Dvacet pět tisíc trampů, tuláků, zálesáků, countryových, kotlíkářských a folkových muzikantů poslouchá poezii Hraběte, Corza etc. A ani nedýchají…Větší počet diváků měl v římském cirku jenom císař Nero. Tady jsme ale na Portě a recituje konferenciér (tenkrát se ještě neříkalo speaker), který uvádí Portu od prvního ročníku v roce 1967, Mirek Kovářík.

Dnes je mu 79 let a já ho znám od roku ´66. Jako zakladatel, scénárista a režisér Docela malého divadla v Litvínově (1962 až 1967) byl se svým souborem hostem Divadélka v černé kuchyni v Teplicích (Dušek, Kryl, Koenigsmark, Kobra a další) s inscenací Hrabětových veršů pod titulem Stoptime. Hraběte objevil, posháněl vše, co bylo možné z jeho pozůstalosti, vydal jako knihu a má nehynoucí zásluhu na tom, že náš největší „jazzový“ básník se dostal do obecného povědomí. Docela malé divadlo dosud existuje, už bez Kováříka krásné Aniny.

My z Černé kuchyně na teplickém zámku jsme od Mirka dostali pozvání do Litvínova s inscenací „Velký testament Františka Violina“ s písněmi Karla Kryla. Hlavně toho, ale i nás, básničkáře, pozval Kovářík do svého velmi populárního pořadu ve vysílání ústeckého studia Čs. rozhlasu. Pro Kryla to byla první prezentace v rádiu a já jsem tu utrousil jednu svoji básničku

V literatuře je Mirek označen za jednoho z prvních průkopníků divadel poezie. Ta měla svůj kouzelný zámek v poetické kavárně Viola v Praze. Na přehlídce v roce 1966 jste tu mohli slyšet původní tvorbu, která byla nejen básnivá, ale i chytře komická. Například v pořadu Růže a dvě kosti stehenní si na klavír zahrál svoje melodie Jiří Bulis a verše zarecitoval Láďa Vencálek (oba Brňáci). Jazz tu hrával Hulan i Velebný, ba i swingové trio Ivana Mládka. A tak Stoptime tu byl doma a jako jediný z celé přehlídky několikrát reprízoval.

Já jsem měl na vojně 1964-65 soubor Vokap, VOjenský KAbaret Poezie, s jazzovým combem, a tak jsem poetickou scénu hltal. Protože jsem se také, skoro od začátku, motal kolem Porty, podařilo se mi přesvědčit Mirka, aby uváděl Živé noviny v Chebu. Já jsem to režíroval a většinou tu vystupovali žurnalisté z Mladého světa a Mladé fronty. Vystupovali jsme jednou měsíčně jeden rok před plným sálem. Pak režii i speakrování převzal šéfredaktor okresních novin vydávaných Okresním výborem KSČ a kupodivu měl na prvních ŽN plno. Na druhých 17 lidí a na třetích pět. Pak jsem se o to přestal starat. Dělat s takovým profesionálem, který uměl za každé situace improvizovat a ztrémované novináře přivést do úplné pohody byla super pohoda.

Básníky Kovářík pro nás nejen objevoval, ale „veršující kuřata“ školil několik let v pražském Rubínu v pořadu Zelené peří. Otevíral jim cestu do novin i rozhlasu. A když kuřata byla opeřená, stal se patronem řady dalších. S mladicemi a mladíky si rozuměl, protože měl letité zkušenosti z Porty. Schovávám si sešity Repertoáru malých scén, jím redigované verše Hraběte v knize Stoptime a vzpomínám si, že při svém prvním vystoupení v rozhlase (byl ve staré vile), jsem si s nervozitou a trémou musel odskočit a ohromil mě záchod ve velikosti našeho obýváku, vyložený modrobílými dlaždičkami s Holanďankami.

Romantika a poezie jsou sestry. Ale známe jejich rodiče? Někdy byly vychovány v různých rodinách a nikdy se nesetkaly. Když se potkaly, byla to radost nad radost. A tím, který je dokázal objevit a udělat z nich šťastnou rodinku, byl bezesporu Mirek Kovářík.

Byl jejich otcem a dneska už v 79 letech spíš dědečkem.