Letošní zimní bluegrassový camp se tradičně konal v zasněžené horské chatě Kosodrevina na jižním svahu dva tisíce metrů vysokého Chopku v Nízkých Tatrách. Je to nejvýš položený bluegrassový festival ve střední Evropě. Vyprodaný bývá již několik měsíců dopředu. Tradičně byl věnován památce bývalého chatára Jožky Černého, který si tuhle jedinečnou akci společně s Romanem Áčem z Trnavy vymyslel. Bohužel nás v létě 2012 ve věku pouhých jedenapadesáti let opustil. Určitě se ale na nás celý víkend koukal shora a líbilo se mu, že má opět plný dům a na dálku si s námi připíjel čerešňičkou…

Chatu mají teď na starosti a tradici udržují jeho dva synové Petko a Palo. Muzikanti tam hrávají na své vlastní náklady pro kamarády a rodiny. Na Kosodrevinu jezdím pravidelně a moc ráda, ale bohužel ne každý rok se mi to podaří. Také o tom vždy píšu, tak se nechci moc opakovat. Základní informace zůstávají stejné, ale  pro ty, kteří tuhle výbornou akcičku ještě neznají, je uvedu. Kosodrevina je horská chata v Nízkých Tatrách na svahu Chopku asi 1500 metrů vysoko, přímo u sjezdovky. Jezdívala tam ze Srdiečka (Bystrá dolina) čtyřsedadlová lanovka, ale tu zrušili a ted už jezdí jenom kabinky z Krupové. Kabinky na mezistanici Kosodrevina jsou v provozu do půl čtvtrté. Odtud se dá vyjet až nahoru na Chopok. Do chaty se vejde asi 270 lidí, a je každoročně druhý lednový víkend nacpaná k prasknutí muzikanty hrajícími na akustické nástroje převážně bluegrass, jejich rodinami a fanoušky.

Jezdívala jsem na Srdiečko autobusem, který jezdil dvakrát denně z Brezna, ale pořád ještě nevím, zda existuje spoj i na Krupovou. Loni tedy ještě nebyl a letos jsem to nestihla zjistit. Zřejmě nikdo kromně mne už vlakem a autobusy nejezdí. Domluvila jsem se proto se Simonkou Smidtovou, že mne vyzvedne na nádraží v Banské Bystrici a pak jsme dál pokračovali s jejím přítelem Martinem přibrat Tatianu Batovou. Už na parkovišti na Krupové jsme potkali spoustu kamarádů. Nahoru jsme dorazili něco po třetí. Ubytovat se a dolů. Tam to již hučelo jako v úlu. To bylo radosti ze shledání. Jako mávnutím proutku k večeru  všichni lyžaři zmizeli a teď již na dalších nejméně čtyřicet hodin tam zavládl nonstop bluegrass.
Venku bylo nevlídno , sněžilo a byla mlha, tak už jsem nevystrčila ani paty z chaty. Večeře se podávala v šest hodin a měli jsme květákovou polévku, vepřovou pečeni se slovenskou rajskou a bramborovou kaší, bylo to moc dobré.

Organizační štáb dorazil již ve čtvtek. Jirka Elger vymyslel nové jeviště, aby se trochu vylepšil zvuk, který po sníženi dřevěných stropů byl dost špatný. Jaro Rakay mu k tomu vyrobil konzoly. Musela to být děsná dřina, ty všechny zvukařské propriety vytahat nahoru. Už se vesele zvučilo. Hlavní program v jídelně začínal presně v osm hodin.

Jako první nastoupila skupina Tien z Trenčína, která mimo jiné organizuje festiválek v Horné Porubě. Hrají už víc než čtvrt století a já je mám moc ráda. Zahájili písní Jericho a jako vždy se mi  nejvíc líbila jejich slovenská verze písně Greensleeves... Další v řadě byli mí oblíbení  Zatúlaní  z Prievidze s písní Bosý král a spoustou dalších... Po nich nastalo oficiální přivítání účastniků campu, hlavni slovo měl Roman Ac a Heno Medved. Ke slovu se dostal i chatar Pavel Cerný, Jožkův syn. Na  jeviště nastoupila pražská skupina  Abalone. Zahájili nádherně zazpívaným gospelem.  U některých  jejich  písní mi až z té krásy naskočila husí kůže.  Zahráli také pár převzatých věci z repertoáru Blue Higway. Ale nejen zpěv,  i instrumenty byly výborně, hlavně se líbilo dobro Darka Houšky.. Velký dojem na mnohé zanechala jejich a capella píseň Moon River z filmu Snidaně u Tifanny. Jistě nebyli na Slovensku poprvé a naposled.

Pak se na jeviště dostavila Funny Grass z Českého ráje a tím pádem i první žena, zpěvačka a kytaristka  Bára Součková. Také nám představili svého nejmladšího člena, dobristu Honzu Richtera. Karlos Souček exceloval jako vždy jak na mandolinu, tak na foukací harmoniku a Jarda Handlíř se věnoval banju. Moc se mi líbila písnička Catfish John, kterou nám dle úpravy Jerryho Douglase a Alison Kraus zazpivala Bára. Jinak jim moc sedí muzika v irských rytmech a basák Petr Ivan moc pěkně zpívá.

A již zde byla nejnovější  vynikající slovenská formace Heartbeats...Po mé oblíbené Time to wander od Dillardů si pro nás připravili překvapeni. Kmotři Roman Ač a Heno Medvěd  pokrtili  jejich  nové cédečko s názvem Melody Roads, čím jiným, než čerešničkou.  Jejich zpěvačka Sona Svecová má nevšedni nádherný hlas a hoši nezůstávají pozadu. Výborný kytarista Vlado Križan, nejlepší slovenský mandolinista Michal Bajo Barok, dobristu Henricha Nováka zná jistě každý, na base  Dodo Jagerský, na housle Pavol  Matěj a s banjem se k nim po odchodu Filipa Batu, na kterého si také vzpoměli ,přidal Zdenek Rohlík Roh... Super !!!  Muzika jako řemen!

Po nich nastoupil výborný slovenský Blueland s jejich hard driving bluegrassem, které také jistě znáte. Už jsem o nich mnohokrát psala. Bratři Tomkové s basou a kytarou, Pavol Reyo Dano na mandolině  a Ralph Schut na banju. Letos Sancho náhodou nebyl na žádné expedici, tak jsme si je užili v kompletni sestavě.Obecensto je propustilo až po přidavkovém hitu, Vždy ked ráno vstavám prvy....

A pomalu se chystala fantastická sestava kolem Petka Luhy, na které se vždy nejvíc  těším. Tento rok si dali název Peter Luha & Koska Nostra. Nejdřív nám zahrál Petko s Marianem Jaslovským a jeho saxofonem, postupně se přidávali Henrich Novák s dobrem, Pavol Matěj s houslemi,  Josef Jope Forman s foukačkami. Jejich muzika se nedá popsat, musí se slyšet… Nakonec se k nim přidal náš holandský kamarád, basák  Dave Mac Gillavry a ten už pak na jevišti zůstal až do konce. To byl nářez !!! Museli také párkrát přidávat….

Závěr večera opět patřil nizozemské kapele s příchutí rock`n´rollu padesátých let, Holy Water aneb Svatá Voda. Chris Schut, kytara a zpěv, a basák, zpěvák a hlavní komik Dave Mac Gillarvy se před pár lety přestěhovali do Čech a jejich čestina už je skoro perfektní. Jejich muzika by snad probudila i mrtvoly. A Dave to jako vždy vtipně komentoval. Každopádně to vždy nakonec pořádně roztočí a obecenstvo roztančí.Už byly skoro dvě, když skončili. A pak následovaly nesčetné sejšny, v baru, v přísálí i jinde, až do rána bílého.

Po výborné snídani  se už zase sejšnovalo, nebo to banda jěště pořád táhla od včerejška? Venku sněžilo a bylo mlhavo, ti kteří vyjeli na Chopok stejně nic neviděli, tak mne ani nemrzelo, že jsem tam nebyla. Nasadila si mačky a  šla na procházku, ale moc se chodit nedalo, tak po poledni zase do chaty, koukat na další muziku.

Ve dvě začinal dole v baru odpolední program, který otvírala má oblibená a stále se zlepšujici Štvrtková klobasa z okolí Žiliny. Psala jsem o nich loni. Vynikající Michal Kováč střídal manodlínu s houslemi, Stanko Turek  na Dobro, Stano Palůch senior na banjo a hlavni slovo měl  kytarista Martin Hlavatý. Po nich nastoupil jako předvoj Zdenek Lucák se svým dobrem a záhy se k němu přidala tradiční kapela Sidlo. Byli mírně indisponovani, neboť oslavovali, že se Duškovi Zapalačovi narodila druhá dcerka se jménem Zofia. Poprvé jsem je viděla s  dívčím členem, mandolinistkou Alžbětou Albrechtovou.  No zhostili se svého vystoupení ve cti....A se Zdenkem jim to šlo ještě líp.

Další v řadě bylo Duo ToPinQui, které tvoří manželé  Joey a Pavel Tim Duda.  Loni i předloni  tady měli obrovský úspěch. Nádherně zpívají, Joey i francouzky a anglicky, je radost je poslouchat. Největší úspěch měl a snad píseň  If I Needed You….

Po nich nastoupila další z mých oblíbených a výborných kapel Red & White z okolí Karviné, s Míšou Wawrzyczkem na banju a bratry Zielonkovými, Marianem na kytaru a dobro a Adamem na mandolínu a housle a Benem Konstantinidisem na base. Prohlásili,  že se nad sebou zamysleli a začali skládat i své vlastní písničky. Jako příklad nám Ben předvedl svou Narozen ve špatném znamení… Také jsem o nich už mockrát psala a všem se moc líbili. A již nastoupila formace Vacuum Ball aneb Kulička Vakua kolem Zdeňka Rohlíka Roha z Jihlavy. Ti tady měli s obrovským úspěchem svou premiéru jako trio lovi  a byli označení jako objev festivalu .  Vzali si k srdci, že by byli ještě lepší , kdyby měli i basu a tak s Blankou Pressslerovou hráli už v Horné Porubě. Ted si navíc přitáhli ještě bici. Kapelu tvoří vynikající zpěvačka a kytaristka Bára Preisslerová, houslista Vojta Nosek  a výše zmíněný Rohlík a Blanka. Jméno bubeníka mi momentálně vypadlo. Ne moc bluegrassu, ale nádherná muzika...

Pak následovali Peťo Luha a Marian Jaslovský. Geniální  a charismatický kytarista a skladatel  Peťo „Pitu“ Luha je na Kosce již po dvanáctéa dá se označit jako ikona festivalu. Svoji kapelu si vozí v kufříku s sebou. Nedá se popsat, musí se vidět. Jeho spoluhráč Jaslo je také vynikanící hráč nejenom na saxofon. Jako vždy je diváci nechtěli ani nechat odejít… Rustic Robots, aneb Rustikalni robotis se nám představili v neobyčejně  učesané verzi. Letos žádne tetování, ani make up. Vzpomínám si, jak jsem z nich měla skoro strach, když jsem je zde kdysi  viděla v jejich hrůzostrašné podobě poprvé. Jejich perfektní virtuozně zahraná a zazpívana  old county a bluegrassová muzika všechny uchvátila… Hrají ve složeni Ralph Schut - kytara, Radek Vankát - Dobro, Zdenek Rohlík Roh- banjo  a Chris Schut –basa.

A hurá nahoru na večeri. Měli jsme výbornou čočkovou polívka a rýži s dobrou omáčkou s drůbežím masem na houbách. Byli jsme již druhá směna, tak sotva jseme dojedli, honem se nachystat na večerní koncert, který v jídelně začínal o půl osmé.

Moc jsem se těšila kapelu Riding Hoppers.  Kapela je složena z torz legendárních českých kapel Bluegrass Hoppers , která vznikla v roce 1967 a později byla přejmenována na Fešáky, a Riders - od roku 1972 s legendárním banjistou Tomášem Šperkem a houslistou a kytaristou Jirkou Jandáskem.  Večerní program zahájili písní Old Joe Clark a pak přizvali na jeviště Robika Mouchu, který se Kosky pravidelně zůčastnoval dosud jenom jako divák a ten nám zazpíval  starý Fešácký hit, Rychlejší  koně. Robert je dodnes regulární člen Fešáků. Mandolinista Radek Stanka, také jeden ze zakládajících členů,  zazpíval Baladu o Johnu Henrym. A opět Robik Moucha s písní Séfe, tak pust mne zpátky ke koním. Jirka Jandásek  se moc divil, že včera tady nezazněla ani jedna instrumentálka. Za jejich mladých let s Tomášem Šperkem jich hrávali spousty.  Vypálili na nás tedy Foggy Mountain Breakdown. Zpívají většinou česky, jenom Robík, který žil dlouhou dobu u imperialistů, anglicky zazpival City of New Orleans…. Pochopitelně museli přidávat a byla to písen, kterou začínali prý pověstné Fešácké Saloony, koncem šedesátých let, s nazvem Svoboda se blíží. V té době prý taky nosili stetsony, což některým z nich zůstalo. Dnes již to ale  znamená něco jiného………

Po nich se na podium chystal fantastický Svaťa Kotas Band z Brna ve složeni  Svaťa jako kapelnik, banjista i kytarista a hlavni autor hudby, Tomáš Vojtek - kytara, zpěv, autor většiny textů, zpěvačka  a mandolinistka Jana Vojtková s nádherným hlasem, dobrista Michal Nežerka, na kontrabas je doprovází Vladimír Vašek. Kapela hraje svéraznou muziku na pomezí bluegrassu, nové akustické hudby i folku. Svatovy kapely ve všech sestavách odjakživa děsně prožívám a vždy má kolem sebe samou muzikantskou smetánku. No byla to senzace první třídy, také museli přidávat.

