Malina Brothers

Pro ty, kteří s touto velkolepou akcí ještě nejsou obeznámeni, napřed pár informací. Kosodrevina je horská chata v Nízkých Tatrách, na jižním svahu Chopoku, asi 1500 m vysoko, přímo u sjezdovky. Jezdí tam ze Srdiečka (Bystrá Dolina) čtyřsedadlová lanovka. Poslední o půl čtvrté odpoledne. Odtamtud dál se dá vyjet kabinkami až nahoru na Chopok. Do chaty se vejde asi 270 lidí. Každoročně je druhý lednový víkend nacpaná k prasknutí muzikanty hrajícími na akustické nástroje, převážně bluegrass, a jejich fanoušky.

 Je to nejvýš položený bluegrassový festival ve střední Evropě. Vyprodaný bývá již několik měsíců dopředu… Celou akci si vymysleli před jedenácti lety u piva Roman Áč, banjista z Trnavy, a chatař Jožko Černý, velký milovník bluegrassu. Bohužel nás tento duchovní otec “Kosky”, boží člověk a kamarád Jožko, v roce 2012 po těžké nemoci navždy opustil. Festival se nyní pořádá na jeho počest. Chatu mají teď na starosti a tradici udržují jeho dva synové Petko a Palo. Muzikanti tam hrávají na své vlastní náklady pro kamarády a rodiny.

Jistě není žádná lahůdka každoročně tahat nahoru na lanovce aparáty i nástroje (lyžaři mívají oči navrch hlavy, když pozorují, jak jede na sedačce třeba kontrabas). Ale zvukař Jirka Elger ze Zlína to má za ta léta už nacvičené a muzikanti určitě taky. Já se sice vždycky trochu bojím jak budu slézat ze sedačky s těžkým ruksakem, když tam bude ledovka, ale i tentokrát jsem to zvládla. Vždy se nějaký gentleman s pomocnou rukou najde...

Na Kosku jsem dorazila o půl druhé a již to tam hučelo. Pozdravit se s kamarády, rychle zakoupit tričko, abych nezaváhala s oblíbenou barvou, ubytovat se a ven na procházku. Zmožena horským vzduchem jsem po návratu na chvíli padla do postele. Když jsem pak později sešla dolů na kafíčko, v chatě to už vypadalo jako v mraveništi. To bylo radosti a zdravení! Dojela i moje spolubydlící Tatiana Baťová. Jako mávnutím proutku všichni lyžaři zmizeli a teď již na dalších nejméně čtyřicet hodin tam zavládl nonstop bluegrass. Po výborné večeři se pomalu chystal večerní koncert.

Jako první nastoupila v osm hodin na jeviště skupina Tieň z Trenčína, která mimo jiné organizuje festiválek v Horné Porubě. Hrají nám už čtvrt století a já je mám moc ráda. Nejvíc se mi letos líbila jejich slovenská verze písně Greensleeves...

Po nich výborný chomutovský Album, tentokrát s překvapením na postu kytaristy a zpěváka. Místo kytaristy a zpěváka Zoltána, který neměl čas, si s sebou přivezli Vláďu Kopeckého. Velmi důstojně ho zastoupil a krásně k nim zapadl. Zahájili svou českou verzí písničky, se kterou jiní obyčejně končí, Bye Bye Love... a mohli jsme od nich slyšet i jednu vánoční koledu... Jako vždy super!

Celým večerem nás provázel Mirek Kalousků (nikoliv ten z TOP 09), a ten také pozval na scénu hlavního organizátora akce Romana Áče, který 11. ročník festivalu oficiálně zahájil. Roman nás všechny přivítal a představil Jožkovy syny Pala a Petka Černých, kteří po tátovi převzali péči o tuto chatu. Další zástupce druhé generace, Juraj Paciga, syn basisty z Vodopádu, nám předvedl svůj foto-kalendář mapující deset let Kosodreviny. Bratři Černí ho na místě pokřtili, pochopitelně ničím jiným, než tradičním nápojem tohoto festivalu, čerešničkou. Jsou tam moc krásné fotky, visí mi doma v kuchyni.

