Vydal jsem si svou čtyřiadvacátou knihu. Vydávám si své knihy sám. Jsem nakladatelský Robinson. Jsem zvyklý si svoje knihy vymazlovat. Abych si je mohl nejen napsat, ale vydat v podobě, jaké chci, a ve spolupráci s takovými spolupracovníky, jaké chci, musím si na vydání vydělat ve své PR agentuře a vyučováním tvůrčího psaní a psaní písňových textů na konzervatoři.

Je to obrovská nejen finanční zátěž, ale má to velkou výhodu: za svou knihu se pak nestydím. Nešetřím tam, kde se šetřit na knize nemá. Život mě naučil, že kompromisy se nevyplácejí. Moje knihy jsou zažité a zadřené pod kůži, poctivě vysezené a poctivě vydané za vlastní peníze. Jsou odpracované s anděly i ďábly na jedné lodi, ze které není kam utéct. Jsou to nejlepší, čeho jsem schopen.

Drsně něžný román

Sextenze je generační milostný drsně něžný román. V médiích ho srovnávají s Padesáti odstíny šedi a píší, že Sextenze „jede na stejné vlně erotických lovestory“. A to mě můžou čerti vzít.

Začal jsem ten román psát před dvěma roky. O tom, že v něm budou temné erotické pasáže, jsem věděl od začátku. O nějaké vlně jsem ale neměl ani ponětí. Dostal jsem tehdy na svůj portál www.brejle.net mail s básničkami. Byly velmi dobré, zařadil jsem je do literární rubriky a ze zvědavosti klikl na link autorčina blogu. Oko mi tam padlo na dosti zoufalý dopis pisatelky, která si po nocích byla zvyklá anonymně „hrát“ se sexuálními loudily na netu. Jednou se ale díky autorčinu erotickému gamblerství hra změnila v tvrdé vydírání, které autorku zavedlo do stavu, z něhož se jen těžko vymaňuje. A tady končil dívčin příběh. Její mailová adresa už byla zrušena a já se ten večer poprvé podíval na portály, kde se hra mění v nemilosrdnou závislost.

Už několik let mám nad stolem Moliérův citát, že „nejfantastičtější na světě jsou fakta“. A s těmito fakty na začátku jsem začal studovat prostředí, kde podle sloganu knížky „tiká e@rotika“. V některých scénách knihy netiká, ale řve. Při psaní některých pasáží příběhu mladé marketingové manažerky a staršího novináře jsem trpěl jako v nejtvrdším sado-maso salónu. Věděl jsem, že mě za syrovost popisu prostředí a praktik řada lidí zatratí. Ale v době, kdy i na pornostránky chodí 50% žen, kdy skoro polovina dospělých si už někdy na netu anonymně hrála s nějakým protějškem, je načase si vyjasnit definice a podělit se o odlišný generační náhled na kdysi svaté pojmy jako jsou mravnost, věrnost, partnerství a láska.

A ona hypertenze – zvýšený krevní tlak?

Vydat knihu je jedna věc. Druhá je dostat ji mezi lidi. Jako samonakladatel si lehce spočítám, že musím prodat tisíc čtyřsetstránkových románů Sextenze, abych byl na nule a spisovateli ukázat dlouhý nos, protože na něj nic nezbylo.

Distributor si knihy objedná, ale jakmile je přebere, spadnou do jakési černé díry a vy o jejich dalším životě nic nevíte.

Když se divíte, proč knihy v knihkupectvích nejsou, distributor řekne, že si knihkupec knihu u nich neobjednal. A když ji v obchodě najdete někde zastrčenou v regále, místo aby byla vystavená mezi novinkami, a zeptáte se, jste za ješitného magora. Pak zjistíte, že světový hit vydalo nakladatelství majitele řetězce obchodů. Už je vám jasné, proč nekonečné pyramidy jednoho titulu jsou vystrčené všude kolem? To je stejné, jako když anketu o nejoblíbenějšího zpěváka vlastní soukromá firma.

A aby se to nepletlo, údajně průměrnému románu světové autorky je věnován velký prostor v hlavním zpravodajském pořadu veřejnoprávní televize. Viděli jste tam někdy zmínku o českém spisovateli?

Prostě dát čtenáři dostatečně vědět, že vyšla původní česká kniha, je náročný a nákladný úkol. A tady vzniká moje hypertenze, můj zvýšený krevní tlak.

Když jsem na střední škole dal svým studentům za úkol přinést na hodinu z domova knihu poezie, dívali se na mě jako na Marťana. Když jsem se jich zeptal na jména žijících českých básníků nebo textařů, mizivá odezva.

