Dnes má svátek Alois Zítra má svátek Pavla

Ukázky z horkého románu, při jehož čtení občas mrazí v zádech. Románu, ve kterém tiká e@rotika.
Motto: Když chceš fuckovat nebe, musíš naučit svého ptáka lítat… (Nápis ve veřejných záchodcích.)

Úryvky z Prologu a úvodních kapitol:

„Bílýho vorla?“
„Budu ho ucucávat půl dne. O.K. Ale kýbl ledu…“
„Zdržíš se?“
„Dneska?“
„Ne. Vůbec.“
„Možná.“
„Jak dlouho ti mám rezervovat pokoj?“
Tom se zahleděl do věčnosti ve vlnách líného příboje. Bylo ráno. Slunce se chystalo rozpálit písek do běla.
„Rok?“
Petr přestal blýskat sklenice za barem.
„Zdrháš?“
Tom si lokl slabého drinku.
„Ty ne?“
Z reproduktorů nad hlavou duněli Iron Maiden a jejich Fear of the Dark:
Strach z temnoty, strach z temnoty./Mám pořád strach, že je něco nablízku…
Barmanovi nikdo z místních Čechů neřekl jinak než Vorel. Pil ho rád. Odrostlý, víc než pětačtyřicetiletý potetovaný vazoun a jeho bar From Here to Eternity v ulici u pláže. Plakáty kapely Iron Maiden a nahých svázaných holek, po stropě pobíhající malí gekoni.
Tom objevil bar s českým majitelem úplnou náhodou. Po prvních třech nocích v hotelu si všiml na hlavní třídě mezi nablýskanými podniky černé nudle vedoucí kamsi do nitra domu. Nad vchodem šokující velká fotka zasněženého Karlštejna a z nitra metalový nářez krájející rozpálenou ulici. Hned odpoledne se přestěhoval. Pokoje u Vorla byly sice malé, ale mnohem levnější. Jen noční šukání v okolních pokojících ho trochu rušilo při spaní. Ale thajské holky neřvou. Řvou jejich čeští klienti rozdivočení holčičími kundičkami drobných Thajek.
„Já třeba už nezdrhám,“ řekl Vorel, aby ho Bruce Dickinson nepřeřval. Ale hlas jako siréna při leteckém náletu neměl ani zdaleka. Konec věty zanikl v potisící obehrávané Vorlově hymně…
Iron Maiden – Železná panna. From Here To Eternity. Po téhle písničce Vorel pojmenoval svůj potemnělý bar. Zatímco z okolních nablýskaných zapadáků se linula popíková hitparáda, za hudbou od Vorla se táhli týpci z celého světa. V baru Odtud na věčnost jste namachrované Rusáky s igelitkami nenašli.
„Říkal jsem, že už nezdrhám,“ zvýšil hlas Vorel.
Já taky nezdrhám, řekl si pro sebe Tom. Slušně a decentně lezu Věčnosti do prdele.
__________________________________

Propocené tílko, dusdus muzika Best rádia a dobře známé zvuky všude kolem. Kousek dál funí muž, co tolikrát v přímém TV přenosu jednání parlamentu sklidil celonárodní upřímný posměch. Na youtube vidělo jeho nechtěně klaunský výstup víc lidí než nový klip Jarka Nohavici. Známá tvář, auto se šoférem čeká na parkovišti za fitkem a pan poslanec si honí svaly.
Bára začínala posilovat, protože cítila, že se musí aspoň občas převálcovat sama. Nejdříve v luxusním fitku na Andělu, ale pak její trenér Petr přešel do nové posilky v Jinonicích a nenápadně Báře naznačil, že s sebou bere většinu svých zákazníků. Poprvé Bára zajížděla autem na parkoviště u moderní administrativní budovy trochu nedůvěřivě. Na superblýskavé centrum na Andělu hned tak něco nemělo. Ale potom, co vešla prosklenými dveřmi posledního patra do recepce, pochopila, že tohle je jiný level. Petr ji všem představil jako svoji nejvěrnější svěřenkyni. Byl to sice normální nabušenec vyhnaný práškama, ale na rozdíl od jiných měl v hlavě kupodivu docela obstojný kus mozku. Teď už v kulturistice nezávodil, ale holky z recepce říkaly, že vystupuje na nějakých dámských večírcích.
Zatímco se Petrovi ostatní svěřenci snažili ošidit, co se dalo, Bára si přidávala závaží a vždycky si naordinovala jednu sérii navíc. Na to, jak byla štíhlá a drobná, měla neuvěřitelnou vůli.
Kolem desáté se tu scházela zvláštní klientela.V domě žádné směrovky a šesté patro jako by neexistovalo. Poslanci pochopitelně není zrovna příjemné, když na něj čučí tele od pokladny v Kauflandu a herečka ze seriálu nemá zájem, aby si někdo utahoval z její celulitidy. Takzvané vipky se tu proplétaly jako v Ordinaci v růžové zahradě, poslanec s mafiánem u jednoho barového pultu, milé barové holky jako ženy pod i nad pultem. A Bára? Zpocení chlapi ji vzrušovali stejně, ať byli vipky, nebo popeláři.
Původně absurdní prostředí fitka se pro ni stávalo čím dál méně absurdním. Byla inventářem zpoceným stejně jako pan poslanec, pan lobbista, senátor, drogový šéfdealer, herečka Marcela, módní fotograf, balkánský macho, ředitel televizního zpravodajství i módní návrhářka Stella. Pila svůj jonťák u stejného baru, bavila se o stejných věcech, a i když se té společnosti smála a říkala si, že je nad tím, pásla se třikrát týdně dvě hodiny na chodníku E55 se sobě rovnými. V jednání s klienty jejich agentury jí drby, šplechty i diskrétní informace z posilky dodávaly věrohodnosti a váhy. Mít informace z první ruky nese zlatá vejce.
 Zvenku byla Bára přátelsky hlasitá a komukoliv otevřená. Chlapi z fitka po straně říkali, Bára ráda dá, ale zatím pořád ještě nedala žádnému z nich. Jen ona sama věděla, jak léta hledá manžela, kterého bude milovat, na slovo poslouchat a mezi desátou a dvanáctou večer mu bude třeba ráda i vykat.

_____________________________________________________

Sobota byla snesitelná. Večer se pilo, pak postel a Báře došlo, že si není schopna ani vybavit jméno toho, pod kterým právě roztáhla nohy. Nezaujatě ho pozorovala. Rukou ještě zkontrolovala, že si navlékl kondom. Velikost nic moc, ani ji to tentokrát nezajímalo. Ostatně třeba si to on zase říká o jejích dvojkách.
Naštěstí nebyl na líbání. To by nesla těžko. Viděla jeho oči plovoucí ve whisce, cítila jeho zrychlený dech a pulzování uvnitř vaginy.
„Cítíš mě? Děláš se? Cítíš, jak ti ho tam vrážím?“ přesvědčoval se, když pod sebou cítil mrtvé maso. Ne, necítila skoro nic. Jen tu pumpičku mezi nohama. Není schopna už nic z toho zachytit, nic z toho, z té tuby jeho ptáka, si vymáčknout pro sebe. Žádná rozkoš, vzrušení, jen pižmo chlapského potu a ty vypoulené oči nad sebou.
„Jo, Zdendo, šukej mě. Víc, víc!“
Aha, hele, ten člověk nad ní má jméno. V hlavě se jí přitom vybavily i úplně jiné postele. Tam cítila aspoň ostře se zařezávající pouta na zápěstích. Uvázané roztažené nohy a ztopořené penisy nad ní. Ponížením vzrušená k nevydržení a žádající další a další bolestivá švihnutí důtkami. A s každou ranou jako by polykala další tabletku na bolest. Vadí jí osudová závislost na inteligentně dominantním Pánovi. Vadí jí, že nemůže být s normálním chlapem, vařit večeři a čekat, až přijde z práce. Vadí jí, že pak s ním nemůže jít do kina, kde se budou jen tak držet za ruce. Vadí jí, že se nedokáže prostě pomilovat na zádech a radovat se ze společného orgasmu.

Bára uměla odcházet, kdy si vzpomněla. Uměla poodejít do jiného světa skoro kdykoli. Jen pořád se ještě zvládala natolik hlídat, aby věděla, kdy a kam se vrátit.
 „Udělala ses, kočko? Byla jsi skvělá… Co? Líbilo se ti to?“
Poslední otázka ji zastihla už mezi dveřmi koupelny.
_________________________________________________________

Jan Krůta – SEXTENZE, nakladatelství Arcadia Art Agency
400  str., vázaná.
www.kosmas.cz, www.euromedia.cz, www.pemic.cz

Elektronická verze ke stažení na www.kosmas.cz

Foto týdne

Jste náš host číslo

9685518

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Redakce: Marty Newton

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Zdeněk Nossberger, Sandy Nosek,Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz