Velký rum do kafe jsem si dával, když jsem dělal závozníka v Uhelných skladech. Už proto mi kapela, která se objevila na festivalových prknech v počátcích Porty, byla sympatická. VERUMKA. Rozšifrováno: VElký RUM do KAfe. Půvabná dívenka, Rudolf senior, Rudolf junior a „strejda“, že aby to byla v každém případě rodinná kapela. Byli z Kadaně. To jsem ještě netušil, že se v Kadani narodila moje budoucí žena Růžena. A že tam s ní po mnoha letech pojedu zahajovat výstavu obrazů kapelníka Verumky a učitele Rudolfa Koblice. Ježíš, to byla jízda. Lidi si svého Rudu hejčkali, všude nás vítali slovy: Jo, vy jste ti Rudovi kamarádi…

 Pamatuju si, že jsem s nimi jel z Ústí nad Labem vláčkem, já měl vystupovat v Teplicích, ale VERUMKA vytvořila ve vagonu takovou atmosféru, že jsem s nimi přejel až do Mostu. Ostatně Jamajka Koblicová je pořád ještě hvězdou českého folku a vždycky v partě, která umí inteligentní humor. Ruda byl vynikající muzikant, autor, malíř a vypravěč. V době tvrdé normalizace mu, jako učitelovi, svěřili okresní komunisté vlak, i když on komunista nikdy nebyl. Organizátor ovšem ano. Vlak byl družební. Vlaky družby vyjížděly po okupaci Československa do Sovětského svazu družit se.

Na snímku z roku 1974 Ruda Koblic s dcerou Jarmilou

Ruda to po návratu komentoval: „Firmy z regionu se předháněly v tom, kolik jejich tovaru nám dají na rozdávání a reprezentaci. Naplnili jsme zbožím jeden nákladní vagon v ceně více než milion korun a zpátky jsme dovezli vagon plný hlíny. Země, kterou posvětili svoji krví rudoarmějci. Probíhalo to tak. Zastavili jsme v gorodu a politická reprezentace nechala z našeho suvenýrového vagonu přinést tři televizory. Místní funkcionáři nám pak dali bednu prsti, posvátné země. Byla to hlína skutečná, i v přeneseném smyslu slova. Rozdali jsme milion a za to si celý okres mohl zadarmo naplnit květináče vzácným sprašem.“

VERUMKA vždycky patřila do porťácké extraligy, byla oceňována, ale to jak rozdávala radost, jak kolem sebe šířila pohodu, se nedalo docenit. A to ani nemluvím o vztazích v rámci rodiny. Napadá mě jenom, že všichni byli k sobě laskaví. Měli se rádi. My je taky.

Má žena Růžena má nad postelí povětší olej od Rudy, kde mráčky na obloze míří vzhůru, asi do nebe, a nás tam vede vytýčení červenobílými tyčkami. Na obraze nejsou žádní lidé, ale jsme tam všichni a stoupáme vzhůru, abychom se někde někdy s Rudou setkali.

Rudolf Koblic  

Foto archiv a ZŠ Rudolfa Koblice