Roman Jurkas své člověky vodí přítomností i historií, ale vždy jsou aktuálními účastníky příběhů, které jste možná prožili, prožíváte nebo budete prožívat. Přímočaré pointy jim zaručují trvanlivost a tak Jurkasovy fóry většinou nevyčichnou, voní nám úsměvem a pohodou.

Patří k „mládí“ České unie karikaturistů, zažil námi prožité Pražské jaro v kočárku, ale zřejmě byl tou jedinečnou atmosférou konce šedesátých let odkojen. Možná, že jeho další tvůrčí bytí zavinilo i to, že se narodil na Smíchově. Vyučil se sazečem. V době před elektrifikací tvořící noviny, knihy, plakáty, lidi, kteří to uměli, bylo toto řemeslo zařazeno, jako řemeslo umělecké.

První kresbu mu v Kvítku, příloze Svobodného slova, které založil a redigoval Josef Lada jako Kvítko z čertovy zahrádky otiskl Ondřej Suchý, asi největší encyklopedista našeho i světového humoru všech žánrů. Bylo to 16.5.1985 a mladík začal publikovat v široké ploše deníků a časopisů.  Škrt, Kuk, Křížem krážem, Křížovka, Dikobraz, Pardon, Svobodné slovo, Bumerang (Slovensko), Obrana lidu, Motor…

Motor jsem si nechal nakonec, protože nenápadný, plachý Roman je často inspirací a skoro vždycky pracantem (motorem) na akcích Unie. Počet výstav samostatných i kolektivních, ceny a ocenění na soutěžích a festivalech humoru jsou jeho zajímavou prezentací, ale pro nás jsou podstatnější nakreslené příběhy zastavené v tom jedinečném okamžiku, který se nazývá pointou.

"Nesmlouvejte. Po třech měsících vás už musíme vyměnit."

"V tom prvním autobusu si vezou aparaturu, a v tom druhém určitě fanynky."

"Bohužel, potulného kolovrátkáře opravdu nepotřebujeme."

"Potřebuju zahrát něco dojemného, aby mě alespoň hodila cigarety."