La Roche Bluegrass festival

V půvabném středověkém francouzském městečku La Roche-sur-Foron na úpatí Savojských Alp se již podvanácté konal největší evropský bluegrassový festival. Do soutěže se přihlásilo čtyřiapadesát kapel, do užšího výběru se jich dostalo jedenatřicet a do finále soutěže pak osm. Festivalu předcházela třídenní bluegrassová dílna. Letošní lektoři byli stejně jako vloni z americké kapely Rapidgrass z Colorada, společně s několika špičkovými francouzskými muzikanty.

Do La Roche jsme dorazili ve středu odpoledne, ubytovali se jako vždy v katolickém internátě, trochu si odpočinuli a večer vyrazili do města, které již hučelo bluegrassem. Hrálo a jamovalo se skoro před každou hospůdkou či kavárnou. Postupně jsem oběhla všech devět ten večer vystupujících kapel, nejdéle se zdržela u Attila and Friends, mezinárodní sestavy která se mi líbila už loni v Holandsku, francouzských Moonshine, místní kapele pořádajícího Christophera Howard Williamse, u Dreckpack z Německa se zpěvačkou Gabi Weber s hlasem jako zvon, kterou si možná pamatujete ještě z Dobrofestu. Dále u Allen Family z Ameriky, pak nakouknout na Le Chat Mort – švédskou mrtvou kočku, netuše, že se z nich stane v neděli jablko sváru, ruské duo Duo Ro s fantastickou mandolinistkou a Belgičany Blue Maxx. Z ohlášeného Stickman Bandu se vyklubal sólový Radim Duda.

Pak nás čekala letošní novinka. Před radnicí byla připravená další scéna a na ní pak od desáté hodiny večerní vystupovalo zajímavé americké duo hrající na dvoje pětistrunné housle nebo banjo – 10 Strings Symphony. Další The Songs of the Fall aneb Cia Cherryholmes a Stetson Adkinson. Byli sice výborní, ale moc nahlas, musela jsem utéct dozadu, neboť Stetsonova kytara i zpěv zněly dost příšerně... Ke konci se to naštěstí zlepšilo a ve čtvrtek už měli zvuk perfektní. Od posledních High Plains Jamboree jsme si poslechli jen pár písniček a odjeli na ubytovnu.

Songs of the Fall

Čtvrteční ráno nás uvítalo opětovně sluníčkem. Během snídaně jsme se pozdravili s haldou kamarádů, které jsem ještě včera neviděla. Herbert a spol. chtěli na tradiční Jarmark a pak že půjdeme do naší oblíbené hospůdky na oběd. Já obešla stánky, koupila si hodinky, neboť u mých právě odešla baterie, která by stála asi stejně. Zašla jsem do kempu najít svou holandskou kamarádku Joke. To se mi povedlo a zároveň s ní jsem se pozdravila i se spoustou dalších známých.

Pak jsem si vylezla na historickou věž, symbol města, a vydala se na každoroční procházku do mého oblíbeného lesoparku. Bylo šílené horko, ale chtě nechtě jsem musela zpět do té hospůdky, kam jsem byla domluvena na půl jednu. Bohužel, hospůdka byla zavřená a nějaká francouzská cedulka visela na dveřích! Tak jsem musela do města říct to ostatním, které jsem našla v pivnici Mino. Všude kolem se opět hrálo, udělala jsem pár fotek, jeli jsme si něco nakoupit a pak v tom vedru drželi siestu na pokojích, protože bylo fakt na padnutí. Zpět na festival jsem šla až na pátou, v šest začínal program. Nejdřív jako vždy hráli žáci dílen. Letos bylo tolik tříd, že jsem to ani nestačila vše spočítat. Ve všech věkových kategoriích. O dorost se tam pilně starají a úroveň se také lepší...

Po nich konečně nastoupila první oficiální soutěžící kapela, naše Nudličky. Docela všem vyrazili dech. V předfestivalových debatách jeden nejmenovaný člen poroty zkomolil jejich název a označil je jako mládeži nepřístupné s tím jejich jménem, kterému rozuměl jako Nudity, takže Naháči. No, spadla mu brada, když nastoupili oblečení a předvedli opravdu perfektní show. Od té doby, co jsem je viděla naposled, se rapidně zlepšili, hrají i zpívají výborně, dobře je Jarda Handlíř vychovává. Také z jejich posledního cédéčka jsem nadšená. Je fakt super! Hrají ve složení – zmíněný Jarda s banjem i kytarou, krásně zpívající basistka Jitka Máslová, kytarista a zpěvák Bronislav Oláh a nejmladší multiinstrumentalista i zpěvák Jirka Samek, opravdu mimořádně talentovaný. Nasadili docela vysokou laťku a obecenstvo si je hned zamilovalo.

Nudličky

Také o dalších soutěžících, belgické kapele Blue Maxx se vedly dlouhé diskuze, ale nakonec se přece jen dostala do soutěže. Jako vždy tam panuje heslo, že je to festival mezinárodní a ne československý, a tak by mělo být zastoupeno co možná nejvíc zemí i na úkor těch našich lepších. Belgičani mne ale docela příjemně překvapili.

Večerní program se chýlil pomalu ke konci. Songs of the Fall byli vynikající, Cia zazářila jako zpěvačka, banjistka i stepující tanečnice a Stetsona Adkinsona, po včerejší docela hrůze, jsme měli možnost zažít jako výborného kytaristu i zpěváka. Jejich doprovodnou kapelu tvořili naši vynikající muzikanti Ondra Kozák, převážně s houslemi, a s basou Pavel Tim Duda. Od poslední francouzské hvězdy, písničkářky a zpěvačky Mary Reynard, jsme si poslechli jen pár písniček a odjeli na ubytovnu.

V pátek jsme vyrazili do města po snídani. Na programu byl opět bluegrass v místních hospůdkách. Vlastně všude možně po městě bylo vidět malé i větší skupinky muzikantů. Těšila jsem se na Bluegrass Bazar, kteří hráli v nejvíc navštěvované pivnici Mino a byli jako vždy vynikající. Na chvíli jsem si odskočila vedle k americké Allen Family. Herbert a spol. zašli za německou kapelou Dreckpack. U ruského Dua Ro byl pěkný dav, slyšela jsem výbornou mandolínu, ale nešla jsem blíž. Dále hráli ještě Attila a Friends. Líbí se mi nejvíc jejich vynikající houslista a hraje s nimi na banjo náš Milan Ikhardt, dále Penelope Gentlemen a Travelling Twisted Trio se Zuzkou Liškovou, Honzou Bartoškem a Matthew Whitten. No, Bazaři měli největší úspěch...

Večerní program zahajovala v pět odpoledne pro mne neznámá kapela G-Runners z Itálie. Moc si na ně už nevzpomínám. Po nich první soutěžící, vynikající slovenská Candy Floss. Vloni bylo jejich vystoupení a celý čtvrteční večerní program kvůli prudké bouři zrušen. Nestihli ani náhradní termín v sobotu, protože už museli odjet na další hraní někam do Česka. No, jistě je všichni znáte, psala jsem o nich už mockrát. I když jim letos chyběla hlavní zpěvačka Patricia, banjistka Simonka Šmídová, vynikající mandolinista Miško Bajo Barok, kytarista Dušan Hronec, houslista Martin Burza a basák Anton Národa oslnili publikum svou instrumentální virtuozitou i zpěvem a okamžitě se zařadili k festivalovým favoritům.

Další soutěžící byla výborná švédská kapela Le Chat Mort se sympatickou zpěvačkou hrající na bubínek. Hráli přesně muziku, kterou miluje francouzské publikum, něco New Orleans jazzu, swingu či Cajun, zkrátka všechno možné kromě bluegrassu. I tu jedinou Blue Moon of Kentucky si upravili k obrazu svému. Ale většina členů poroty, kromě mne a Herberta, z nich byla úplně vedle... Obecenstvo si vytleskalo hned několik přídavků. Po nich následovala čtvrthodinová uvítací festivalová ceremonie...

Hlavní hvězdy večera byli naši loňští vítězové G-runs´n Roses. Pochopitelně měli obrovský úspěch. Čtyřčlenná transatlantická formace Pellegrines, složená z výborných amerických a anglických instrumentalistů, se také moc líbila. Hráli mix moderní akustické hudby. Páteční večer zakončila francouzská skupina Muddy Hills Boys. Mám je sice ráda, ale podřídila jsem se většině a po pár jejich písních odjela s Herbertem a spol.

G-runs'n Roses

Sobotní program začínal již o půl dvanácté poledním koncertem na menší scéně. Zahájila ho dánská skupina Cross Island Porch z Dánska s jejich „crossover grass“. Následovali The Peregrines, které jsme měli možnost vidět již včera. Pak přišel na řadu náš Flastr a měl pochopitelně obrovský úspěch. Poslední polední kapela byla moc příjemná starší kapela Long Gone Smiles Band ze Švédska. Slyšeli jsme od nich spoust hitů ze zlaté éry Country Music.

Hlavní odpolední program na velké scéně zahájili Francouzi Roots and Drive. Po nich zajímavá 10 Strings Symphony, ještě lepší než ve středu večer... A konečně první soutěžící skupina, náš Bluegrass Bazar. I ti se okamžitě zařadili k festivalovým favoritům a měli obrovský úspěch. Kapela jenom sršela temperamentem a musela přidávat... I druzí soutěžící byli vynikající. Downhill BG Band ze Švédska, také držitelé mnoha prestižních cen... Viděla jsem je i v Americe. Setmělo se a nastoupila bombastická kapela Rapidgrass z Colorada. I ti se taky musí vidět... Jejich členové Mark Morris a Coleman Smith byli letos oba v porotě, aby si vybrali tu nejlepší kapelu k nim na festival do Ameriky. Moc mne mrzelo, že si letos směli zahrát jen jeden jediný set.

Bluegrass Bazar

Jeffa Scrogginse a Colorado jste snad měli možnost vidět již loni na EWOB v Holandsku. Fantastická kapela, Jeff patří k těm nejlepším banjistům, které jsem kdy viděla, zpěvák a kytarista Greg Blake s nádherným sametovým hlasem, také držitel mnoha cen nám zpíval jak bluegrass, tak procítěné starší country hity. Jeffův syn Tristan se svou hvězdnou mandolínou většinu vystoupení vtipně konferoval. Když mluví, silně mi jeho hlas připomíná Martyho Stuarta, kterého jsem kdysi poznala v jeho sedmnácti letech, když hrával s Lesterem Flattem. Nechci být vědma, ale myslím, že i mladičký Tristan má před sebou hvězdnou kariéru jako zpěvák i instrumentalista. Jejich nenápadná houslistka Ellie Hakarson fantasticky hraje i zpívá. Moc mne potěšilo, když jsem se nedávno dověděla, že Tristan i Ellie byli letos nominováni na IBMA Momentum Award pro mladé umělce. Basáka Dannyho Booth si snad pamatujete jak z Kathy Kallick Bandu, tak z formace Frank Solivan and Dirty Kitchen. Naskočila mi husí kůže z té krásy, když nám zpíval píseň Rank Stranger od Stanley Brothers.... Také museli přidávat. Jela jsem s nimi pak v pondělí na samostatný koncert do Německa k Big Herbertovi do klubu a po cestě mi Jeff povídal, že by taky moc rádi do Česka. To by byla bomba, kdyby si mohli zahrát na Banjo Jamboree!

Jeff Scroggins & Colorado

Sobotní večer zakončila naše oblíbená a tamním obecenstvem milovaná dívčí formace Berušky – Ladybirds. Jak jinak, než s obrovským úspěchem... Bohužel mi nebylo dopřáno tam být ani ten večer úplně do konce...

Festival se pomalu chýlil ke svému závěru. Nastal poslední festivalový den, neděle. Ráno jsme si s Herbertovou Heidi naplánovaly, jak pojedeme festivalovým busíkem do kostela podívat se na mši s naším Flastrem. Nařídila jsem si budíka, abych nezaspala a šli jsme před osmou na snídani, ale vše bylo zabedněné, snídaně až o půl desáté a žádný busík to dopoledne nejel. Pěšky Heidi nechtěla, že to ani nestihneme, tak jsme to k mé lítosti vzdaly...

Ladybirds / Berušky

Program začínal již o půl dvanácté. Na polední scéně zahajovalo nové duo mého oblíbeného italského dobristy Paolo Ercoli a výborné zpěvačky a kytaristky Camilla Conti. Sem tam si jako hosta přizvali mandolinistu Andrea Verga. Moc se mi líbili. Po nich nastoupili fantastičtí Jeff Scroggins a Colorado. To se již shromáždily davy nadšených diváků a několik z nich se dostalo přímo do extáze... Museli mockrát přidávat. Publikum se uklidnilo až u sympatického německého dua Old Time Hayride, vypadajícího i znějícího jako kdyby právě přijelo z Appalačských hor. Odpolední program zakončila kapela South Drive, složená ze čtyř z veteránů francouzských legendárních kapel z posledních třiceti let.

Na hlavní scéně to vypuklo úderem čtvrté. Nastoupili první soutěžící, irská skupina Pine Marten, také už ve výběru značně kontroverzní. Sice ne moc bluegrassu, ale velmi zajímavé aranže a výborné provedení. Já z nich byla nadšená. Vynikající zpěvačku představili jenom jako zvláštního hosta, ale i ti čtyři hoši, co tvořili základ kapely, si získali snad srdce a obdiv všech. Velice osvěžující krásná inovativní muzika...

Anonymní nahrávka švýcarské kapely Mala a FireMoon to sice vyhrála ve výběru, ale živé duo Maly a Stefana Behlera, posílené o basistu vypůjčeného od Pine Marten, zklamala na plné čáře. Je rozdíl poslechnout si demo natočené v Nashvillu s kapelou amerických studiových muzikantů a pak je vidět naživo. Mala má sice nádherný hlas, ale jejich písničky mne moc za srdce nebraly.

Tím pádem skončila soutěžní část a devítičlenná porota, kterou tvořili pořádající Christopher Howard- Williams, Mark Morris a Coleman Smith z Rapidgrass, Eugen O´Brien – prezident EBMA, Silvio Ferreti z italských Red Wine, Američanka žijící v Irsku Chris Keenan, my s Herbertem a Francouz Dominique Fosse, se odebrala k poradě, tentokrát nadmíru hektické. Po dlouhých dohadech a dvojnásobného sčítání výsledků byla udělena dvě první místa, Le Chat Morte, aneb mrtvá kočka ze Švédska a Pine Marten z Irska. V podstatě ale ani jedna z nich nehrála bluegrass. S Pine Marten jsme s Herbertem souhlasili, s tou „kočkou“ moc ne, ale většina je většina. Na třetím místě, i když jim chyběla hlavní zpěvačka, se zaslouženě umístili Candy Floss. Kdyby tam Patricia byla, kdo ví... Ačkoli prý by se to nemělo, prozradím vám, že Bluegrass Bazar se umístil na pátém místě, těsně za Downhill BG Band a Nudličky na čestném osmém. Myslím, že trochu hrálo roli, že loňští vítězové G-Runs ´n Roses nakonec pozvání hrát na festivalu v Coloradu nepřijali... Takže narok tam pojedou obě dvě vítězné kapely.

Downhill Bluegrass Band

Během porady jsem promeškala ruské Duo Ro, slyšeli jsme jenom bouřlivý potlesk. Na poslední část francouzských Penelope Gentlemen jsme už byli opět zpět. Pak nastalo slavnostní vyhlašování výsledků. Candy Floss pověřili Erika Baniče, aby případně převzal za ně cenu, ale Erik mne vytáhl s sebou na pódium s tím, že neumí anglicky. Tak jsme to svorně převzali spolu a Erik jim to pak odvezl. Moc jim gratuluju! Hlavními hvězdami večera se stala naše Druhá tráva s Robertem Křesťanem. Ani jsem nevěděla, že prý hráli ve Francii již počtvrté, jak prohlásil konferenciér, že je viděl v Craponne. No to mi nějak tehdy ušlo. Byli vynikající, jako ostatně vždycky. Byl tam s nimi i zvukař Chris Schut. Ten si nakonec stejně jako i Eda Kryštůfek jako host zahrál s poslední skupinou Travelling Twisted Trio, která to tam nakonec pěkně roztočila a obecenstvo roztančila. To už nastala ta nejsmutnější část, loučení s kamarády, z kterých mnohé snad uvidím opět kdoví kdy.

Duo Ro - RUS

Sice mne Danny Booth i jiní lákali na pofestivalový session, ale ráno nás čekalo balení a odjezd do Německa na další koncert, který ve svém klubu pořádal Big Herbert s kapelou Jeff Scroggins a Colorado. Na poslední snídani již bylo osazenstvo internátu značně prořídlé a brzy jsme se rozloučili i my.

Zbývá ještě poděkovat pořadatelům, Christopherovi a Didierovi, městu La Roche v čele s panem starostou Sebastienem Maure, těm dvěma stovkám dobrovolných pomocníků, kuchařům, kteří nám vařili místní dobroty a speciality na obřích pánvích, dělali palačinky a grilovali šunky, zásobovali nás pitím a i jinak se o nás vzorně starali. A pochopitelně všem účinkujícím muzikantům a zvukařům. Už se těším na příští rok.

Foto: Lilly Pavlak