A to už nastoupila kapela Silent Rain, zahajující svou čtvrtou sezónu. Také oni měli zástup za svého nemocného dobristu – multiinstrumentalistu Davida Šefla z Goodwillu.

Následující kapela nám předvedla úplně jiný žánr, tentokrát Gypsy jazz. Tato šestičlenná formace si říká Hot Club Fren a jsou z Frenštátu pod Radhoštěm. Znala jsem z nich pouze jejich mandolinistu Zdeňka Vítka, který hraje i s Vodopádem. Django Reinhardt by z nich měl určitě radost. Na pár písniček se k nim přidala zpěvačka Vendula Niklová. Tak si na své přišli i milovníci swingu…

Další v řadě byli Milk Eaters z Mlékojed. Tuto vynikající kapelu jsem viděla poprvé v létě na Bohemian Bluegrass & BBQ festivalu v Praze. Od té doby mě mohou považovat za svou fanynku. Jejich kytarista a zpěvák Petr Ježek mi něčím připomíná mladého Tonyho Rice.

Pak jsme již měli možnost přivítat špičkovou kapelu Monogram, která nedávno oslavila svoje pětadvacetiny. Také oni si pro nás kromě nádherné muziky nachystali křest svého posledního cédéčka, natočeného na Slovensku ve studiu Petera Szabadosze. Jmenuje se Take It Easy. Pochopitelně, že bylo kmotrem Romanem Áčem pokřtěno opět čerešničkou. I publikum mělo možnost si na něj připít. Je opravdu vynikající, mohu vřele doporučit!

Na závěr pátečního večera se na nás nachystala zajímavá formace kolem charismatického fenomenálního multižánrového kytaristy Peťka Pitu Luhy s názvem Natural Fusion. Vystoupení tohoto kytarového mága patří jistě nejenom pro mne k vrcholným zážitkům festivalu. Jinde jsem ho ještě bohužel neměla možnost ho vidět. Loni prý také vystupoval v TV show Česko-Slovensko má talent. Nemám českou TV, ale možná někteří z vás to sledovali. Kdybyste měli možnost ho někdy vidět, neváhejte! Hned svoji první píseň “Kdo tě líbá, když ne já” věnoval všem přítomným ženám a záhy si s ním zpíval celý sál. Tentokrát si s sebou přivedl vynikajícího hráče na dechové nástroje Mariana Jaslovského, basáka Andreje Jerigu, na bicí Juraje Chalabalu, dobristu Milana Benkoviče a banjistu Richarda Ciferského. Bylo to jako vždy senzační! Hráli víc než hodinu.

To už ale také začínalo hučet dole v baru, kde se konaly nesčetné jam sessiony. Nesměla jsem tam samozřejmě chybět. Poslechnout si muziku, popít a pokecat s kamarády, udělat pár fotek... Pamětlivá ale toho, že zítra, nebo vlastně již dnes bude náročný den, jsem šla asi ve tři spát. Tatiana přišla na pokoj až ráno a málem jsme zaspaly snídani, která byla do půl desáté. Moc toho na nás už nezbylo...

Bylo na čase se vydat ven. Kousek nad chatou začínala cesta po vrstevnici, kam se již dlouho chystám. Doposud vždycky bylo na ní moc sněhu, letos to ale konečně šlo i bez sněžnic, tak jsem se po ní konečně vydala. Sněžilo a byla čím dál větší mlha. Uvědomila jsem si, že nikdo neví kde jsem a bylo tam pár obtížných úseků. Po několika kilometrech jsem potkala dva horolezce, co šli směrem na Kosku, tak jsem se raději otočila a v bezpečné vzdálenosti, aby mě případně slyšeli volat, ale neviděli, že je sleduji, jsem se vydala zpět. A mlha opravdu pěkně houstla a sněžilo čím dál víc. Do chaty jsem už přišla coby sněhulák. Byla to ale nádhera... Dala jsem si výbornou slepičí polévku a pomalu se chystala na odpolední program. Začínal dole v baru workshopem o údržbě a výrobě akustických nástrojů. Tím provázeli Ado Minarovič a Marek Herda.