Kapelu Vodopád z Brezna snad ani představiovat nemusím, na Kosce patři k inventáři a ještě  nikdy nevynechala. Dlouhá léta patří k mým oblíbencům. Temperament z nich jenom srší, vždy a všude dokáží vykouzlit nádhernou atmosféru a obecenstvo je zkratka miluje. Už jsem o nich také psala mockrát, nechci se opakovat.  V půli vystoupeni vytáhl Ondra Paciga flaštičku borovičky, kterou si schoval z posledního rozloučení s Jožkou Černým a připil si s ním tam nahoře….V mnoha očích se objevily slzičky…..

Po nich nastoupili brněnští Poutníci. Delší dobu zde nehráli, neboť neradi cestovali sedačkovou lanovkou ze Srdiečka. Já se na ní taky vždycky bála, hlavně když sněžilo a foukal silný vítr. Jednou se se mnou dokonce v půli svahu zastavila. Slézat na tu ledovku nebyl žádný med. A s nástroji to byl jistě horor. Poutníci hrají  devětačtyřicáty rok. Jako vždy výborně zahráli jak nové věci,  tak ty z té nejslavnější éry s Křestanem, nechyběl pochopitelně ani ten největší hit, Panenka….

Po nich nastoupil další má oblíbená BlueRej ze severní Moravy. O těch taky píšu každou chvíli a jako přidavek nám zahráli i tu mou nejmilejši, Metličku krivolakou…. A pak nastoupila bombastická kapela Professional Deformation, kterou většina účastniků viděla ten den poprvé. Já o nich psala už po lonském Banjo Jamboree, tehdy si ještě říkali  Acoustic DeFormation . Tehdy jsem z nich doslovně, a nejen já, padla na zadek. Jejich  fantastická muzika mi už připadá jako z další dimenze. Ozývaly se hlasy, jako novej Newgrass Revival atd.  Tahle sestava - Jakub Racek, Radek Vankát, Petr Vošta a v pravdě basový kouzelník Miloš Peter Klábště, se opravdu nedá popsat slovy, ale musí se  vidět a slyšet. Něco takového zde ještě nebylo. Nejen že všichni virtuozně ovládají své nástroje, ale i perfektně zpívají. Obecenstvo bylo jako v tranzu a pochopitelně je nechtěli pustit z jeviště. Myslím, že Ondra Paciga byl úplně vedle z jejich basáka, určitě zrávil bezesnou noc… Obecenstvo flipovalo při jejich poslednim přídavku, Patlal od Petra Vošty. Za jedinou deformaci by se dal označit deformovaný Radkův účes…

Festival se pomalu blížil ke konci a nastoupila nová hvězdná sestava Monogramu, tedy bratrů Jahodů, s Jardou s banjem a Zdenkem s mandolínou, basistou Pavlem Lžičařem a hlavním zpěvákem a kytaristou, který je  zodpovědným za jejich většinu jejich nové tvorby, Jindrou Vinklerem. Po odchodu Pepy Maliny byla tahle kapela obohacena vynikajícím dobrem Honzy Kouby. A mě v něm  přibylo do mé rozsáhlé adoptivni bluegrassové rodiny další, a zatím nejmladší, vysoce talentované dítě. Mám z nich všech jako vždy velkou radost….

 Když po pár přídavcích skončili, táhlo již na druhou hodinu ranní. A opět následovaly nesčetné sejšny až do rána bílého. Když jsme kolem čtvrté odchazely s Tatianou spát, ještě  se všude hrálo.

Nezbývá než poděkovat všem účastníkům a pořádajícím tohoto jedinečného campu. Romanovi a Rudovi Áčovým, Jirkovi Elgerovi za zvuk, personálu Kosodreviny a všem těm, co se podíleli na přípravě a zdárném průběhu tohoto jedinečného a nezapomenutelného festivalu. A všem zúčastněným za  nádhernou atmosféru, která tam panovala. Osobně děkuji Simonce a Martinovi, že mne vzali autem tam i zpět do Banské Bystrice. Hlavně pozdrav Jožkovi Černému tam nahoru…
Kdyby celý bluegrassový rok 2018 probíhal v takové pohodě a harmonii jako vládla na Kosce, byl  by to jistě jeden z nejlepších. Moc  doufám, že se na Kosce zase všichni za rok ve zdraví sejdeme.