Dneska už to vypadá jako vyprávění starého zbrojnoše, ale pořád ještě je mezi námi dost těch, kteří si pamatují, že byly doby, kdy určité muzice pšenka nekvetla, natož aby ji nakladatelství vydávala jako zpěvníky nebo nedejbože jako gramofonové desky. Že by ji hrála některá stanice Československého rozhlasu, to už vůbec ne.

Když dneska slyším na Country radiu třeba Ruty šuty Arizona Texas nebo jak se snáší s amerického bombardéru na Brno balíček čokolády, vybaví se mi spousta mých kantorů, kteří by mými kantory nebyli, protože za tyhle písničky by byl vyhazov. V Mladém světě jsme uhájili Tábor. A tak jsme zkusili – když se předtím na jiném tématu dokázalo, že to jde – dělat i zpěvníček Písničový oheň, šéfredaktorka dokonce byla v Plzni na Portě, v časopisecké Bílé vráně se objevily i věci, které jako kdyby v oficiální kultuře neexistovaly.

ek k táborovému ohni. Stačilo správně přeložit a patřičně rozříznout středovou dvoustranu. Zpěvníček v době, kdy si nemohl natočit desku kdo chtěl a kde chtěl, měl několik dobrých stránek. Začněme textem, který pomáhal těm, kteří nestačili odezírat interpretům , neměli takového pamatováka nebo v té době ještě docela vzácné nějaké nahrávací zařízení. Spoléhal jsem se na to, že fandové téhle muziky většinou texty znají a nevyvedly je z míry ani nečekané změny v textu, které nařídila šéfredaktorka, když nějakému výrazu nebo slovu nerozuměla nebo rozumět nechtěla. Odskákal to většinou Honza Krůta, který byl v té době již renomovaným textařem a snažil se písničkám moc neublížit. Musím se dneska pousmát, kdy slyším třeba Rosu na kolejích, kde se ve druhé sloce zpívá "Měsíc dobře hlídá pocestný“, protože původní, Wabim složený Pajda, neprošel. Nejhůř dopadl pacifický Listopad. Když jsem odevzdal rukopis této krásné písničky, uslyšel jsem „Ty ses snad zbláznil, ne ?!“ a když jsem pořád nechápal, dostalo se mi vysvětlení: přece nebudeme dávat do zpěvníčku písničku, v jejímž refrénu se zpívá „Víš, to listopad, lásku nemá rád“ , když listopad je přece Měsíc československo-sovětského přátelství! Ve zpěvníčku se písnička objevila, sice s pošramoceným textem, ale správnými akordy, a tak si ji ti, kdo chtěli, mohli zazpívat bez našeho přičinění správně, a s našim přičiněním se správnými akordy. Nevím, jestli ještě hůř anebo naopak lépe dopadli Brontosauři. Když už se museli přejmenovat z Toronta na Brontosaury a my jsme měli rubriku Zápisník Brontosaura, zaradoval jsem se, že budeme mít kromě Century v Chuchli ještě i další koně a hned jsem zařadil do zpěvníčku píseň Brontosaurus. Jak to dopadlo, ani nebudu říkat. Písnička prostě vylítla jako namydlená. Šéfce vadili ozbrojení trampové, kteří by na někoho vytáhli nůž, staroušové byli podle ní staří členové strany…

Pokud někdo přehlédl texty, noty mu třeba nic neříkaly, ale rozuměl obrázkům, potěšil se záhlavími jednotlivých songů. Grafik Jarda Weigel i jeho následovníci Karel Divina a Vladimír Nagaj by jistě na ozdobení stačili, ale v počátcích zpěvníčků měl Jarda Weigel práce až nad hlavu, a tak oslovil tátu salonů kresleného humoru Josefa Kobru Kučeru, o němž jsme navíc věděli, že má k písničkám, folku či country kladný vztah. A tak se čtenáři z líbezných obrázků dověděli nejen něco o písničce, ale také o panu kreslíři.

Dneska už je všechno jinak, ale jestli se nepletu, tak ošmatané zpěvníčky má ještě ledaskdo. Odborně se tomu prý říká „V hudbě život Čechů“!