Ohlédnutí za velkolepým koncertem fotkami Vladimíra Halma a slovem Lilly Pavlak

Legendární bluegrassová kapela Poutníci oslavila v Divadle Bolka Polívky neuvěřitelné pětačtyřicetiny.V prosinci 1970 měli první vystoupení při slavnostním otevření vlastnoručně vybudovaného klubu v Brně-Maloměřicích. Tehdy ještě v obsazení Franta Linhárek, Mirek Kocman a Pepa Šulák…

Skupina prošla mnohými personálními změnami. Nejslavnější období prožívala na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Kapela je vlastně moje srdeční záležitost. Ovlivnila celý můj budoucí život. Její muzikanti mě postupně seznámili s celou československou bluegrassovou scénou. Jejich nahrávky jsem zprvu dostávala na magnetofonových kotoučích z různých Port, které mi jako zvukové dopisy posílali přes železnou oponu kamarádi. Pak jsem někde slyšela jejich první desku a řekla si „konečně parta na úrovni amerických kapel, která by mohla udělat díru do světa“. Učaroval mi hlavně jejich progresivní bluegrass, zdvojená banja a nádherné texty. 

Do Československa jsem nesměla skoro dvacet let. Při druhé návštěvě Brna v roce 1988 mne vzali moji sourozenci na poutnický koncert na Brněnskou přehradu. Od těch dob se datuje naše přátelství. Prožila jsem toho s nimi opravdu dost.
Když mi oznámili, že kapelu opouští Robert Křesťan, Luboš Malina a Jirka Plocek, pěkně jsem to obrečela. Ptali se mne, za kým teď budeš jezdit, za námi nebo Druhou trávou a já bulila, že nechci, aby se rozešli, že je mám všechny stejně ráda. Jejich rozvod bolel, ale chápala jsem, že musí jít dopředu a realizovat svoje muzikantské sny. K Druhé trávě přibyl ještě Teagrass a po čase i Fragment, ale dá se říct, že se z nich vylíhli ti nejlepší muzikanti. A všechny je miluju dodnes. Zažila jsem všechny jejich pozdější sestavy a mám pocit, že ta nynější je nejlepší.

Osud v podobě nemoci mne zdržel v Brně déle, než jsem původně plánovala, a tak jsem měla možnost zúčastnit se tohoto nádherného koncertu a konečně je všechny znovu vidět pohromadě. Zážitek to byl opravdu jedinečný. Původně jsem přišla jenom na odpolední koncert, ale neodolala jsem zůstat i na ten večerní.

Jako první nastoupili Robert Křesťan & Druhá tráva. Myslím, že tuhle skvělou sestavu snad představovat ani nemusím. Obecenstvo je ani nechtělo pustit z jeviště. Teprve po pár přídavcích a potlesku vstoje směli odejít.

Po přestávce jsme měli možnost přivítat současnou sestavu Poutníků, která spolu hraje již šest let. Zahájili typicky rychlou bluegrassovou peckou Little Maggie. Tu nám zazpíval jejich nejmladší člen, kytarista a zpěvák Kuba Bílý z Ostravy. Mandolinista, kytarista, zpěvák a hudební skladatel Honza Máca se představil s instrumentálkou Rawhide od Billa Monroea. Na bývalého konferenciéra a textaře Pepu Prudila zavzpomínali u jeho písně Stíny na střechách. Zazpíval ji opět Kuba.

Služebně nejstarší Poutník, kapelník Jirka Karas Pola, nám s písní Zvony mne do dáli zvou na melodii Rolling in My Sweet Baby’s Arms připomněl jednoho se zakladatelů kapely a autora českého textu Pepu Šuláka. Slyšeli jsme od něj i jeho a Pepy Prudila Hotel Hillary.
Ve svém repertoáru mají stále staré hity, jako Křesťanovu píseň Podobenství o náramcích, s kterou v roce 1983 získali autorskou Portu. I Kuba ji krásně zpívá. Jejich banjista a dobrista s dodnes pikantním příjmením pro Čechy i Moraváky, Peter Mečiar, se nám představil v nádherné Vivaldiho kompozici Čtvero roční období – Jaro, kterou pro ně zaranžoval Honza Máca.
A pak už přišla na řadu ta nejzajímavější část koncertu, kde byli postupně představováni jejich bývalí členové. Jako první se na scéně objevila Hanka Černohorská, jejich jediná sólová zpěvačka, která tehdy nahradila Roberta Křesťana.

Zazpívala píseň Je to v nás z dílny Svati Kotase. V té době odešel ze skupiny i její dosavadní kapelník Franta Linhárek, který se pak začal naplno věnovat funkci manažera. Do kapely se vrátil banjista Svaťa Kotas a také bývalý člen, houslista Láďa Cejnek. Kapelníkem se v té době stal Mirek Hulán.

Když se Svaťa naplno začal věnovat Fragmentu, nahradil ho tehdy Petr Brandejs, jeden z nejlepších českých banjistů. Předvedl se nám v instrumentálce Dear Old Dixie. V té době také přebrali Pavlíně Jíšové zpěváka a mandolinistu Jirku Macha z Českých Budějovic. V jeho podání jsme si poslechli píseň Šifra Mistra Leonarda. Jako další nastoupil na jeviště jejich emeritní člen, brněnský „Johnny Cash“, hráč na dvanáctistrunnou kytaru a zpěvák dr. Zdeněk Kalina, který nám zazpíval Folsom Prison Blues.

Dále pozvali na jeviště „tátu“ všech Poutníků, zakladatele kapely Františka Linhárka, a ten nám prozradil, že dnes uplynulo přesně 45 let od jejich prvního vystoupení při otvírání brněnského klubu v Maloměřicích, který si vlastníma rukama vybudovali.

Brněnský „John Duffey“, mandolinista Pavel Páca Petržela nám prozradil, že před 35 lety dostali společně s Robertem Křesťanem lano od Františka, který tím pádem dočista rozbil jejich dosavadní kapelu Trapeři. Za největší kapelní milníky považuje právě Františka, který kapelu založil, Roberta, který ji přivedl do profesionální podoby a zejména celou tu sestavu, která mu za těch devět let, co s nimi hrál, dala pořádnou školu života. Pochopitelně také Karase, který kapelu udržel až do dnešních dní. Vzpomenul i na Svaťu Kotase, který odstartoval jejich progresivní bluegrass. Kytarista a mandolinista Mirek Hulán, prý brněnský „Mark Knopfler“, popřál kapele ještě dalších pětačtyřicet let.

Bývalý mandolinista Jirka Plocek nám prozradil, že mu Poutníci vstoupili do života hned dvakrát. Poprvé, když Svaťa Kotas dal výpověď v jejich tehdejší kapele Appendix s omluvou, že se vrací zpět do Poutníků, neboť tam nastoupil Robert Křesťan, který má tak strašně krásné písničky a je to zkrátka výzva. Tím pádem tu kapelu zrušil. Po letech pak ale Jirka také sám dostal lano do Poutníků. Jeho angažmá začalo krásně. Dal výpověď v práci a kluci dostali povolávací rozkazy na vojenské cvičení. V té době měli malou dcerku, tak si říkal, jak tohle bude vypadat. Ale vše dopadlo nad očekávání!

Pak pozvali na jeviště bývalého banjistu, nyní lídra muzikantské sekce Druhé trávy, multiinstrumentalistu Luboše Malinu. A samozřejmě i hvězdu největší, Roberta Křesťana. Robert byl rád, že Jirka také vzpomenul Svaťu Kotase. Byl to klíčový člověk v té době. Bez něho by Poutníci byli jistě také úspěšní, ale určitě by hráli jinak.

A to už zněl hit  Až uslyším hvízdání. Duet Roberta a Zdeňka Kaliny. Nesměla pochopitelně chybět ani ta jejich úplně nejslavnější – Panenka. Rozloučit se chtěli písní Apropo country. Odejít jsme je ale nenechali. Jako první přídavek jsme mohli ještě slyšet v Robertově podání píseň Wayfaring Stranger, podle které se jmenoval jeden z jejich nejúspěšnějších nosičů. (V roce 1990 získal u americké SPBGMA ocenění jako nejlepší neamerická bluegrassová nahrávka roku). Za své existence jich natočili celkem čtrnáct.

Po nekonečném potlesku nám zahráli ještě tradiční bluegrassovou hymnu Will the Circle Be Unbroken, kde se jako sólisté vystřídali všichni nynější i bývalí členové kapely.

Stojící tleskající obecenstvo si vynutilo ještě další přídavek. Takže opravdu poslední byla Robertova Pojďme se napit. Skončil nejkrásnější, opravdu velkolepý koncert tohoto roku. Přejeme Poutníkům ještě mnoho úspěšných let na prknech, která znamenají svět!

Text: Lilly Pavlak

Foto: Vladimír Béďa Halm