Zleva kameraman Karel Slach, scénárista Fedor Skotal, pořadatel koncertu Pavel Kopřiva a režisér Václav Křístek

Specialistka na bluegrass se tentokrát věnuje hudební části předpremiéry TV cyklu Zvláštní znamení touha v brněnském Semilasse.

No opravdu se máme na co těšit. Scénárista Fedor Skotal prozradil, že se  zabývá myšlenkou vydat televizní dokument knižně. Kéž by se mu to povedlo, spousta natočeného materiálu se z časových důvodů na televizní obrazovku vůbec nedostane…

A po úvodu, projekci jednoho dílu z televizního cyklu a besedě s tvůrci (Music Open 24. dubna) se již na scéně chystala první kapela. Pětičlenný legendární swingový brněnský Tramp Evergreen Band. Kdysi ho založil Vašek Rainiš, přizval písničkáře Joe Jégra a zpívávali evergreeny s jeho texty. Časem se do jejich repertoáru dostaly ryvolovky, písně od plzeňského Bohumila Rohricha - Bédi Šedifky a také vlastní tvorba. Kapelu tvoří dva vynikající sóloví kytaristé a zpěváci Pedro Šnévajs a Sáva Slim Klimeš, kytarista Vašek Rainiš, na bicí hraje Jiří Žhavón Alina a basu obsluhuje Kamil Mazálek. Všichni zpívají a  je to požitek si je poslechnout. V seriálu je uvidíte v dílu o krajanech, který se točil v Alpách v rakouském Štýrsku.

Mohli jsme slyšet Pedrův Chladný klíč, a jeho další, věnovanou Wabimu Ryvolovi “… pak objevil se smějící ten chlap s džínovou čepicí, v divokých notách o svých pravdách zpíval…“ Nádhera, až člověku naskakuje husí kůže. Přidali další ryvolovku Heny, prý trochu Wabiho rokenrolu. A ještě rychlejší Rezavý šíny.

Po Karabině, kterou složil Bocman Robert Švoma a Slimák Sáva Klimeš k příležitosti 30 let  T.O.Karabina, jsme je ale nemohli nechat odejít. Tak opravdu poslední byla píseň Výprodej, od brněnských legend Vladimíra Rolfa Staňka a Jožky Jégra.

Jiří Jordán Vobora označil T.E. Band za zástupce optimistické větve, která dokazuje, že trampská píseň se dál vyvíjí a má budoucnost. Oproti následujícím Rowers, kteří zastupují tu pesimistickou větev označovanou Předsmrtná krize trampské muziky. Začali ale také zvesela jejich písní Flám. A hned na to zazněl ryvolackej western Sedmnáct dnů...

Rowers byli toho večera nejpočetnější kapelou a také jedinou, která měla dokonce dvě zpěvačky. Martu Přichystalovou a Ilonu Sofkovou, zvanou Kikina.

Mužští členové tedy jsou banjista Libor Merlin Fistr, sólový kytarista Lubik Krmníček, silný bas a kytara Jirka Jordán Vobora, další kytaristé Milan Endy Šustr a Ervín Korbička , a  basu, co tvrdí muziku, obsluhoval Vladimír Pupa Chromeček. Všichni zpívají a takové vícehlasé sborové vokály se slyší opravdu jen málokdy….

Děvčata excelovala hlavně v jejich verzi „Tymiánu“… Kapela také miluje španělske rytmy a tak jsme mohli slyšet Toulavého torera, kdysi píseň z nějaké operety. Předvedli nám i svou vlastní tvorbu. Píseň Slaní chlapi, složili Jordán společně s Ervínem. A husí kůže naskakovala u jejich vykopávky z pravěku Chaty nad řekou s Merlinovým banjem znějícím jako balalajka… A ty nádherné vokály, achch…. také museli přidávat a opravdu jako poslední zazněl Mrtvý vlak od Mikiho Ryvoly.

Další byla znova vzkříšená kapela Hurdis, uvedena na scénu jako Radek Tížek a přátelé. Kapelu Hurdis jsem v sedmdesatých letech již nezažila, ale kdysi v první polovině šedesátých let jsem zpívala s Redem a dalšími kamarády v naší první trampské skupině. Nikdo z nás už si nepamatuje, jak jsme se tehdy jmenovali, ale ještě mám doma cenu, kterou jsme vyhráli na jednom z prvních trampských večerů, které tehdy pořádala Střelka s Godym.. a pár fotek....

Red se se svou ženou Zdenou vrátili do rodného Brna po třiceti letech v Kanadě. Tam nebo ve Státech jsem ho mockrát zažila zpívat s vancouverskou partou. Vždycky všude měli velké úspěchy. Reďák má hlas jako zvon a jeho písničky nádhera sama.

V Brně se dal dohromady s Frantou Linhárkem, bývalým kapelníkem Poutníků, přizval dalšího Kanaďana Petra Jedličku z Chocně, který se vrátil do vlasti po deseti letech. Baskytarista Laďa Binder po Redově emigraci od Hurdisu odešel k brněnským Hráčům...

Zahráli  Reďákovy písničky Do Kordiller, Čas zraní, Petr zazpíval Voňavou kouřem,

Red si sem tam vzal foukací harmoniku a písničky byly jedna hezčí než druhá.

Mně osobně nejvíc vzala za srdce písnička, kterou napsal ve Vancouveru a zpívá se tam… já v myšlenkách zalétám bez pasu a víz, tam kam přítel chodí a kde má pivo říz…

Prý mu ten text tehdy vytekl ze srdce a my, co jsme venku, to nejlíp chápem ... Až mi slzy vytryskly.

A pak veselejší Pozvedněme číš. Slyšeli jsme i starý hurdisacký hit Mark Twain a na závěr přidali ještě Hory Colorada. No bylo to super.

Pomalu se blížilo finále a na jevišti se chystali Trapeři, první kapela Roberta Křesťana.

Vypálili na nás bluegrassovou instrumentálku. Robert nám povykládal, jak v sedmé třídě se spolužákem o přestávce hrál Foggy Mountain Breakdown a kolem běžel „deváťák“, který jeho spolužákovi vytrhl kytaru z ruky a s Robertem pak skladbu dohrál sám. Ten divoký deváťák byl Páca a spolu pak záhy, někdy v roce v roce 1971 – 72, založili Trapery. S nimi již ve třinácti letech účinkoval na Portě.

Kapela vydržela skoro sedm let, než pak společně s Pácou odešli k Poutníkům. Traperským repertoárem byly americké melodie, hlavně písně od Krise Kristoffersona, na které Robert psal texty. Většinou s originály buď nesouvisely vůbec, nebo jen mlhavě… Ale už tehdy se Robert pokoušel o svoji vlastní tvorbu, kdy vznikly mimo jiné například nádherná Dívko, či má oblíbená Královna cest, na kterou jsem se ale marně těšila, nezahráli ji.

Z původní sestavy v nich zůstali Robert „Šlach“ Křesťan, Pavel „Páca“ Petržela a Petr „Pedro“ Surý. Protože Robert, jejich tehdejší banjista a hráč na velký buben, již na banjo přestal hrát, pozval si jako náhradu za sebe svého dlouholetého souputníka z Poutníků i Druhé Trávy, multiinstrumentalistu Luboše Malinu, který s nimi hraje na banjo. Sestavu doplňuje a  foukací harmoniku s dobrem střída i zpívá Tomáš „Krab“ Buzek. Basistu Petra Pedra Surého jistě znáte z Druhé Trávy, kapely sourozenců Ulrichových, Kamelotu či brněnské filharmonie....

Robert s Pácou pak v roce 1979 odešli k brněnským Poutníkům, kde se Robert seznámil s multiinstrumentalistou Lubošem Malinou, se kterým dodnes hraje v Druhé Trávě. Slyšeli jsme mnoho Traperských hitu jako Balada o cínových vlnách, Facku od silnice, Plac tvůj a smích ( později zpívaná u Poutníku jako Zvony nesmrtelných), Tak co dělat mám, když nechci se rvát... Zazpíval i čtyřicet let staré hříchy mládí jako ...Za ženu krávu a v hospodě schodky, to je tak všechno co na světě mám.... Po bluegrassovce Crying holy přišlo na radu Pět prázdných slunci... a další. Pověděl, že byl kdysi inkognito na nějakém brněnském potlachu a žasnul, kolik Traperských písniček se tam zpívalo. No museli ještě přidat další - Cigarety, Whisky a divoký ženy .... . Opravdu poslední byla  Pojďme se napít. Tu si už s nimi zazpíval cely sál.

Na závěr Robert prohlásil, že se cítí poctěn, že byli s Druhou Trávou požádáni, aby zahráli úvodní melodii tohoto seriálu, tu Wabiho nejkrásnějši píseň Zvláštní znamení touha. Wabiho prý miloval a setkával se s ním mnohokrát, hlavně na Ňufově chalupě v Bílých Karpatech.

A již tady byla poslední kapela večera, brněnská Karabina. Jejich kapelníkem je od roku 1971 Pavel Čiča Jelínek, chodící encyklopedie trampské písničky a velký znalec brněnského hantecu,  také osvědčeny konferenciér. Jako první zazněla píseň Starý šerif. K ní a k několika dalším si přizvali banjistu Merlina. Další členové jsou vynikající kytarista a zpěvák Pedro Šnévajs, kterého jsme viděli i s T.E. Bandem, Pavel Fargo Dvořák a na base Pavel Blok Dospěl. Pak již přišlo na radu nádherné mariňácké Volání větru.  Zase ta husí kůže... A výborná Slimákova Poslední ration. Slyšeli jsme i jejich tradiční horory jako Strach a Cesta bažinou.

Po Merlin Songu v hantecu, opěvujicím Libora Fistra - banjo mistra, před jehož hrou bledne závistí i Marko Čermák, nás Čiča varoval, že za chvíli jede poslední šalina. Ale většina diváků tuto zprávu ignorovala  a Toulaní mexickou pampou si s nimi rádi zazpívali. To už diváky Pedro prosil, ať už jdou domu. Jako poslední se chystali přepadnout velikánskou banku, Wabiho Make love Cosa Nostra.

A pak už byl opravdu konec. To už přece jenom obecenstvo trochu prořídlo. Když jsme vyšli ze Semilassa, pravě odjížděly noční autobusy. Další jely za hodinu. Ale stálo to zato..

Foto Vladimír Halm - Béďa