Seděli jsme onehdy na kafi s básníkem Jiřím Žáčkem a vedle u stolu jakési studentky. Najednou dívky začaly pištět. Kolem šel jakýsi výrostek a my se dozvěděli, že to je začínající herec, co se občas mihne v seriálu Ulice. Co to je za divnou dobu, když podržtaška z pitomého seriálu je víc než Žáček – básník – legenda? Co to je za nabouranou dobu?

Milostný sadomasakr

Tak někdy s humornou nadsázkou charakterizuji svůj poslední román. Pro jemnější duše mám slogan, že v této knize se nedočtete o háčkování… Byl to hodně soustředěný čas psaní. Psát román, to je sto roků samoty. Když jsem po půl roce psaní poznámek, zapisování stovek různých nápadů, jednotlivých scén a vypisování různých odborných publikací, cítil, že nadešel čas, vybral jsem si dovolenou a odjel na zájezd do dobrovolné samoty. Za oněch 14 dní jsem se v teple jen dvakrát vykoupal v moři, jinak jsem byl zavřený na pokoji a drtil jsem a drtil. Tehdy jsem doopravdy začal psát. V naprostém soustředění a klidu. Následujících tři sta padesát stran už vznikalo zase v čase kradeném pro vlastní psaní, při čtyřech, pěti hodinách spánku denně a závalu pracovních telefonátů a mailů. Ale není na co si stěžovat. Jinak to nebude. Kolik že potřebuji prodat výtisků? Tisíc?

Na křtu knihy se sešlo sto třicet zástupců médií. Na základě prvních článků se čtenáři novin dozvěděli, že moderátorka měla černou podprsenku a jeden z kmotrů příliš těsné džíny. Literaturo, sbohem.

Nepokládám svoje psaní za nic posvátného, vzešlého z tance múz kolem mé hlavy. Píšu jako když se peče chleba. Rád bych, aby mně i jiným chutnal. Mám rád pekaře, kteří umějí svoje řemeslo, a nemusí po večer dláždit ulice. Většina spisovatelů musí být i těmi dlaždiči, protože se doba staví na hlavu a lidi mají raději pohyblivé obrázky, pokud možno nekomplikované. Psát ale pro dav složený ze samého Pepy Řepy nebudu. Mám na svůj chleba svůj vlastní recept.

…a Jasná zpráva o mé temné knize

Když si srovnám vedle sebe všechny ty blbosti, které se o mém románu Sextenze napsaly a které jsem vyslechl, rozhodl jsem se, že si i nadále nejen budu knihy sám vydávat, ale už si o nich začnu i sám psát. J V rámci tak zvaného guerilla marketingu, který je údajně nejúčinnějším marketingovým nástrojem dneška, to tak ostatně dělá spousta firem a údajně i spousta autorů.

Firma najme deset bab, posadí je k počítačům a ony do zblbnutí píší: „Tak jsem si, holky, koupila prášky Hubni a to byste nevěřily. Dám na gauči záda a za jednu telenovelu zhubnu o kilo…“ A holky jdou a koupí si prášky za pět stovek a s dobrým svědomím, že pro svou tajli něco udělaly, tloustnou dál. Takhle si příště budu dělat reklamu sám sobě.

Včera jsem se rozčílil v jednom velkém knihkupectví. Hledal jsem svůj román a místo v pyramidě novinek jsem ho našel zastrčený v regálu s označením Erotická literatura. A paní manažerka mi s velkým despektem řekla, že „tyhle románky“ mají tady v koutě. Kdyby to nebyla žena v letech, změnil bych se na Frantu Mlátičku. Oni mají všude na očích vystrčeno „50 odstínů souložení“ a můj román, který není O TOM! zastrčí mezi „tyhle románky“.

A o čem Sextenze tedy je? Je o srážce dvou generací v nabourané době! Je o hnisajícím osamění! Je o dominanci a submisivitě jako fenoménu. Je o tom, že něha má někdy podobu bičíku. Je o erotickém gamblerství a popůlnočních démonech. Je o radosti z potěšení a strachu z neporozumění. Je o nás.

To není žádný románek, chtělo se mi křičet! To není žádná sra…! Je v tom mých třicet let života! Těch čtyři sta stránek je život můj, mé mámy a mého táty a té mé vymyšlené holky! Copak to z toho necítíte, paní Blbá? Je to na krev! Je to prochozené na boso ve střepech!

„Kdybych měla všechno číst…,“ znělo mi v zádech ještě dlouho potom.

Násilím jsem zvedl hlavu a i když jsem šlapal do psích hoven, oči pomalu ulpívaly na grafitech protější fasády, zachytily špačka makajícího na hnízdě a zlatý řetízek hladící místo mé ruky ňadra dívky v okně nad ulicí.

Až začnu příště dělat reklamu sám sobě, napíšu tam: Máňo, tohle si kup! Je v tom to nejlepší, čeho byl ten chlap schopen!