Dnes má svátek Alois Zítra má svátek Pavla

Rozhovor s Jiřím Adamcem, režisérem, který vraždil herečky

Kdy tě poprvé napadlo, že bys mohl být režisér?

Když jsem zjistil, že herectví je sice hezké povolání, ale že to nebudu dělat dobře.

Co prvního jsi zrežíroval?

Film, kterým jsem byl přijat na FAMU.

O čem byl?

To já nevím. Je to tak dávno, že si to už nepamatuji. Byl tam nějaký chlap, ženská a dvě děti.

Ale přijali tě…

Udělal jsem to, ustříhal jsem to, předložil jsem to a Otakar Vávra a další mě přijali na FAMU.

Pomohly ti tvé vlastní herecké zkušenosti?

To určitě.  Být režisérem, který má za sebou hereckou průpravu, divadelní fakultu i něco natočeno,  je docela dobré.

Radil ti někdo?

Tam se moc radit nedá. Taky není kdo by radil. Máš scénář a musíš si poradit sám.

Řekni pár svých rolí, na které rád vzpomínáš

Udělal jsem jednu velkou věc, která se jmenovala „Vím, že jsi vrah“, český film, který natočil režisér Petr Schulhof. A já jsem tam hrál chlapce, který vraždil ženy. Jmenoval se Pavel Zach ten chlapec, byl to polymerní psychopat a nádherným způsobem nás zbavoval v té době zátěže v podobě žen. Měl jsem tam jednu krásnou scénu – jak vraždím ve vaně.Ten film se vysílal v televizi mnohokrát a já byl tehdy ve třetím ročníku divadelní fakulty.

Vraždil jsi herečky?

Ve filmu, samozřejmě. Herečky neškrtím, určitě ne ve vaně. Některé by si  to samozřejmě zasloužily…

Jaké bylo tvé první setkání se slavnými herci, kteří tě měli poslouchat?

To je pro mladého kluka samozřejmě strašně obtížná situace. Já jsem natočil, když mi bylo 33 let, seriál, který se jmenuje Sanitka. Tam hrála celá plejáda slavných českých herců, tak to vůbec nebylo jednoduché. Byl jsem televizní režisér, který se najednou ocitl uprostřed  - protože seriál se točil v tzv. zakázce na Barrandově – superprofesionálního barrandovského štábu. Kluk z televize, třiatřicet let – tenkrát to nebylo jako dneska, že vystudovaný režisér hned natáčí celovečeráky, to jsme toho museli poměrně dost udělat, než jsme se k tomu vůbec dostali. Ale vzpomínám si na jednu televizní inscenaci, která se jmenovala Vyhnanství. To byla inscenace, kde hráli snad úplně všichni, kteří tenkrát v naší republice v herectví něco znamenali – od Rudolfa Hrušínského počínaje a dalších dvacet velkých  jmen českého herectví. Bylo to velmi problematické téma o emigraci, o tom, jestli utéct nebo zůstat, jak se chovat, když se uteče, co dělat proti důvodu, který vede k emigraci atd. To v roce 1987 vůbec nebylo jednoduché a těch šest týdnů ve zkušebně – protože tenkrát se nejen točilo, ale i zkoušelo – s báječnými českými herci a herečkami bylo úžasných, protože se tu nepovídalo jen o tom JAK natočit tu věc, ale také PROČ a co která postava chce přinést.Protože to bylo téma, které pochopitelně zajímalo podstatnou část obyvatel  tehdejšího Československa.

Koho z herců, kteří již nežijí, jsi měl nejraději?

Byl jsem velký kamarád s Radkem Brzobohatým, Petra Haničince jsem velmi často obsazoval, rád jsem pracoval s Rudolfem Hrušínským, Vladimírem Menšíkem…S tím jsme spolu dělali několik pohádek, ve kterých on hrál zvláštního krále ( hodně se pamatuje řada písniček, jako třeba „Dělání“), natočil jsem s ním i seriál  „ Zkoušky z dospělosti“, kde hrál jednoho z tatínků, hrál i v tom zmíněném „ Vyhnanství“, toho jsem měl moc rád. Myslím, že jsem v případě Vladimíra Menšíka byl i poslední, kdo s nim mluvil – ač, pravda, po telefonu. Tenkrát, než v Brně zemřel, natočil v Praze svůj poslední pořad – „Abecedu“. Ten se dělal v Praze v pátek a v sobotu se měl vysílat  z brněnského Ronda přímý přenos. Vladimír nepřišel na zkoušku, to odpoledne mi volal a říkal „ Jiříčku, já nepřijdu ,  musíš si beze mne poradit, protože  mně je strašně špatně.“ A to byl jeho poslední profesionální dialog, který s někým vedl a byl jsem to zrovna já – shodou okolnolstí. Ale myslím, že takhle bych mohl jmenovat i další, protože mnohé z nich stálo za to mít je vedle sebe jako spolupracovníky, natož lidi blízké.

Jak jsi na tom s žijícími herci?

Mám trochu obavu, že těch velkých herců, jako byla tato velmi silná generace, výrazně ubývá. Spíš se objevuje celá řada herců, kteří jsou schopni odehrát celou řadu dní v seriálových projektech, ale herecké kreace, herecké projevy jsou velmi vzácné. Je pravda, že jsou ještě velcí herci a z těch mladších se někteří z nich – když Pánbů dá – mohou té kvalitě velkých českých herců přiblížit. Mám třeba rád Petra Kostku, velmi jsem měl rád Jiřinu Jiráskovou, velmi rád komunikuji a pracuji s Jiřinou Bohdalovou,   v dobrém přátelském vztahu jsem s Janou Hlaváčovou. Z těch mladších jsou to  spíš lidé, které jsem si našel a začal s nimi pracovat – Mirek Etzler, Tereza Kostková a tahleta parta  mladých lidí, kteří vlastně se mnou začali. Rostou z nich spíš hvězdy, spíš  známé osobnosti než velcí herci, protože to velké herectví se  ani moc nepěstuje.

Už jsi toho natočil hodně, takže můžeš porovnávat i hodnotit: co se ti povedlo a co se ti nepovedlo?

Co se mi povedlo by měli hodnotit spíš diváci, eventuálně kritici, případně historie. Co se mi nepovedlo, to samozřejmě vím, o tom se mi velice těžko hovoří a taky o tom hovořím nerad. A jako u každého, kdo hodně dělá,  ten  toho  nepochybně hodně pokazí. I když v dobré vůli, i když s maximální snahou a energií, protože v téhle mé branži, kterou celý život dělám, je takový zvláštní paradox, že síla, energie, talent, touha nic neznamenají, protože i když se zdá, že do té práce dáváte úplně všechno co ve vás je – je to úplně k ničemu. A někdy uděláte něco jako když lusknete prsty – a najednou je to posvěcené od Pána Boha a ono to funguje. Vzpomínám si, že když jsem točil to, na co jsem nejpyšnější a co tady po mě zůstane jako kultovní dílo – již zmíněnou

 „Sanitku“ – takže to jsem opravdu dělal spíš se strachem než s radostí. Protože to byla první velká věc, kterou jsem dělal v těch podmínkách, v kterých jsem to dělal a vlastně jsem měl obavu či  strach abych to dokázal. A že by tam bylo něco navíc, to se mi tenkrát vůbec nezdálo. Byla to správná konstelace  - scénárista Hubač, zvolil jsem si správné herce, všechny jsem obsadil dobře, natočil jsem tam několik velmi krásných scén, pozval si báječné muzikanty, kteří tomu udělali velmi patřičnou a velmi fungující muziku. Všechny tyhle věci se sešly dohromady – protože o tom je ta režijní práce, dát všechno dohromady, zvolit správné lidi, smontovat – a to se povedlo.

Vůbec jsem ani nevěděl, jak se to stalo. Když to šlo v televizi, tak to byl seriál jako jeden z mnohých. Pravda – měl docela značný divácký ohlas, hodně se o něm mluvilo, ale v novinách napsali „ Záchranná služba pro Sanitku“ a že by mě a Hubače měli odvézt do blázince, že něco tak blbého televize už dlouho nevysílala, další tři čtyři kritici napsali něco podobného, kůrku by si od nás pes nevzal. A najednou – po třiceti letech – když se to posedmé reprizuje v Československé nebo České televizi, tak to mělo předminulý rok v nedělní pravé poledne milion diváků. Každý z jedenácti dílů. Milion diváků  - pro vaši informaci – má ve stejný den – v neděli  večer -  původní televizní inscenace s několikanásobnými náklady. A porovnám-li to i s DVD, což já vím dobře, protože mi chodí tantiémy, je to taky dobré…

Ale takových seriálů bylo víc. Třeba Nemocnice na kraji města, Cirkus Humberto a další. Zajímavá věc je kolem Cirkusu Humberto, který se zrovna teď znovu vysílá a dívá se na něj maximálně 500 000 diváků. Večer ve všední den, kdy je víc diváků, než v neděli. Jakoby to téma naše diváky už tolik nezajímalo, jako by už odeznělo. Zatímco třeba u Nemocnice byla sledovanost taky správná.

 

 

Jiří Adamec v rozhovoru s Honzou Dobiášem

Máš vysněné téma, k němuž ještě nedošlo? Takový režisérský Mount Everest?

V pětašedesáti se už na Mount Everest neleze.

Teď jsem četl v novinách, že tam vylezl nějaký osmdesátiletý Japonec

On se tam asi nechal vynést…To je dneska móda, člověče, nechat se někým vynést nahoru. Ne, Everest nemám. Ale měl jsem. Jako kluk jsem byl zamilovaný do českého muzikálu Starci na chmelu a protože mi bylo osmnáct a chtěl jsem být režisérem, tak jsem toužil natočit „ lepší“ Starce na chmelu.

Jaký jsi divák? Jsi spíš divák nebo dívající se režisér?

Já v kině, v divadle nebo na televizi se dívám jako divák velice rád. Já se dokonce umím i jako divák chovat, rád tleském, strašně rád se směji, jsem vděčný divák v kině, na televizi nebo v divadle. Režisérské mindráky si nosím do práce. A snažím se je neuplatňovat, protože to je strašně jednoduché, sednout si a říct „ To je debil, podívej!“ Proč ? To ničemu nepomůže,ale hlavně to nepomůže mně. Když jdu do kina, do divadla nebo si pustím televizi, tak se chci poučit nebo dojmout nebo rozesmát, prostě se pobavit. Nejsem kritik, který se tam chce předvést sám před sebou.

Mirka Spáčilová v Mf Dnes píše, že přibývá filmů, které udělali nevzdělaní režiséři. Myslíš si to taky? Pokud je to pravda, tak proč?

Mirka Spáčilová mi nejen celý život meje…obličej, co mají lidi vzadu v kalhotech. Přestože si tykáme, možná že jsme dokonce i kamarádi, tak mi nemůže přijít na jméno a já v případě její práce taky ne, ale to je jedno. Ale v každém případě jsem toho od ní četl více, tohle taky. A ona tam ještě

 napsala, že český film vzniká takhle proto, že nejsou lidi. První problém je už v tom, že nejsou lidi, kteří by napsali dobré scénáře, je krize scénáristů. Notabene scénárista dostane za scénář celovečerního filmu směšné peníze. Takže aby někdo seděl dva roky a potil scénář, třeba 15 verzí a vymýšlel, je proto skoro nesmysl. Jako napsat písničku na desku, kterou si pak nikdo nekoupí.

Jak to dneska chodí: režisér vyjde z FAMU a chce okamžitě natočit celovečerní film. Vydělat peníze. Takže si napíše scénář, sežene si pět kamarádů, těm to přečte, ti ho poplácají po ramenou, že je to výborné a on se vypraví shánět peníze. Když má nějaké drobné, vypraví se do institucí, které svými granty přispívají na novou českou filmovou tvorbu. Tu přispějí milionem, tu dvěma, třemi, pěti, takže se dá dohromady nějaká suma a za tu se začne točit. Suma se za tři měsíce vyčerpá a filmu je přibližně čtvrtina. Pak se nějaké další roky  shánějí peníze, aby se něco dotočilo. Mezitím někdo umře, takže se něco musí změnit, přepíše se scénář apod. Tak vznikají filmy, které se pak konečně dokončí, zase se sejde pět kamarádů, kteří si to prohlédnou, poplácají se po

 ramenou jaké je to výborné , film jde do kin a přijde na něj 16 000 diváků za celou dobu distribuce. Film stojí 20,30,40 milionů korun, ty se od někoho dostanou, slíbí se , že se peníze vrátí, což se  samozřejmě nevrátí a tím to všechno skončí.

Například za posledních asi pět let debutovalo v České republice 45 filmových režisérů, natočili jeden – první a poslední – film. Dřív, když celá filmová škola  reprezentovala tuto zemi, tak to nebyli lidé,kteří by vlítli rovnou do svého celovečerního filmu, ale museli chvíli počkat. Museli chvíli asákovat, pak dělat pomocňáky,  zkrátka museli se do té pozice probojovat. K ní se totiž probojuješ nejen tím, že vystuduješ nějakou školu,ale  i tím, že jsi lepší než ostatní, kteří tu školu taky  vystudovali. Pak jsi oprávněn se postavit, vzít do rukou balík peněz a říci „ Podlé mého…“ se balík peněz utratí. S plnou odpovědností za to, že když se balík peněz utratí „ Podle mého“ , že já za to nesu zodpovědnost.

Podívej, kolik těch celovečerních filmů, těch debutů, teď je. A kolik si jich

 viděl ? Každý by se měl sám sebe zeptat: Na který film jsem měl velkou chuť se podívat ?   Proč bych na ten film měl jít ? Je to téma, které mě zajímá? Jsou to herci, kteří tam hrají ? Dělá to režisérská osobnost, na kterou bych si vsadil a které věřím ?  Ani jedno z toho nebývá pravda. Tak proč na to jít ?

A když se pak zjistí, že na film přišlo 15 000 diváků, někdy dokonce jen 7000 za celou dobu distribuce… Lístek stojí sto korun, to je 700 000 korun polovička jde do distribuce, polovička na výrobu filmu, to je 350 000…

Problém je v tom, že nikdo si nepoloží otázku:  Komu to dělám ten film ? Koho ten film má bavit ? To znamená  kdo je cílová skupina , kterou chci  oslovit ? A proč. O čem ti lidé přemýšlejí, co je bude bavit atd. Tyhle věci jakoby neexistují, a pak to dopadá, jak to dopadá.

(k divákům v klubu Carpe diem) Jsem rád, že tak pozorně posloucháte. Však se říká, že maminka a pan režisér mají vždycky pravdu.

Ŕíká se to úplně jinak: Maminka a pan režisér mají vždycky pravdu, ale maminka se může občas mýlit…

Poslední otázka: čím se teď zabýváš? 

Teď už tři roky pravidelně velmi mnoho hodin denně točím seriál, který se jmenuje Cesty domů a vysílá ho televize Prima. Ale tady je to zbytečné říkat, protože tu jsou lidé, kteří nesedí u bedny, lidé, kteří chodí do klubu, což mě úpně šokuje, že takoví lidé existují. Že zvednou své zadky, jdou do klubu, dají si dvě deci vína, poslechnou si báječnou kapelu, mají chuť se probrat společně  nějakým společným názorem na společnou věc. To je moc hezké. Myslel jsem, že už to neexistuje, je fajn, že existuje. Vím, že existuje 02 Aréna, tam když přijede ten velký cirkus padesáti kamionů, tak pak se sejde těch šílenců dvacet tisíc, ale že také existuje klub spřízněných duší, to je pro mne velká radost a překvapení.

 

 

 

Foto týdne

Jste náš host číslo

9685311

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Redakce: Marty Newton

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Zdeněk Nossberger, Sandy Nosek,Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz