Dnes má svátek Aleš Zítra má svátek Vincenc

Švýcarští bluegrassoví matadoři Sunny Mountain Grass zdobí evropská pódia už pětatřicet let – vznikli v roce 1988

Letos už po čtyřiadvacáté se konal ve východošvýcarském Stettfurtu bluegrassový festival. Pořádá ho již léta kapela Sunny Mountain Grass. Festival se párkrát stěhoval, nejdelší dobu býval na hradě Sonnenberg, podle kterého se kapela pojmenovala. Kdysi jsem tam jezdila každý rok a mockrát jsem navrhovala, že by se měl přejmenovat na Rainy Mountain BGF, protože tam skoro vždy pršelo a byla zima jako v psírně. Letos ale svému jménu dělal čest, neboť bylo modro a vedro, ačkoli pořadatelé zajistili raději stan.

Měla jsem v plánu tam jet jenom na odpoledne vlakem, protože po dvou přepadeních na nočním nádraží už raději večer nikam nejezdím. Ale jako vždy bylo vše jinak. Na zdejších festivalech je zvykem, že hrávají stejné kapely jednou odpoledne a podruhé večer a hodně diváků chodí jen na jeden set. Přijela jsem tam o půl druhé. Po dlouhé době jsem se tady potkala s kamarády z dřívějška, většinu těch muzikantů znám víc než pětatřicet let. Tehdy to byli mladíčci. Byl tam například Franz Elsener, jehož kapela Over Easy pořádala festival u Schaffhausenu, kde skoro každý rok hrála aspoň jedna česká kapela. Takže pamětníci si jistě vzpomenou. Ale i na tomto SMBGF hrávala spousta českých i slovenských kapel. Letos Česko reprezentovali Milkeaters.

Festival vypukl ve dvě odpoledne. Pro mne novinka byli dva šikovní konferenciéři, Švýcar Simon a Američan Gian, kteří celý festival vtipně uváděli.

Také první kapela Bear Grass z Bernu a okolí pro mne byla premiéra. Znala jsem tam jen houslistu Daniho Frei, na banjo hrál Silvio, na basu krásně zpívající Regula, na kytaru hrál a zpíval Američan Erik. Příjemný standard.

Také další kapelu Lounge Pickers s trochu modernějším repertoárem jsem viděla snad poprvé. Hrají americký folk, ale slyšeli jsme od nich i švýcarský landler, zdejší lidovku. Libují si prý v písních o komplikovaných milostných vztazích, jako je třeba Dark Hollow. Nejvíc se mi od nich líbila píseň Boba Segera „On A Long And Lonesome Highway“… Končili mojí oblíbenou písní od Krüger Brothers „Forever And A Day“. Hrají v sestavě kytara Daniel Rüegg, mandolína Xaver Blätter, Bern Müller na basu a Piero Biasi na banjo. Toho jistě někteří z vás, co zde hráli v poslední době, znají. Během jejich vystoupení jsem byla trochu nervózní, protože Milkeaters dosud nikde, žádná zpráva a měli hrát po další kapele. Nicméně za chvilku se konečně objevili, tak jsem si s nimi hned připila na zdar akce.

A na scénu nastoupila domácí kapela Sunny Mountain Grass. Dají se označit jako švýcarští bluegrassoví matadoři, založili je již v roce 1988 multiinstrumentalista Röbi Brunner, který se upsal své životní lásce Dobru a vynikající kytarista a zpěvák Tom Borcherding. Ze začátku hrávali jen jako trio tradiční bluegrass ve stylu Billa Monroea nebo Flatta a Scruggse. Během let se tam vystřídalo několik muzikantů, až se kapela ustálila v sestavě, ve které jsme je mohli vidět dnes. Mandolínu obsluhuje a krásně zpívá Thomas Custer, Daniel Girald hraje na banjo a Hannes Giger na kontabas. Vždycky si je moc ráda poslechnu. Během své kariéry vydali dvě cédéčka.

Obecenstvo již bylo natěšené na hvězdy večera – Milkeaters. Ti na ně vybalili píseň „Johnson City“ a publikum šílelo nadšením. Uklidnili se trochu u „Waiting For The Sun“, aby o to víc řvali a tleskali, když skončili. Myslela jsem si, že budou hoši pěkně utahaní po cestě, přece jenom je to štreka jet na otočku do Švýcarska a vyjížděli prý v pět ráno. Ale byli nabití energií, ostatně jako vždycky.

Měla jsem v úmyslu jít o půl osmé na autobus k vlaku, ale Heidi, manželka zvukaře a dobristy Robiho, mi nabídla, že mne doveze domů, že tam stejně nechce být do konce. Ale během jejich vystoupení změnila názor a řekla, že by si nemohla nechat ujít je vidět ještě v dalším setu a přijít o závěrečnou session. Tak jsem tiše zajásala.

Hoši hráli a zpívali jako o život a obecenstvo se mohlo utleskat i ukřičet. Spousta lidí se nechala slyšet, že něco takového ještě live nezažili. Jestli jste někdy slyšeli, že švýcarské publikum jsou studení čumáci, tak je to pustá lež, takhle rozjásané hlediště jsem tady snad za poslední roky ještě nezažila…

Po přestávce, kdy jsme si mohli dát výborné kuřecí řízečky v housce a jiné dobroty, začal večerní program. Na jevišti se objevili dva dědkové o holích s fousy a la Soggy Bottom Boys a uvedli druhý set. Jako vždy pochopitelně lepší než první. Kupodivu obecenstva neubylo, spíš se k těm odpoledním přidali další večerní diváci. Na uvítanou dostala každá kapela košík dárečků, vztahujících se k jejich názvu. Tak jsme se nasmáli.

Šla jsem se trochu projít, neboť nevydržím dlouho sedět, a z baráku odnaproti se ozýval bluegrass. Že by nějaká truc-akce? Tak mně zvědavost nedala a zašla se tam kouknout. A zatím tam zkoušeli Milkeaters. Tak jsem si je vyfotila a šla o dům dál.

A program běžel dál. V provedení Lounge Pickers mě zaujala „Sailing To Philadelphia“ od Marka Knopflera, jinak pokračovali ve svých oblíbených písních o nešťastných vztazích mezi mužem a ženou. Uvedli skladbu „Old Home Place“ s tím, ženská pryč, barák pryč a přál si být mrtvý… Jejich instrumentálka „Southern Flavor“ se taky pěkně poslouchala.

U kapely Sunny Mountain Grass jsem si konečně užila své oblíbené dobro, hlavně v „Im Drifting Into Deep Water“ Boba Willse a ve spoustě dalších. Za tu dobu, co jsem je neviděla, se opět pěkně vyšvihli.

Česká kapela s žertovným názvem Milkeaters patří nejen mezi oblíbence Lilly Pavlak. Po Švýcarsku je čekalo koncertování v Portugalsku.

Všichni se těšili na Milkeaters a přivítali je bouřlivým potleskem Kapela dostala v koši dárků jako v první řadě litr švýcarského mléka a spoustu dobrot s jeho obsahem, hlavně čokolády, snad i nějaký sýr, zapomněla jsem se zeptat. Ještě že po nich nechtěli, aby to mléko hned vypili…! Zato kluky bohatě zásobovali místním pivem, a to jim moc chutnalo. Obecenstvo opět šílelo nadšením, i když se vyskytly menší problémy se strunami. David hodně ladil a Petrovi praskla struna na kytaře. Během opravy se nám David předvedl jako Beatboxer. To se prý naučil během svého pohnutého dětství v ghettu v Mostě. Divákům spadla brada a mě vlastně taky. O těchto jeho talentech jsem nevěděla. Kapela měla bombastický úspěch. Když jejich set skončil, nastoupili na podium všichni zúčastnění muzikanti a začala závěrečná session. Zahráli nám společně tři písničky, nejvíc se líbila „Fox On The Run“. A úplně poslední byla „Will The Circle Be Unbroken“.

A pak už nastalo velké loučení a všichni se prý těší na příští rok. Díky patří organizačnímu týmu, pořádající kapele, zvukařům Röbimu a Oliverovi, všem účinkujícím kapelám a hlavně divákům – bez nich by to ani nešlo. Všem co se starali o naše žaludky, konferenciérům Simonovi a Gianovi. Ti si nakonec na sessionu taky zahráli a zazpívali. A můj speciální dík patří Heidi Brunner, která mi umožnila tam zůstat až do konce.

Foto Lilly Pavlak

Foto týdne

Jste náš host číslo

9555619

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Redakce: Marty Newton

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Zdeněk Nossberger, Sandy Nosek,Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz