Vzkazy

  • Cédéčko s vůní kouře

    Ačkoliv ve chvíli, kdy tento článeček píši (polovina prosince), je CD s dlouhým, ale vše říkajícím názvem „Šedifky a Přeletky: Ze starých zpěvníků“, na světě teprve pár týdnů, ohlasy z různých míst jsou nejen četné, ale i velice příznivé, některé přímo nadšené.

    Celý článek...
Dnes má svátek Xenie Zítra má svátek René


Prvního října 1931 se narodil Jiří Suchý.

Mí vrstevníci asi přiznají, že z jejich hlediska tady byl Suchý vlastně vždycky. Když jsme na začátku šedesátých let začali chodit do školy, už existoval Semafor a písničky dvojice Suchý – Šlitr si zpívali naši rodiče i prarodiče. A dokonce, když jsme na konci šedesátých let devítiletku opouštěli, byl už Tulipán ve školní učebnici hudebky.

Suchého tvůrčí potenciál je téměř neuvěřitelný. Když nyní vychází (v roce 2001, pozn.red.) jeho dvacetidílná Encyklopedie, znovu nad ním žasnu. A to se ještě do dvaceti svazků nevejde zdaleka všechno. Písňových textů má na svém kontě přes třináct set. K některým písním si napsal i melodii, asi nejslavnější z nich je Pramínek vlasů. Už to by asi stačilo jako celoživotní náplň pro pilného autora. Suchý  ale má  na svědomí i knížky povídek ( Sto povídek aneb Nesplněný plán), poezie, výtvarné projekty  (výtvarná složka stojí za zvláštní zmínku třeba u knih Praha, město věží  nebo Lexikon pro zamilované) a výstavy. Je autorem mnoha divadelních her. Některé rozhodujícím způsobem pomohly ve vytváření fenoménu divadel malých forem,  z nichž byl Semafor ( SEdm MAlých FORem) nejdůležitějším představitelem: Člověk z půdy, Zuzana je sama doma ( a další Zuzany), Taková ztráta krve, Jonáš a tingl-tangl (a další Jonášové), Kytice, Elektrická puma, Dr Johanes Faust a  další a další hry. V šedesátých letech měl své rozhlasové Gramotingltangly, ve kterých mezi písničkami laskavě a úsměvně filosofoval o věcech tehdejších i nadčasových.

Suchý byl a je také svérázný zpěvák a je překvapivé, jak s přibývajícím věkem jako by jeho pěvecký talent spíše rostl. Desky, které natočil už v důchodovém věku, jsou pěvecky výtečné. Hrál i na různé nástroje, jak bylo třeba, zejména na kontrabas a na banjo. A už jsme u jedné z nejsilnějších osobních vzpomínek: Lochotínské finále Porty v pozdních osmdesátých letech, tajně, aby komanč nevěděl, přijíždí Suchý k podiu, je propašován na ně, zatímco Vašek Souček zdržuje mimo hru příslušného ideologického krajského funkcionáře, a pak zaburácí potlesk. Jiří Suchý zpívá s téměř třiceti tisíci lidí za doprovodu svého banja Krajinu posedlou tmou.

Jiná vzpomínka? Suchý v normalizačních letech nesmí do rozhlasu ani televize a vůbec si dávají bacha, aby ho nebylo moc vidět. Je jedním z hostů na Buchlovské svíci a počasí je pod psa. Pořad se přesouvá do sálu Záložny, který je v dezolátním stavu. Přichází Jiří Suchý  a já mám tu čest jej uvádět. Potlesk je šílený a já se bojím, protože nám řekli, že by to s námi taky mohlo spadnout. A pan Suchý se dobrácky usměje a říká „Tak se ptejte“. Odmítám  s tím, že čas, který zaberu já, je vedle něj zbytečný. Navíc mám nějak úzko v hrdle či co. A Suchý v pohodě baví sál. Je v tom trocha klaunského smutku nad světem, ale je bez smítka hořkosti z vlastního osudu.

Další vzpomínka – už jsou devadesátá léta a já přicházím k němu do vily na interview. Je únor, tání, boty mám nacuclé pražskou břečkou a chci je vyzout, když vidím ty koberce. Pan Suchý trvá na tom, že buď v botách nebo vůbec. Host je host a koberec je jen koberec.

A ještě jiná vzpomínka: sedím s panem Suchým v mezinárodní porotě filmové soutěže amatérů Mohelnická písnička. Nijak se nevyvyšuje, a když pak dostává ocenění od mezinárodní filmařské organizace UNICA, trochu se pýří a tvrdí, že si to fakt nezaslouží.

A přitom vidíte: další Suchého kapitola – filmy. Scénáře a hraní v Kdyby tisíc klarinetů, Dobře placené procházce, Zločinu v šantánu, Jonáši a Melicharové, Jak je důležité míti Melicharovou a dalších filmech a projektech. A také jeho malá filmová firmička, ve které třeba natočil  krásné netradiční  klipy s Jitkou Molavcovou (s tou po smrti Jiřího Šlitra vytvořil uměleckou dvojici v roce 1975). Se Suchým jako filmovým odborníkem jsem se vlastně osobně poznal nejdřív. Bylo to koncem sedmdesátých let na Haškově Lipnici, kde měl každoroční pořady, ve kterých promítal němé grotesky ze svého archivu. Už v devadesátých letech jsem se ho ptal, jestli o těch groteskách něco zásadnějšího napíše. Řekl mi, že tak někdy po osmdesátce. Že má práci rozplánovanou do pětaosmdesáti. A že si myslí, že umře v osmdesáti šesti, ale na ten poslední rok už si nic neplánuje, protože to už za moc stát nebude. Ostatně,  jeho tatínek se dožil více než devadesáti let, tak třeba mají ten gen dlouhověkosti v rodině.

Z toho, jak jsem mohl pana Suchého poznat, mi připadá, že žije dost skromně. Peníze, které vydělá, i třeba účinkováním v reklamě na prací prášek, nevráží do osobní spotřeby, ale do uměleckých projektů.

Mohl by si stěžovat na nejplodnější léta, která mu vzali. Od roku 1970 nesměl ani šéfovat Semaforu. Ba dokonce další tvůrčí skupiny, které do něj přizval, když jim bylo  zle, jej začaly postupně vytěsňovat. Nese to ale s noblesou.

Jeho mírně staromilská poetika už asi neosloví většinu národa jako v šedesátých letech. Je v ní ale moudrost a tolik řemeslného umění, že jeho texty by měly být povinným studiem pro všechny textaře v Čechách, byť by nakonec jejich poetika byla zcela odlišná. Suchý vyrostl na meziválečném surrealismu a poetismu, my všichni jsme vyrostli na Suchém. Tak by se asi dal  v kostce charakterizovat jeho vliv na současnou střední generaci textařů. Úcta a obdiv k Suchému spojují Plíhala, Kapitána Kida, Vyčítala a další a další svébytné tvůrce.

V devadesátých letech dostal celou řadu ocenění a vyznamenání, včetně medaile TGM. Občas se na televizní obrazovce objeví, ale rozhodně je tam  méně často než mnozí téměř nesvéprávní baviči. Přesně, jak si to kdysi předpověděl v Jonášovi – z malých scén mezi největší hvězdy a pak zase zpět. Jenže pořád svůj a pořád kultivovaný a tvůrčí. Žasnul jsem, když jsem zjistil, že po  šedesátce se naučil slušně  používat počítač a nové texty píše přímo do něj. Vím, že má svůj zaběhaný pracovní rytmus, hned po ránu začíná psát a svým tempem pokračuje až do večera. Znovu je ředitelem Semaforu, má své vydavatelstvíčko Klokočí, svou filmovou firmičku Perplex a podle vlastních propočtů ještě pár let plodného života před sebou. Nijak bych se nezlobil, kdyby to bylo mnohem víc.

( Folk a country 10/2001)

Foto týdne

„Štěstí je jednoduché.

Dobré zdraví

a špatná pamět."

 

Ernest Hemingway

Jste náš host číslo

6739517

Melanž

  • Jaký je Brňák

    Petr Komárek zvaný Farář z Texasu, USA, má – zdá se – silný vztah k Brnu. Čas od času nám přepošle zasvěcené texty o moravské metropoli. Většinou jsou ty texty vtipné, vyznačují se značným stupněm informovanosti. Dnes poslal následující sdělení:

    Celý článek...  
  • Jak posílat příspěvky na potlach v Texasu

    Ozvalo se nám již několik kamarádů ze zahraničí, kteří chtěli poslat peníze na naše bankovní konto na podporu 10 celosvětovéo potlachu, ae nemohli tak učinit, protože informace uvedené na trampských webových stránkách nebyly úplné.

    Celý článek...  
  • Když je v Texasu vedro, skoro se nedá pracovat

    Další zpráva o přípravách na 10. celosvětový potlach i omylu Country rádia.

    Čas letí jak ten jelen, co je šípem střelen. Sice 10.listopad 2018 se mnohým bude zdát ještě daleko, ale vzhledem k tomu, že klimatické podmínky v Texasu nám dovolují pracovat jen v určitý čas, což jsou dva měsíce na jaře a dva měsíce na podzim, není zase tolik času nazbyt. V létě jsou zde úmorná vedra, ve kterých venku pracují jen ti nejstatečnější (ke kterým my už nepatříme) a i když máme většinou mírné zimy, tak ani v těch se moc pracovat nedá.

    Celý článek...

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Šéfredaktor:
Fedor Skotal
Redakce:
Hanka Hosnedlová,
Lilly Pavlak (Švýcarsko),
Jana Skotalová

Grafika a web: Jana Skotalová

Kontakt:
musicopen@email.cz