Na začátku kariéry jezdil Standa Wabi Daněk na Portu se sokolovskými Plížáky, pak s gottwaldovskou Rosou, ale nejvíc si ho portovní publikum a davy na jeho koncertech asi zapamatovaly jako písničkáře, který příjížděl s jednou kytarou a písněmi, které mluvily z duše tisícům.
Proto taky, když vyšlo černé elpíčko Rosa na kolejích, kde byly již znárodnělé a víc než oblíbené písničkářovy opusy v mnohanástrojové úpravě, vypukla téměř celonárodní debata (samozřejmě omezená hlavně na příznivce tohoto žánru), zda to měl natočit tak, jak to hraje jen s kytarou, nebo zda je zcela přirozené, že chtěl své písničky slyšet a udělat v trochu jiných šatech, než byly ty koncertní.
Uběhla spousta vody, Wabi se stal jedním z klasiků moderní trampské písničky i folku, ale stalo se něco podobného: písničkář, který v posledních letech toho asi nejvíc nahrál s kytarovým mágem Milošem Dvořáčkem, natočil cédéčko notoricky známých písniček, odložil kytaru, stoupl si jen za mikrofon a záda mu krylo stádo muzikantů s dvěma kytarami (střídavě akustickými i elektrickými), výrazným dobrem, basistou střídajícím baskytaru a kontrabas, dvěma zpěvačkami (jedna seděla za klávesami) a uprostřed se lesknoucí bicí soupravou, jejíž ředitel David dal tuhle partu dohromady a nazvali se podle Starého honce krav Ďáblovo stádo.
A Wabi za zpěváckým mikrofonem svým podmanivým hlasem předkládal zaplněnému sálu pražské Městské knihovny jednu pecku za druhou - jen s tím rozdílem, že většinu známe buď od autorů, nebo jiných interpretů a v trošku jiné podobě. Samota či Hejno vran Wabiho Ryvoly nebo Mrtvej vlak jeho bratra Mikiho, Laredo nebo Dlouhý černý šál a takhle bych mohl jmenovat další, které naplnily cédéčko Wabi a Ďáblovo stádo. Samozřejmě to Wabi bez své kytary nevydržel, a tak zazněly i jeho písně ve známější podobě – anebo si Wabi pozval synka Šimona, rokového kytaristu, a předvedli, jaký trampský bigbít spolu dokáže zplodit trampský písničkář s rokerem.
Slavný song o Jesse Jamesovi napověděl, že se chystá již i druhé podobné album a výjimečnost večera potvrdil i první přídavek, kterým byla pochopitelně slavná Rosa na kolejích. Na většině koncertů to pro Wabiho publikum obvykle znamená, že koncert končí, ale tady to neplatilo a závěrečnou písní byla až koleda, což odpovídalo kalendáři, že za pár dnů bude Štědrý večer.
Některé písničky Wabiho s kapelou šlapaly tak, že malou část publika - tipnul bych si, že netrampskou - svedly k dechovkářskému tleskání do taktu na první dobu, ale společný zpěv zase potvrdil, že to je Wabiho koncert.
Foto Tomáš Moudrý