Dnes má svátek Antonín Zítra má svátek Roland

Karel Kryl

Co všechno pamatuje Josef Kobra Kučera: Jak se stal Kobrou a ne Texaským Kidem; jak vezl Karla Kryla na skútru pro anděla; jak nejel Jaroslav Hutka v listopadu ´89 na tribunu na Letnou, ale do Malostranské besedy; jak se Kobra stal spolupředsedou obnovené Haškovy Strany mírného pokroku v mezích zákona a jak založil Salony kresleného humoru; proč ho nepoznala manželka Růžena a jak se stal jaderný fyzik žonglérem, když už byl Kobrovým synem Lukášem.

Michal Jupp Konečný píše, že si tě svého času půjčovali filmaři jako Jana Nerudu, aby ušetřili za maskérnu. Co je na tom pravdy?

Před 25 lety jsem měl táákovéhle háro vlnité, a táákovéhle fousy a tyhle zlaté brejličky a filmaři si mně půjčovali do role Jana Nerudy. Tehdejší ministr kultury, který byl zetěm prezidenta Svobody, tenkrát pořádal na Žofíně oslavu Nerudova výročí. Já to moderoval, protože jsem jako Neruda vypadal a byl tak oblečený. A moje žena si mě musí vážit, protože oni neměli možnost mi dát honorář – jako třeba tři stovky – ale mohli koupit za šest a půl tisíce padesát čajových růží, živých, které mi dali jako Nerudovi, a já je dal své ženě Růženě…

Odkdy a proč jsi Kobra, Josefe Kučero ?

Když jsem začal chodit do školy, tak jsem byl ve třídě jediný, který nosil brejle. Říkali mi tedy Brejlovec indický a posmívali se mi, já se se s nimi pral a oni mi ty brejle rozbili. Pak jsme se učili, že brejlovec indický je vlastně kobra, tak se to se mnou ve škole táhlo. Když jsem se vyučil na učilišti univerzálním nástrojařem a začal trempovat, zjistil jsem, že trampové mají přezdívky, tak jsem chtěl být Texaský Kid. Oni řekli – dobře Kide. Jel jsem asi na třetí vandr a do vlaku přišel můj kamarád, tramp z jiné osady, povídá „ Ježišmarjá, Kobro, kde se tu bereš ?“ a šel pryč. A od té doby jsem Kobra.


Zleva Josef Kobra Kučera a Honza Dobiáš

Kobro, ty jsi dobře znal Karla Kryla. Byl jsi u zrodu některých Krylových písniček, které my ostatní známe už jen jako hotové?

Karel Kryl, když dodělal v Bechyni keramickou průmyslovku, tak byl takový…politicky nespolehlivý. Šli jsme na vojnu a za nás už pétépáci nebyli pracovní prapory, my nespolehliví jsme byli silniční vojsko a na výložkách jsme měli buldozery. Jiní tam měli děla a tak, my buldozery. My buldozeristé jsme se pak sešli v Teplicích, a to se tak někdy přihodí, že se sejdou lidi, kteří se mají rádi, jsou si sympatičtí a něco umějí. Karel Kryl, budoucí dramatik Alex Koenigsmark, budoucí spisovatel Venca Dušek a řada dalších lidí, třeba Ježek, vynikající jazzový bubeník. Sešli jsme se a řekli si, co kdybychom udělali divadlo. Našli jsme nádhernou románskou místnost, která původně sloužila jako černá kuchyně, vyklidili jsme ji, vyčistili, tehdejší paní ředitelka nám dala nádherné obrovské dřevěné stoly a jako první jsme udělali inscenaci Velký testament od Francoise Villona. My jsme účinkovali a k tomu v koutku hrál Kája Krylů na loutnu svoje písničky. Přišel tam Mirek Kovářík, který měl své Docela malé divadlo v Litvínově. Bylo to divadlo poezie, první v republice. Tak jsme tam jeli, oni zase přijeli k nám s Hrabětovým Stoptimem a takhle se to proplétalo, než jsme se trochu rozpadli. Byla to nádherná doba, necelé dva roky, než Karel Kryl odešel do Ostravy, já do Prahy, Alex Koenigsmark se šel doučit kameníkem…

Ale k těm písničkám. Já měl skútra, stopětasedmdesátku ČZ. Byl jsem frajer, protože to bylo tak, že holky si mohly sednout bokem, i v sukních. Jeden čas jsme s Karlem bydleli a najednou Karel přišel a řekl „ Člověče, já jsem byl v rozbořeným kostele, je to mezi Teplicemi a Děčínem“. Už si nepamatuji tu vesnici.“ Prosím tě, zajedeme tam, spadla střecha, visí tam všude cedule, že je to nebezpečné, že vstup policie zakazuje, ale podlezeme a podíváme se tam…“

Tak jsme tam jeli a opravdu bylo vytlučené všechno co šlo. Zatímco já, který jsem dělal asambláže, jsem posbíral takové ty vybarvené dřevěné andílky, do kterých byly nastříleny diabolky, jak se místní kluci bavili, tak Karel objevil takovéhleho…ne, takhle velikého anděla, který byl, pravda, rozežraný od červotoče a měl jednu půlku jednoho křídla. Tak jsme sedli na skútra a dovezli toho anděla domů. Vypili jsme asi půlku flašky rumu, protože jsme dojeli asi v jedenáct večer a šli spát. Probudil jsem se v půl šesté, protože jsem chodil na šestou do fabriky. Karel spal asi tak dvacet minut, seděl s kytarou a měl skoro hotovou tu písničku, kterou všichni znají. A že ať si ji poslechnu.“ Ne“, protestoval jsem,“ přijdu pozdě do fabriky“. Ale byl jsem u toho. A ten skútr, kterým jsme anděla přivezli, byl můj…



Rád o tobě říkám, že máš sloní paměť, protože si pamatuješ, ale hlavně jsi byl u řady událostí, které se však dneska tradují jinak. Třeba Hutka na Letné, o kterém se říká, že přijel na Letnou rovnou z letiště…

Můj jmenovec Vladimír Kučera – ten co dělá tu historii v televizi – pro Hutku jel na letiště, ale to bylo tři dny před Letnou. Hutka přiletěl, neměl nějaké papíry a nechtěli ho pustit domů. Tak se dohadovali, psali si prstem na sklo, Kučera zmobilizoval všechno možné, takže Hutku pustili a Jarda se ptal „ Kam pojedeme ? Já nevím kam, ale víte co,zavezte mě do Malostranské besedy.“ Takže ve třičtvrtě na deset, uprostřed koncertu, který tam probíhal , přijel Jarda Hutka. Neměl jinak žádná zavazadla, ale měl kytaru a hrál do tří do rána…

Kobro, ty jsi nejen víceprezident Strany mírného pokroku, ale taky táta Salonů kresleného humoru. To byl tvůj nápad, kdo vymyslel Salony ?

Já.

Ty, skutečně ?

Já.

Při vší skromnosti ?

Při vší skromnosti. Ale měl jsem původně jinou představu. Tenkrát se mi tam podařilo vydat barevnou knížku kresleného humoru Honzy Vyčítala, byla výstava a já jsem si říkal fajn, teď bude tak za tři měsíce Barták…ale Barták už nebyl, už se s námi nikdo o tom nebavil. Teda nebavil. My jsme to udělali s divadlem Ateliér ve Spálené ulici. Pepík Mára, šéf divadla a vynikající člověk vždycky propašoval věci, co se v podstatě nesměly. Tak jsme udělali tři nebo čtyři výstavy, třeba Standu Holého. Pak jsem se potkal s Robertem Radostou a Robert, který v té době dělal s Otou Kmínkem dramaturga v Malostranské besedě mi řekl „ Když seženeš skla, která my nemáme, tak to může viset tady!“ Tak jsem od Salonu č. 6 byl v Besedě.

A já dodám, že Salon s popisným číslem 390 začíná 9. ledna v restauraci U sedmi konšelů na Starém městě a že týž den slavíš 69. narozeniny. A ptám se dál: v 60. letech vydával Mladý svět magazíny, jeden z nich – jmenoval se Šest strun v údolí – byl o trampingu. Tam byla památná fotka takového vyholeného holobrádka – a to jsi byl ty. Odkdy a proč máš vousy ?

Ta fotka vznikla ještě před vojnou, já jsem si nechal narůst fousy až po vojně.Nijak jsem to neplánoval, nebyl to žádný protest. Vrátil jsem se z vojny na Vánoce 1965 a v 66. roce byly povoleny tzv. Mimorozpočtové projekty národních výborů , což bylo v podstatě podnikání. Tak jsme hned založili firmu SOS – Sportovní opravárenskou službu – v Českém Jiřetíně jsme koupili barák, byla tam sjezdovka, tak jsme vyráběli skiboby, lidi tam na nich jezdili a my se střídali. No, střídali…Většinou byli ženatí, a tak jsem tam já byl třičtvrtě roku. A proč bych se holil, když jsem se scházel akorát s hajnými…

Ale pak se ukázalo, že to má obrovskou výhodu. Nosil jsem takové ty zlaté brejličky, pak jsem si pořídil takové velké černé hranaté brejle. Když jsem se vrátil do Teplic, mohl jsem eliminovat lidi, které jsem neměl rád. S fousy a v černých brýlích mě nikdo nepoznal, takže lidi, co jsem měl rád, jsem oslovil a oni mě poznali po hlase, ty, co jsem neměl rád, jsem minul…

To je ten lepší případ. Ale představte si, že Kobra před časem skončil v nemocnici a když za nim přišla jeho žena Růženka, tak ho nepoznala…

Já jsem měl při léčení takové ty umělé plíce a ty než nasadí, tak tě nejdřív oholí. Růženka přišla, koukla, řekla „ Pardon!“ a šla zase pryč. Doktoři ji naštěstí vrátili a přesvědčili, že jsem její muž…

Kobra do toho našeho portálu velice často píše určité věci, kterými vrací události na pravou míru a je to zážitek, protože já mu to samozřejmě věřím a stejně tak i čtenáři našeho portálu. Co máš teď v hlavě, že napíšeš ?

Teď mám v hlavě, že dorazil Lukáš. Já mám totiž syna, který je jaderný inženýr a současně člen Evropské federace žonglérů. Nebude předvádět výbuch atomu. Rád ho uvítám a jsem rád, když mi zavolá a jdeme spolu dělat tak trapnou věc, jakou je povídání s Honzou Dobiášem.

(Z rozhovoru Honzy Dobiáše s Josefem Kobrou Kučerou v pražském Carpe Diem.)


Lukáš Kučera





Foto týdne

Jste náš host číslo

9670381

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Redakce: Marty Newton

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Zdeněk Nossberger, Sandy Nosek,Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz