Letos již podesáté se konal tento nádherný festival v půvabném středověkém městečku La Roche na úpatí Savojských Alp nedaleko Mont Blanku. Organizovali ho jako vždy Christopher Howard Williams a Diddier Phillipe za bohaté podpory města a více než dvou stovek místních dobrovolníků.

Tento jubilejní ročník se od těch předešlých lišil tím, že se nekonala žádná soutěž, ale zato byly pozvané všechny vítězné kapely z minulých devíti let. A protože rovných sedm z nich pocházelo z Čech nebo Slovenska, pouze po jedné z Belgie a Itálie, dal by se letošní ročník klidně označit jako největší československý festival mimo naše území...
Tradičně jsme dorazili do La Roche s Big Herbertem a jeho německými přáteli již ve středu odpoledne. Středeční večer jako vždy patřil bluegrassu na ulicích. Hraje se, kde se dá, v místních hospůdkách či kavárnách. Měli jsme možnost vidět skupiny Allen Family (USA/BG), naše Jumper Cables či Blackjack, francouzské Watson Bridge a Muddy Hills Boys. Zakotvili jsme u Jumper Cables, koukli se chvilku na ostatní a večer zakončili v pivnici Mino, kde hrál Blackjack. Bylo tam pořádně nacpáno.

Čtvrteční program zahajovali absolventi bluegrassových dílen, každoročně předcházejících festivalu. Vyučují na nich členové Hickory Project a přední evropští instrumentalisté. Letos těch žáků bylo nespočetně, prý přes stovku, snad nejvíc v historii festivalu. Ani jsem všechny ty třídy nestačila vyfotit. A jejich úroveň se každoročně potěšitelně lepší.

Jako hvězdy večera se na scéně objevil vítěz roku 2011, naše kapela Blackjack. Pochopitelně měli obrovský úspěch. Obecenstva rapidně přibývalo, tolik lidi ve čtvrtek jsem ještě nezažila. Na pódium nastoupili Křeni, vítězové z roku 2009. Na ty jsem se těšila nejvíc, neboť jim fandím od jejich začátků, když byli ještě teenageři. Ačkoli skupina oficiálně zakončila svoji činnost v roce 2010, k této příležitosti se znovu dala dohromady. To co nám předvedli, byla prostě fantazie. Tisíce přítomných šílelo blahem. Obrovský úspěch sklidila instrumentálka Strength in Numbers. Spousta lidí je označovala jako hlavní hvězdy festivalu. To už bylo v areálu tak narváno, že pomalu nebylo kam šlápnout. Následoval slavnostní ohňostroj. Večerní program zavíral americký Hickory Project v nové sestavě, ale ta minulá se líbila víc. Velká většina diváků během jejich koncertu odcházela do svých domovů...

Páteční poledne bylo znovu ve znamení bluegrassu ve městě. V hospůdkách i kavárnách jsme měli možnost vidět francouzské Muddy Hill Boys, či náš Handl a Králíkovy Rowdy Rascals. Chvíli jsem byla na Rowdy Rascals, ale slíbila jsem Handlu, že přijdu na ně. Herbert a spol. zůstali u Rowdy Rascals, protože už je nestihnou v neděli. Moc se jim líbili a prý tam bylo pěkně narváno. Handl byl taky super, mají tam spousty fanoušků. Odskočila jsem si na chvilku na Muddy Hills Boys, poslechla pár písniček a udělala pár fotek. V jednu hráli Red Herring z Holandska, Francouzi Watson Bridge a naši Jumper Cables. Je snad jasné, kde jsem byla nejdéle...

Lilly Pavlak na letošním festivalu v La Roche

Ohlédnutím za minulostí začal večerní program nazvaný Blue Moon of La Roche. Tu noc byl právě druhý úplněk v měsíci. Pořadatelé, pomocníci i účinkující muzikanti vyfasovali k té příležitosti zvláštní modrá trička, někteří měli modrý make up či dokonce modré vlasy... Zahajovala skupina složená z předních francouzských muzikantů. Zazpívali nám hymnu večera, Blue Moon of La Roche, a obecenstvo s nimi. A přidali pár dalších. Pak přišla na řadu kapela pořadatele Christopher Howard Williamse s názvem Moonshine. Od dob začátků festivalu jsem je neviděla. Chris nám zazpíval i něco od svých milovaných Grateful Dead...

A již zde byli naši hoši, The Jumper Cables, vítězové loňského ročníku. Hráli a zpívali jako o život a obecenstvo jásalo nadšením. S otevřenými ústy poslouchali lidé Bachovu Toccata in D minor.
Další v řadě, Sons of Navarone z Belgie zvítězili v roce 2012. Skupina se dřív vyznačovala hlavně perfektními vokály, ale vyměnili kytaristu a jejich sound tím dost utrpěl. Snaží se to nahradit četnými srandičkami během vystoupení, ale už to holt není ono...

Všichni již byli nažhaveni na hlavní americké hvězdy večera, moje oblíbence, Frank Solivan and Dirty Kitchen. Kapela zde vystupovala s obrovským úspěchem předloni. A ti to tedy pěkně rozjeli. Senzace. Loni byli oceněni jako IBMA instrumentální kapela roku, letos byli nominováni na Grammy. Doufám, že je brzo budete mít možnost vidět i u vás. Jsou fakt bombastičtí. Kapelu sleduji od jejich úplných začátků. Zvali mě sice na jam, ale dlouho se nic nedělo, prodávali a podepisovali cédéčka a já ještě nejsem moc zdravá na ponocování, tak jsem o to přišla a shuttle busem odjela na ubytovnu.

V sobotu ráno jsme jako vždy byli pozvaní na slavnostní recepci ke starostovi města. Poprvé se to konalo venku před radnicí, neboť všichni pozvaní by se dovnitř nevešli. Čekalo nás celé organizační komité a po mnoha proslovech nám naservírovali kávu, džus a croissants. Aby nám lépe chutnalo, zahrála nám k tomu americká kapela IBMA Kids on Bluegrass, které vede a s sebou přivezla Kim Fox...

Festivalové polední session před V.I.P. stanem zahajovalo v poledne trio Red Herring. Letos se umístili na druhém místě v divácké soutěži na EWOB festivalu v Holandsku. Zpěvačku a kytaristku Loes van Schaijk asi znáte, vystupovala často v Česku i na Slovensku. Moc pěkná muzika. Pak se veřejnosti představili IBMA Kids on Bluegrass. Pět muzikantů a muzikantek mezi 13 a 17 lety. Jistě někteří z nich budoucí bluegrassové hvězdy... Moc šikovná děcka.

Po vystoupení zůstali na scéně, přidali se k nim sourozenci Kim a Joel Fox a následoval Master Workshop. Obecenstvo bylo trochu zklamané, každoročně to bývá beseda s hlavními americkými hvězdami, a letos nám hlavně děcka povykládala o svých začátcích...

Na hlavní scéně začínal program před čtvrtou. Zahájila ho místní skupina OAK, jedna z pěti, které vybral organizační výbor jako důkaz, že bluegrass smí i přesáhnout své hranice. Po ní nastoupila další – Springfield. Ti se jako první Francouzi vůbec dostali loni do soutěže a zaslouženě obsadili 3. místo. Jejich vystoupení ale přerušila průtrž mračen, tak je pozvali letos zpět. Znám je léta a vždy si je ráda poslechnu. Pak už konečně přišli na řadu East–West, vítězové z roku 2013. Jako vždy vynikající, zahájili následující Československou bluegrassovou smršť. Monogram, vítězové z roku 2008, lepší než kdykoliv předtím. G-Runs ‘n Roses zvítězili v roce 2010 a patří zde k miláčkům publika, které již nebylo k udržení nadšenými projevy nad naším špičkovým bluegrassem.

Pak již přišly na řadu americké hvězdy. Acoustic Trading Company, dá se říct skoro rodinná kapela, tři sourozenci Foxovi, zpěvačka, písničkářka a kytaristka, Kim Fox, banjista Joel Fox a bicí obsluhovala Erin Fox. Dale Ann Bradley, několikanásobná IBMA i SPBGMA zpěvačka roku, na base její syn John Bradley a konečně současný IBMA král dobristů Phil Leadbetter. Kim se střídala ve zpěvu s Dale Ann, nádherné dvojhlasy i vokály, senzační dobro... Co dodat – prvotřídní muzika... Pochopitelně museli přidávat a jako úplně poslední zazněla v podání Dale Ann jako vzpomínka na Janis Joplin Kristoffersonova Me and Bobby McGee.

Závěrečnou kapelu Lonesome River Band s legendárním banjistou Sammy Shelorem jste nedávno mohli vidět i v Praze, tak snad ani o nich psát nemusím. Na jejich počest vylezl z mraků i symbol dnešní noci – Blue Moon of La Roche, kterému ten den všechny účinkující kapely nezapomněly společně s obecenstvem zazpívat... a LRB k tomu přidal i píseň o „Moonshine“.

V neděli jsme se probudili do horkého slunečného dne. Program začínal v pravé poledne na malé scéně před VIP stanem. Zahajovala ho ruská mladistvá kapela Cheerful Diligence. Viděli jste je možná na jaře v Holandsku. Tam se mi moc nezdáli, ale zde byli opravdu vynikající. Hlavně jejich dobrista, banjista a zpěvačka, která střídala mandolínu s kytarou. Obecenstvo se mohlo upleskat jak mimo jiné perfektně jódlovala. Našeho anglického kamaráda Raye tak rozdováděli, že nam seda na židli předvedl kozáčka u jejich interpretace ruské lidovky... Po nich nastoupili Francouzi z Elsaska – Mart O Pickers. Příjemná muzika, další z pěti kapel, které vybrala místní festivalová komise. Patřila k nim i poslední polední kapela – Stone Bones and Bad Spaghetti z Portugalska.

Hlavní program zahájili IBMA Kids on Bluegrass, americká budoucnost bluegrassu. Děcka opravdu umí. Po nich byl zahájen blok tří kapel vybraných festivalovým výborem. Jako první nastoupili Italové Mideando String Quintet s novou zpěvačkou. Ale byli slabší, než jsem čekala. Další, švédská kapela La Chat Mort aneb Mrtvá kočka, se mi zato líbila víc než minule. Pak nastoupilo holandské trio Holy Water a hrdě se představili jako další, v pořadí již osmá česká kapela. Jejich zpěvák jako jediný z nich ještě pořád bydlí v Holandsku. Prý se ale už také chystá přesídlit do Česka. Znáte je jistě pod názvem Svatá Voda. Předvedli nám perfektní Rockabilly muziku. Na pár věcí si přizvali Chrisova bratra Ralpha Schuta. Podařilo se jim tisícové publikum přivést pořádně do varu...

Blok vítězů zahájil italský Bluegrass Stuff. Kapela zvítězila hned na prvním ročníku v roce 1996. Pro tuto příležitost se dala znovu dohromady v původní sestavě, ve které hrávali na mandolínu Massimo Gatti, kytarista Leo di Giacomo, Massimův syn Icaro Gatti na basu, výborný bývalý hlavní zpěvák Perry Meroni, známý jako evropský Lester Flatt a banjista Dino Barbe. Poslední dva teď hrají s kapelou Bluedust. Návrat do minulosti jim svědčil. V nové sestavě teď zůstávají jen otec a syn Gatti. Ke konci se k nim jako host na dvě věci přidal Frank Solivan a to bylo haló. Poslední byla slavná italská píseň „Volare“!

Kralik‘s Rowdy Rascals zvítězili v roce 2007. Myslím, že měli tehdy jiného basistu. Pozvali si na jeviště několik hostů, Jirkův tatínek nám opět krásně zapískal. Zdvojené housle si s Jirkou zahrál vynikající francouzský houslista Raphael Maillet. Na gypsy swing si přizvali výborného místního kytaristu Patrika, příjmení mi momentálně vypadlo. Francouzi milují swing, tak měli obrovský úspěch. Gershwinovu Summertime si s nimi přišla zazpívat francouzská zpěvačka Mary...

Pomalu se blížil závěr. Na jeviště vtrhli divocí hoši z Irska – Rackhouse Pilfer. Oblíbili si je jak pořadatelé, tak publikum, a tak je po loňském úspěchu pozvali zpět. Hrají irsko-americký country folk, bluegrass i old-time music a vystupují spíše jako rocková kapela. Mnohé z nás ale zahnali dozadu, protože byli děsně nahlas. Mlaďoši vpředu ale šíleli blahem. To již bylo daleko po půlnoci...

Začala jsem se loučit. Potkal mě ale basu nesoucí Danny Booth z Frank Solivan bandu a prohlásil, že přece nemohu jít spát, když ještě budou hrát. Tak jsem se s ním vrátila. A bylo to veliké!

Foto Lilly Pavlak