Úderem druhé nám moderátor tohoto dne Ondrej Pagáč Paciga představil první kapelu. Pro mne to byla premiéra. Vzpomněla jsem si, jak jsem ve čtvrtek večer tvrdila D’adymu, že jsem o kapele Čtvrtková klobása ještě nikdy neslyšela a hle, už byla tady. Hraje v ní dokonce můj oblíbený houslista, mandolinista a zpěvák Michal Kováč. Ten nám mimo jiné předvedl, jak se smyčcem hraje na flašku kofoly. Na banjo (na které, jak mi prozradil, prý teprve nedávno přesedlal z cimbálu) hraje Stano Palúch starší, otec mého dlouholetého kamaráda, houslového virtuóza Stanka. Dobro s mandolínou střídal Stanislav Turek (jeho manželka Katarína bývala členkou žilinské dívčí trampské kapely Túlavé Amiry, známé ze sedmdesátých let... Také o nich mi D’ady ve čtvrtek povídal a moc ráda jsem se s nimi seznámila). Vidím, že mám ještě pořád velké mezery! Příště to už pro mě určitě neznámá kapela nebude a těším se, že je zase brzy někde uvidím... Moc se mi líbili!

Pak na scénu nastoupilo Duo ToPinQui z Ostravy. Joey Horáková a Pavel Tim Duda. Moje další premiéra. Jejich pestrý repertoár tvoří francouzsky a anglicky zpívané písně za doprovodu mandolíny, různých píšťal a kytary. Nejvíc se obecenstvu líbila v jejich podání píseň If I Needed You, kterou kdysi proslavila Emmylou Harris s Donem Williamsem. Museli několikrát přidávat, neboť další kapela ještě nebyla připravena. Hráli a zpívali opravdu nádherně.

A pak už jako kdyby vybuchla sopka. Se zpožděním nastoupil temperamentní ostravský Goodwill. Kapelu kolem zpívajícího a tančícího basáka Tomáše Laska snad ani představovat nemusím. Posluchači šíleli a mnoho lidí si všimlo, že jejich vynikající banjista Lentyl byl výjimečně střízlivý a nehrozilo, jako často v minulosti, že spadne s pódia. Musím ho pochválit! Jen tak dál! Pochopitelně museli přidávat.

I další kapela Heartbeats z okolí Bratislavy pro mne byla novinkou, i když většinu jejich členů, jako Vláďu Križana, Michala „Bajo“ Baroka a Filipa Baťu znám již dávno. Zpěvačka Soňa Švecová mě dostala hned první písní, Dillardovskou “There Is A Time For Us To Wander...” Dobře jste si hoši vybrali! Moc zajímavý a nevšední hlas. A hrajete čím dál tím líp. Muzika jako řemen!

Následovala další vynikající kapela, a to Candy Floss s dívčí banjistkou a zpěvačkou Simonkou Schmidtovou. Psala jsem o nich již mockrát. Tentokrát chyběla jejich druhá zpěvačka, Patricia Pivolusková, čekající miminko. O to víc jsme si mohli užít krásných hlasů ostatních členů, Simonky, „Baja“ Baroka, Dušana Hronce, Martina Burzy i Miška Kováče. Co člen, to virtuóz na svůj nástroj. Skupina jednoznačně patří k evropské špičce.

Po nich nastoupil můj oblíbený Peťo Luha Guitar Project, protentokrát s Marianem Jaslovským se saxofonem a Richardem Ciferským s banjem. Pagáč je představil jako elektrikářskou kapelu. Opět obrovská lahůdka pro uši.

Další kapela potěšila také oči mužské časti publika. Pětičlenná dámská bluegrassová kapela Od plotny skok z Litoměřic. Jana Musílková – banjo, Šárka Minářová – kytara, Martina Hájková – housle. Jejich regulérní mandolinistku Romanu Soukupovou úspěšně zastoupila Zuzka Lišková. Jde vám to, děvčata, hrajete i zpíváte výborně, máte ode mne jedničku s hvězdičkou!

Nastal čas večeře a všichni už pěkně vyhládlí se pomalu přesouvali nahoru. Měli jsme výbornou čočkovou polévku a kuřátko s rýží.

Večerní program zahajovala kapela patřící zde již k inventáři. Snad jediná, která ještě nevynechala ani jeden ročník. Dlouhá léta patří k mým oblíbencům. Pochopitelně je řeč o Vodopádu z Brezna. Obvykle se představují jako „k poslechu i k tanci vám budou hrát brezňanský kanci“. Temperament z nich jenom srší a vždy a všude dokáží vykouzlit nádhernou atmosféru. Obecenstvo je zkratka miluje. Už jsem o nich také psala mockrát, nechci se opakovat. Měla jsem velkou radost, že ani tentokrát nevynechali mou od nich nejmilejší píseň, jejich slovenskou verzi „I Still Miss Someone“ od Johnnyho Cashe, Neplač, máš to marný…

Jakub Racek a Radek Vaňkát nám předvedli, kolik muziky se dá udělat ve dvou s kytarou a dobrem. Senzace na druhou! Pak nastal slavnostní okamžik. Ondra Paciga přivítal na jevišti Ladislava Sasáka. Společně jsme zavzpomínali na Petra Ďulu, kytaristu a zpěváka z košické country skupiny Veslári – The Rowers, který proslavil slovenskou country ve světě. Bohužel nás po těžké nemoci předčasně opustil v říjnu 2009 ve věku pouhých 28 let.

Ladislav Sasák s sebou přinesl výroční ceny Petra Ďuly, které se udělují na jeho počest od roku 2009, aby je mohl předat posledním oceněným. Čestnou cenu za rok 2015 obdržel Bluegrassový festival Horná Poruba (letos se bude konat již 21.ročník) a převzal ji Pavol Daňo. Další cenu pro Muzikantský camp Kosodrevina přebral Roman Áč. Třetí cenu získal nepřítomný Country a Folk Šterusy. Moc jim všem gratulujeme a doufáme, že se ty festivaly budou konat ještě hodně dlouho.

Pak na jeviště nastoupila multižánrová kapela Nový Rownák hrající převážně folk-rock a country a potěšila i ty ne zrovna čistě bluegrassácké uši. Pěkně jim to odsýpalo! Další v řadě byli Rustic Robots aneb Rustikální roboti z roku 2059, kteří se rozhodli uchovat nádhernou starou country a bluegrass pro budoucí generace. Je vidět, jak jde technika dopředu. Letos už vypadali skoro úplně jako lidé, jenom Radkova Červená Karkulka trochu vynikala. Když jsem je právě tady viděla před pěti lety poprvé, šel z nich ještě docela strach. Roboty představují Ralph „Mimozemšťan“ Schut – kytara, Zdenek „Rohlík“ Roh – banjo, Chris Schut – basa a Radek Vaňkát – dobro. Ve velké oblibě mají zřejmě písně, které složil Gram Parsons… Ale nejen ty. Jedna písnička hezčí než druhá. Jejich půlhodinka uběhla až moc rychle a když se loučili svou Bye Bye Love, mnozí v obecenstvu si přáli aby mohli zůstat déle… Ale čekalo toho na nás ještě požehnaně…

Po nich nastoupila jedna z nejlepších evropských kapel, slovenský Blueland s jejich perfektním hard-driving bluegrassem. Ani ty bych snad nemusela představovat, ale raději pro jistotu, kytarista Miki Tomka, banjista Ralph Schut, mandolinista Pavol Daňo a po letech si s nimi na basu zahrál jejich bývalý mandolinista Jaro Rakay. Náš věčný cestovatel Sancho Tomka, jejich regulérní basák, se prý válí někde na pláži v Barmě. Pochopitelně, že také oni museli přidat svůj největší hit, „Vždy, keď ráno vstávam prvý…“

