Stále populární Javory na pódiu Trampského širáku  Foto: Kovboj  

Trampský širák se zázemím Hanesova mlýna u Štoků na Vysočině není sice zdaleka tak známý jako některé jiné celostátní  festivaly, ale má už docela slušně našlápnutou úspěšnou tradici. Letošní ročník, konaný o prvním zářijovém víkendu jako obvykle v součinnosti s rádiem Samson, byl totiž již dvanáctý (oficiálně, ve skutečnosti již třináctý, protože v číslování není započítán startovní nultý ročník). A na každém kroku je vidět, že hlavní organizátor a duše projektu – Pavel Sampaj Solar – je systematický, pečlivý a výkonný človíček.

Ovšem bez armády pomocných rukou by to nezvládl ani on. Všechno, od příjezdových cest, přes parkování, stanování, stravování až po vlastní program, bylo perfektně připravené. Dokonce včetně asi dvou desítek budek toi-toi a nádrží s vodou na umytí rukou. Celkovému dojmu nahrávalo i příjemné prostředí s hradbou okolního lesa a nenápadnými předělovými maskovanými sítěmi.  

Ale vraťme se k tomu hlavnímu – k hudební produkci. Páteční odpolední program, zahájený tamější odvazovou hymnou, uvedli omlazení Poutníci v takřka mezinárodním složení (Čechy, Morava, Slovensko) a v čele s Jirkou Karasem Polou, který publiku připomněl i 45.výročí této kapely. Písničkové žezlo po nich převzala formace Pozdní sběr, jejíž členové prošli různými renomovanými skupinami. Při nástupu Vlasty Redla diváci rozhodně potleskem nešetřili a spontánně se přidávali k jeho písničkám (ostatně nejenom k jeho). Za uplynulá léta si Širák vypěstoval poměrně stabilní okruh publika, které se zde cítí jako doma, a to je pro festival bonus, jenž lze jen těžko něčím nahradit. K Vlastovi se v průběhu vystoupení nečekaně přidal i Michal Vašíček a Karel Macálka a nakonec i Samson, který tak na chvíli vyměnil moderátorský post a převzal poté i štafetu sólového vystoupení, při němž si publikum užilo jak osvědčených hitů, tak rozverných vtípků a bonmotů. Ještě se musím zmínit o tom, jak jsem přišla o cennou trofej. Vlastík Redl totiž na závěr svého bloku bohémským gestem hodil do publika svůj bílý klobouk. Padl takřka vedle mne, ale chlápek za mnou byl prostě rychlejší. Nicméně i tak jsem si to užívala.

 Skupina Trapas, vítěz Porty, prvně na Trampském širáku. Foto: Kovboj

Zřejmě největšího aplausu se ten den podle mne dočkali Žalman a spol, kteří sami zdůrazňují, že zdejší publikum je jedno z nejvřelejších a nejvnímavějších. Následující skupina Aple to tedy neměla zrovna jednoduché, ale ustála to se ctí. Páteční šestihodinový blok pak před půlnocí uzavíral živelný, razantní Cop s pohotovým Míšou Leichtem. Jediným minusem, který ale nemohli pořadatelé ovlivnit, bylo večerní lezavé chladno, které sedícím posluchačům nemilosrdně pronikalo až do kostí, stejně jako pak i v dalším dni.

Sluníčko se odvážně pralo s mraky, když v poledne Zdenek Schwager uvedl prvního vystupujícího sobotního dvanáctihodinového maratónu, jímž byla kapela Semtex – skutečně třaskavá výbušná směs „sranda songů, ptákovin“ a hudebního humoru, který by si na obrazovce sem tam vysloužil i upozorňující hvězdičku nepřístupnosti pro mládež. Následné duo Romanika z Trnavy nedokážu dost dobře zařadit, snad nejblíže by bylo něco jako etnofolk. Několikerý potlesk na otevřené scéně si pak vysloužili nestárnoucí Ulrychovci s Javory, kteří oslovují již několikátou generaci. Tolerantní publikum mělo potlesk i pro Trapas, vítěze letošní Porty, který nijak ani nezastíral pochopitelnou trému, ale i naději na přízeň. Nezklamal ani starý dobrý Pacifik s Tonym Linhartem, který posluchači ani nechtěli pustit z pódia.

 Pacifik nezklamal ani tentokrát. Foto: Kovboj 

A musím ocenit odvahu mladičké českobudějovické písničkářky Adély Jonášové, dcery Pavlíny Jíšové, která nastoupila před několikatisícové publikum - sama s kytarou. Rozhodně jí držím palce – jen málokdo dokáže jít takhle kurážně na trh nejen s kůží, ale i s otevřenou duší. Stejně tak si zasloužili obdiv dvojníci Michala Tučného, vybraní z publika, kteří bez doprovodu a bez přípravy zazpívali na mikrofon vybranou písničku této countryové hvězdy. Ti byli takovým příjemným úvodem k vystoupení plzeňské formace Michal Tučný Revival. Přestože hráli výhradně Tučného repertoár a zpěvák stylizoval své oblečení a celkovou image do Michalovy podoby, myslím, že zesnulý českobudějovický Drobek mu byl vzhledem i projevem asi blíž. Škoda jen, že se nepodařilo získat taky Anku Chřestýš, která ve stejném víkendu vystupovala někde poblíž.

Jak se schylovalo k šesté hodině, houstly řady publika, které narostlo téměř na dvojnásobek.

Záběr do plnícího se hlediště. Foto: Kovboj

V tomto čase bylo totiž na programu vystoupení Karla Gotta. Téměř všichni dosavadní vystupující se nějakým více či méně vtipným způsobem o „božském Kájovi“ zmínili, ale pravdou je, že úplně všichni byli napjatí a zvědaví, jak se Gott s tímhle nezvyklým prostředím „popasuje“. A musím přiznat, že to zvládl skvěle. Hned v úvodu prohlásil, že je naprosto na správném místě, protože jako mladý začínal právě s trampskými písničkami, jezdil na potlachy a s kytarou se snažil dělat dojem na holky. Dokonce, že se chtěl jmenovat Wabi. Mimo jiné si vyžádal od publika oceňující „umí“, i když ani potlesk nezatracoval. Byl bezprostřední, vtipný, pohotový – prostě skvělý. Prohlásil mimo jiné, že má radost, že si pořadatelé Širáku na něj při dvanáctém ročníku konečně vzpomněli a že se těší na setkání s tímhle publikem na ročníku dvacátém. Rozhodně se tedy ale nešetřil - asi v polovině vystoupení si dokonce sundal sako a rozepnul košili. Publikum, které v závěru tleskalo vestoje, nechtělo svou hvězdu doprovázenou Bandem Pavla Větrovce pustit z pódia ani po přídavcích, ale režie večera byla neúprosná.

Karel Gott na pódiu Trampského širáku. Foto: Buchtela

Že sem velká část lidí přišla vysloveně kvůli Gottovi, bylo evidentní i v tom, jak se po jeho vystoupení hlediště opět smrsklo na původní sestavu. Nezáviděníhodnou pozici měl pak Přístav nastupující po Karlu Gottovi, ale i pro ně - klobouk dolů. Potvrdilo se mimo jiné, že lidi mají raději staré jistoty, takže Nezmaři už opětně přitáhli plnou a soustředěnou pozornost diváků. Nesporné oživení na pódiu přinesl i jejich host – Standa Kahuda mladší se svým osobitým svérázným písničkovým a básničkovým humorem. Následující dvojici - písničkáři Michalu Willimu Sedláčkovi a flétnistce Evě Trnkové by zřejmě více svědčilo komornější prostředí, ale oni nepropadli. Hop Trop v klasické trojčlenné sestavě spolehlivě pak dokázal bez problémů utáhnout a rozezpívat  už poněkud unavené publikum. A tuhle kartu obhájil i odpichový svižný Grossband, který, aniž si v zápalu hraní uvědomil, přetáhl vytčený časový limit. Závěr víc než dvanáctihodinového koncertu pak patřil legendárním Rangers-Plavcům, kteří ve formaci s Mirkem Řihoškem slaví letos padesáté výročí od vzniku kapely.

Prochladlé diváky pak zahřála zapálená hranice, určená k tomu, aby se kolem ní hrálo, zpívalo a diskutovalo třeba až do rána...