První částí termínu Sauerkraut Cowboys je německé jméno pro zeleninovou složku vepřo-knedlo-zelo, ta druhá odkazuje na Divoký západ. Nejen tímto pojmenováním muzikoložka Ruth Ellen Gruberová vystihuje svůj obdiv pro český bluegrass, jehož jméno pomáhá šířit v USA.

Píše o revitalizaci židovské kultury po pádu železné opony, ale fascinuje ji hudba, která u nás měla funkci společenského, proamerického manifestu. Spisovatelka Ruth Ellen Gruberová překládá písně Druhé trávy Roberta Křesťana, přednáší o českém bluegrassu v Nashvillu a také je autorkou termínu Sauekraut Cowboys pro evropské opojení Divokým západem.

„Když byly v Německu americké jednotky, armádní radio vysílalo country i jazz a ovlivnilo místní publikum. Dnes country získává nové fanoušky a Američané objevují bluegrass z Česka“, řekla R.E. Gruberová.

Když jste fenomén Sauerkraut Cowboys představila v USA, nebrali to jako vtip ?

Já se naopak snažím vysvělit, že ta věc je legitimní a vznikla přirozeně. Velkou zásluhu na tom má Lilly Pavlak, Češka, žijící od roku 1968 ve Švýcarsku, která loni za svoji práci získala Cenu Mezinárodní bluegrassové asociace.

Co vás vlastně váže k východní Evropě ?

Moji předkové jsou z dnešního Rumunska a z pohraničí Litvy a Polska. Tím nejsilnějším impulsem pro mě ale bylo, když můj otec vedl roku 1966 archeologický výzkum u Kutné Hory. Strávila jsem léto v Praze a viděla film Old Shatterhand podle Karla Maye.V 10 hodin ráno v kině Sevastopol.

Podruhé jsem přijela roku 1970 při cestě stopem přes Evropu. Ocitla jsem se v Praze na večírku a jediná společná řeč byly rockové skupiny. Když někdo zavolal Rolling Stones, všichni odpovídali Ano, ano. Bee Gees ? Ne ne. Stala jsem se fanouškem nejen Pierra Brice, ale i Waldemara Matušky.

Kdy jste objevila Druhou trávu ?

Ve Strakonicích na festivalu roku 2004, kde jsem také poprvé svého dětského idola Waldemara Matušku slyšela naživo. Můj rozhovor s Robertem Křesťanem z Druhé trávy vyšel o rok později v New York Times. Začalo mě zajímat, o čem zpívá – a to mě nakonec přivedlo k překladům, které jsou na albu Shuttle to Bethlehem.

Své znalosti židovské historie ve Východní Evropě jste publikovala například v průvodci, který vyšel v nakladatelství National Geografic – jaký měla ta knížka ohlas ?

Vím, že z ní čerpají cestovní kanceláře a občas mě lidí žádají, abych jim sestavila cestovní program.Teď koordinuji nový projekt, Jewish Heritage Europe, pro nadaci Rotthschild v Anglii. Jedná se o informační web s vyčerpávajícím seznamem akcí s židovskou tématikou, který byl spuštěn v prosinci v Praze. Výstavy, turismus, konference – těším se na spolupráci se svými českými kolegy, kteří jsou na tomto poli aktivní.

Existují ješt nějaké neobjevené artefakty židovské historie ?

O většině těch míst se ví, ale spousta z nich je zanedbaná, čím víc na východ, tím hůř. Člověk má pocit, že je znovuobjevuje a probouzí k životu.

K iniciativám, které na této revitalizaci pracují, patří festival Boskovice - nechystáte se tam ?

Mnohokrát jsem v Boskovicích byla, poprvé v roce 1990, kdy bylo vše natolik zanedbané, že se tam nedalo najít ani bydlení, oázou byla jediná privátní kavárna, synagoga byla opuštěná. Pokaždé, když jsem se tam vrátila, jsem viděla změny, to je úžasné povzbuzení. A navíc tam mají Western Park, tématicky zaměřený na Divoký západ, s referencemi na Limonádového Joa. V Boskovicích mám vše, co mě zajímá.

Ruth s Lubošem Malinou a Robertem Křesťanem

Petr Dorůžka

Foto: archiv Ruth Ellen Gruber