Čas byl ale neúprosný a všichni, co je už někdy viděli, se těšili na vynikající formaci Malina Brothers z Náchoda. Také oni si pro nás naplánovali jako překvapení křest jejich posledního cédéčka, vzniklého ze spolupráce s legendárním americkým hráčem nejen na foukací harmoniku a zpěvákem Charlie McCoyem. Pár dní jsem to cédéčko ani nevyndala z přehrávače, nádhera!

Malina Brothers jsou momentálně (až do března) na tříměsíční šňůře po vlastech českých a mě moc mrzí, že jsem je promeškala minulý týden v Brně, neboť jsem se již musela vrátit do Švýcar. Tak ať je nepromeškáte aspoň vy! Pro ty, co je ještě neznají, kapelu tvoří tři geniální bratři Malinové, multiinstrumentalista Luboš (Druhá tráva, atd.), kytarista Pavel (Žalman a spol., atd.), houslista Pepa (Monogram, atd.) a jediný nebratr Pavel Peroutka (Spirituál Kvintet, bývalý Reliéf, atd.) hrající na basu, je taky Náchoďák. Osobně nejradši mám od nich „Skunkovku“ Lady Yesterday… Ale nejvíc hlasů z publika si s nimi zpívalo tu o šachtě McLaren. Potlesk, který Kosku málem zbořil, sklidila Skočná z Prodané nevěsty od Bedřicha Smetany v Lubošově úpravě. Jejich poslední přídavek byl Nech svět, ať se točí dál.

Závěr festivalu patřil nizozemské kapele s příchutí rock`n rollu padesátých let Holy Water aneb Svatá Voda. Hoši Chris Schut, kytara a zpěv a Dave Mac Gillarvy se už před lety přestěhovali do Čech a ve světě se hrdě prezentuji jako česká kapela. Jejich nepřítomný třetí hráč a zpěvák se ještě přestěhovat nestihl, ale i ve dvou se dá udělat spousta muziky. Pořádně to tam roztočili. Dave to navíc velice vtipně v jeho holandské češtině komentoval. Rozený showman! K jedné písničce se jako posila přidali Chrisův bratr Ralph s Radkem Vaňkátem.

To jsme se nasmáli. Lidé kolem, včetně moderátora Pagáče se záhy roztancovali a rozezpívali. Atmosféra byla nabita jejich nevyčerpatelnou energií! Pagáč mel dokonce chuť adoptovat Daveho jako svého třetího, nevlastního syna. Nějaká podobnost s Jurajem Pacigou, tvůrcem zmíněného kalendáře mapujícího deset let Kosky, co žije v Dublinu, by tady taky byla…Tak kdo ví? Každopádně si Ondra hned po jejich vystoupení hrdě oblékl jejich tričko a já je ještě stihla vyfotit... Podařený závěr velkolepého festivalu! Ondra Paciga se s námi všemi rozloučil, poděkoval muzikantům, zvukařům, personálu i obecenstvu a všem popřál šťastnou cestu domů.

To již bylo hodně dlouho po půlnoci a osazenstvo campu se buď odebíralo na lože, nebo většina z těch, co zítra nemuseli řídit auta, dolů do baru. I tuto noc se hrálo do rána a vypité čerešničky se snad ani spočítat nedaly. Jak jinak nepiji žádný tvrdý alkohol, i do mě jich pár padlo. Bez čerešničky to na Kosce zkrátka nejde! Noc to byla krátká, veselá i smutná, neboť za pár hodin už nás čekalo rozloučení… Pokoje musely být vyklizeny do deseti hodin ráno, tak to bylo drsné…

Foto:www.facebook.com/lilly.pavlak/photos