,  který se nebál a přijel položit květiny. Několikrát jsme spolu mluvili a měli jsme vcelku stejné názory.

O dost později mi pro můj časopis Stopař napsala Bobkova dlouholetá spolupracovnice Lída Nopová: „Pavla jsem poznala v roce 1975, seznámil nás klavírista Miloš Nop. Bylo to při natáčení Pavlovy první velké desky s názvem Veď mě dál cesto má. Miloš už byl můj manžel, já jsem v té době zpívala s vokální skupinou Bezinky. Miloš aranžoval písničky na desku a toto osudové spojení mě vlastně bude provázet do konce života. S Pavlem jsem pak spolupracovala na každé jeho desce, natočila s ním plno duetů, občas si odskočila – tu na dva roky ke Karolu Duchoňovi na Slovensko, jindy do programu Heleny Vondráčkové a Jiřího Korna, které doprovázel orchestr Gustava Broma, či na devět let do souboru Karla Gotta. Ale spolupráce s Pavlem Bobkem probíhala tiše, nenápadně a vytrvale dál. Při natáčení silvestrovského pořadu v Táboře v r. 1986, (tam jsem ještě byla s Karlem Gottem) natáčel Pavel pro tento pořad písničku s Petrou Janů, Karlem Zichem, Petrem Jandou a Josefem Lauferem. Všichni byli oblečeni jako staří rockeři a namaskováni k neuvěření. Tam jsme se s Pavlem dohodli na společném účinkování v jeho programu. Někdy v legraci na případné dotazy o počátku naší spolupráce odpovídám, že Pavel tenkrát v tom kostýmu vypadal tak strašně, že jsem si řekla, že vedle něj budu ještě dlouho vypadat dobře.

Ale to je samozřejmě žert, dojednali jsme spolu naprosto seriózní spolupráci, na základě oboustranných, pracovních i osobních sympatií. Rok 1987 pro mne znamenal dvě velké životní změny. Začala jsem zpívat s Pavlem Bobkem jako svým nejhlavnějším pracovním partnerem a zároveň přijala jako profesorka nabídku učit na konzervatoři v Praze tzv. populární zpěv. Tím jsem si vlastně rozjela neuvěřitelný pracovní kolotoč, který trvá dodnes. Ale už dost vzpomínání – to byl jen výčet některých důležitých faktů. Vzpomínat zatím ještě nechci, ještě bych chtěla ty svoje životní „dějiny“ tvořit. Chtěla bych Pavla Bobka popsat jako člověka z pohledu, který nevidí divák, ale který vidím já na hotelu, uvnitř auta, v šatně a při zkouškách.

Příklad: jeli jsme autem, Miloš řídil, já uviděla v nějaké výloze šaty, které jsem si chtěla prohlédnout a poprosila jsem Miloše, aby zastavil. Miloš zabručel že spěcháme a jel dál. Pavel viděl, že jsem posmutněla a řekl: - „Miloši, já si myslím, že ženě se má vždycky vyhovět“. Ty šaty mám samozřejmě dodnes doma!

Jiná situace – občas má každý (spíše každá) své chvíle, kdy má pocit že šaty nepadnou, účes nedrží a nalíčení není nejlepší. Když potom znejistím a ptám se:  „Pavle, můžu takhle na jeviště?“ Odpoví s úsměvem: „ Vypadáš skvěle!“ a všechno kolem se zalije sluníčkem.

 

 

Ale abych jenom nechválila, i Pavel má své zápory. Nejhůř jsem nesla, že při mém škemrání v autě nebo hotelu, jestli nemá něco ke čtení, měl vždycky jenom časopis Letectví. Prostě, podobně jako se Antonín Dvořák chodil koukat na nádraží na lokomotivy, my na cestách za koncerty jezdíme oklikami dívat se na letecké dny, vzducholodě a jsme neustále upozorňováni na kdejakého opuštěného větroně. Nakonec z nedostatku jiného čtiva dnes vím, že letadlo nemá křídla po stranách, ale nahoře nebo dole, poznám stíhačku Harrier a ovládám názvosloví pro nejmodernější druhy materiálu na výrobu letadel.

Směla jsem také nahlédnout do Pavlova zahradního domečku, kde místo sekaček a motyk jsou kolem dokola police plné modelů letadel. No, dámy a pánové, nekupte takovouhle spolupráci!“

V roce 1989 vypověděla zpěvačka Lída Nopová, Praha.  

Foto týdne

Jste náš host číslo

9685423

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Redakce: Marty Newton

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Zdeněk Nossberger, Sandy Nosek,Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz