Dr. Jiří Tichota

Z rozhovoru Jiřího Tichoty s novinářem a spisovatelem Janem Krůtou

Moje žena je dcerou  televizního redaktora Vladimíra Toska, který v roce šedesát osm držel do poslední chvíle vysílač, než Rusáci obsadili Cukrák. Za války létal v Anglii a hned věděl, o co tady půjde. Ještě v srpnu se svým synem emigroval a stal s v Anglii vedoucím redaktorem Listů. Asi v roce pětaosmdesát jsem najednou dostal předvolání do Bartolomějské. Začalo to jako vždycky, byli tam dva – jeden hodný, druhý zlý. Začali katedrou, jak o mně všechno vědí a pak najednou: Kdy jste se naposled viděl s Václavem Havlem a s jeho bratrem? Už jsem věděl, odkud vítr fouká. Ivan Havel byl před časem na Žofíně na našem koncertu. Oni kývali a hned dodali: A potom byl dvacet minut u vás v šatně. O čem jste si povídali? No, k tomu se ještě vrátíme. Zatím nám tu nechte pas, my si vás zavoláme…

A tím začala skoro roční historie. Zavolali třeba v jedenáct večer, zítra v devět hodin u nás. Ale já zítra ráno učím, bránil jsem se… To je zařízený! Nemusíte se starat, přijďte.  A zase znovu: Nechtěli byste se skupinou jezdit častěji do zahraničí? A tak dále. Já věděl, kam míří. A oni zase: O nic nejde… ale dědeček by jistě viděl rád vnoučata… Začali to se mnou hrát na spolupráci a ten tlak byl fest. Neustále jsem opakoval, že nic nevím, s tchánem se nestýkáme a přes zákaz jsem to samozřejmě všechno všude vykecal, aby se to k nim oklikou dostalo. Když jim jednou došla trpělivost, posadili si mě a řekli: Podívejte se, soudruhu Tichoto, je na čase, abychom to už spolu nějak zoficielněli. A v tom okamžiku já jako správný cholerik dostal záchvat. Začal jsem na ně řvát, že tam chodím z donucení, že pro ně  nic dělat nebudu a nic nepodepíšu. A oni zase hned, že o nic nejde. Vystřelil jsem odtamtud a myslel jsem si, že mám pokoj.

Zdena Tichotová - Tosková

Ale druhý den zase telefonát: Pane Tichota, ale tím to neskončilo, to si nemyslete. Jenže pak to přišlo.  S tchánem Toskem jsme měli domluveno tajné setkání s v Maďarsku. Všechno jsme strašně konspirativně připravili  (informace nám nosil někdo z italské ambasády), děti se ženou jely zvlášť vlakem, já jinudy autem. Přijeli jsme na místo, kde jsme měli být ubytovaní, ale tam nám řekli, že došlo k  omylu. Dostali jsme krásné jiné ubytování, úplně osamocená vilku, jen se tam prý ještě zdrželi nějací jiní Pražáci. Když jsme tam přijeli, vycházelo z domku pět pánů s černými kufříky a nám pořád nic nedocházelo. Přijeli tam za námi taky příbuzní z Ameriky a Zdenin bratr, který u nás byl odsouzený v nepřítomnosti za to, že se vyhnul vojenské prezenční službě. A u velkého  kulatého stolu pod velikým lustrem jsem tam týden všechny bavil historkami z výslechů. Parodoval jsem „své“ estébáky a všichni jsme se tomu chechtali. Když jsme si po návratu před koncerty v Dánsku šli na Pragokoncert pro služební pasy, řekli nám, že já i Zdenka máme pasy zrušené. Teprve pak nám všechno došlo. Takže do Dánska Spirituál tenkrát kvůli nám nejel, ale režim z toho měl ostudu. Dánové to pěkně rozmázli v tisku a já už měl pokoj.

(Z knihy Jana Krůty Klec na Slavíky, www.brejle.net)

Foto: František Heřman